Trochu umělé lidové baroko

Holašovice jsou nejznámější českou obcí postavenou v duchu tzv. selského baroka. Obec je na seznamu památek UNESCO, ale podle toho tu taky vypadá: je to velmi zdařilá atrakce pro turisty domácí i cizozemské.

Nemohu říct, že by Holašovice nebyly pěkné. A pod ochranou UNESCO jsou skutečně právem: prakticky všechny domy obklopující zdejší rozlehlou náves mají historické štíty. Právě početnost a komplexnost celého souboru staveb je důvodem, proč je obec tak ceněna. Jiné okolní vesnice mají také hodně podobných staveb, ale nikde není náves obklopena tolika původními stavbami. Většinou tam stojí pár domů novějších, které do původního stylu nezapadají.

Selské baroko byl svérázný stavební sloh 19. století, holašovické domy jsou postaveny většinou v letech 1840-1880. Vzhledem k tomu, že barokní sloh byl v evropském prostoru aktuální zhruba v letech 1600-1750, je nabíledni, že na českou vesnici dorazil hodně pozdě, se stoletým zpožděním. Ale tak je to v dějinách umění a stavitelství často: to progresivní se prosadí na výjimečných stavbách, velikých a reprezentativních, styl pak prosakuje do nižších vrstev a k obyčejné populaci delší dobu. A na venkově se novoty prosazují vždy nejobtížněji.

Holašovičtí sedláci museli v 19. století nejprve zbohatnout, museli také poznat architekturu v celém okolí, aby pak podle ní mohli v dalších desítkách let stavět své domy s průčelím oblým stejně jako báně kostelů, které ale v té době už dávno vyšly z módy.  Takhle se však staví dodnes: i v 21. století si lidé staví domky tzv. podnikatelského baroka, které v sobě obsahuje prvky mnoha minulých stylů. Od gotických věžiček, přes barokní balustrády až k secesním kudrlinkám.

Na rozdíl od ryzí pokleslosti podnikatelského baroka je ale to selské ještě „čisté“, napodobuje své vznešenější vzory uměřeně a vkusně. I proto působí Holašovice o poznání příjemněji než dnešní satelitní vísky.

Je tu nicméně jeden problém, a tím je zmíněný fakt, že obec je natolik unikátní, že se jí dostalo mimořádné památkové pozornosti. Domy jsou prakticky všechny z čelních stran opraveny, září krásnými barvami. Náves vyšperkovaná a zařízená pro turistický ruch – informační tabule, lavičky atd.

V Holašovicích je příjemně, ale na můj vkus – až trochu moc hezky. Obec připomíná víc skanzen než živý organismus. Tuhle atmosféru dotvářejí samozřejmě i četní turisté, brouzdající s foťáky po návsi, viditelně nepatřící do venkovského prostředí. Myslím, že i v minulosti tu byly domy trochu víc oprýskanější, poznamenané přirozeným během vesnického života, opotřebovaností.

Ale s tímhle problémem – autentičnost versus perfektní upravenost daná turistickými požadavky – se můžeme setkat na spoustě dalších míst: například v Praze, v historických částech města.

Na fotografiích jsou i domy a návsi z okolních obcí. Nejsou tak celistvé jako v Holašovicích, ale vesnický život je tu trochu reálnější než ve výjimečné lokalitě pod patronací UNESCO. A ještě jedna fotka z blízkého okolí: krajina a vzdálený Temelín.