Vrch Meluzína: inverze ze slunečných výšek

Čím je člověk starší, tím více se zabývá věcmi podstatnými a blbosti nechává plavat. Počasí je věc zásadní, ovlivňující život na zemi i život každého člověka. Čím jsem starší, tím víc mě baví sledovat různé projevy počasí. Například inverzi.

Inverze je protivná, když jste v ní nebo pod ní. Husté šedivé mlžno a lezavá zima. Nedá se v tom jezdit na kole, nedá se hrát golf, dá se leda tak chodit po městě. Nejlepší je, když zalezete do postele a věnujete se činnostem, na které je postel stavěná. Spánek, četba, sex.

Ojíněné stromy u Přísečnice

Kdo ale ví něco o počasí, ten může nad inverzí vyhrát. Chce to jen mít po ruce auto a vyjet někam do hor. Sedmnáctého listopadu byla v celých Čechách tak mohutná inverze, že pro výlet do hor se ten den jevil jako ideální. Večer předtím jsem se ještě díval na webkamery hydrometerologického ústavu a vypadalo to nadějně. Slunce svítilo dokonce na Milešovce, která je něco přes 800 metrů. To by mohlo být v Krušných horách nádherně!

Cesta z Prahy přes Chomutov do hor mi ukazovala ojíněné stromy i pole. Všude jeden dva pod nulou, viditelnost chabá, krajina studená. Když jsem vyjížděl někam k sedmi stům metrů, mlha ještě houstla. Zajímavé však je, jak v některých místech mlha (i když to vlastně už byly mraky) náhle ustoupila. Především v některých lesnatých úsecích, kudy vedla silnice.

Zadní část nádrže Přísečnice

Původně jsem chtěl dorazit na Měděnec, který je ve výšce přes 900 metrů. Jenže právě tady byly mraky snad nejhustší, vidět nebylo vůbec. Ale jel jsem zároveň okolo přehrady Přísečnice, kde se mlha trochu rozpouštěla. Šel jsem se podívat na hladinu nádrže, chvílemi dokonce prosvítalo slunce. Fotilo se tu báječně, ojíněné stromy i tráva se nabízely samy.

Protože Měděnec neskýtal žádnou zábavu, pokračoval jsem směr Klínovec (1244 m). Když jsem vjel někam k výšce okolo 1000 metrů a především do oblasti, která už se kloní k Německu, náhle se úplně rozjasnilo. Po mlze/mracích ani památky, všude jen modrá obloha a slunce.

Přísečnice směrem k hrázi

Na Klínovci bylo na parkovišti docela plno, nápad vyjet z mlhy ke slunci mělo víc lidí. Problém byl jen ten, že toho k vidění a rozhlížení vlastně moc nebylo. Tedy až na mraky. Ty se povalovaly jen trochu níž, asi ve výšce 950 metrů. Celé protější Doupovské hory v nich byly schovány, zbytek Čech jakbysmet. Jen nejbližší okolí vystupovalo z oblačných peřin.

Sjezdovka na Klínovci, umělý sníh

Pohled na inverzní duchny je ovšem i tak úžasný. Jako když letíte nad mraky v letadle. Skoro by se vám chtělo se do těch peřin zabořit, válet se v nich. Vypadají hustě, neprostupně. Ačkoli se to dole pod nimi nezdá, celá oblačnost se docela živě pohybuje. Mraky pluly od západu na východ, hnal je vítr.

I když foukalo, nahoře byla teplota vyšší než dole, asi tak tři nad nulou. Na slunci příjemně, ve stínu už ale docela zima. Na zdejších sjezdovkách také už leží technický sníh, ale je to spíš led než měkká vrstva. Postavili tu novou čtyřsedačkovou lanovku, ale sjezdovka sama je klasická česká: docela úzká, střídají se úseky prudké a pozvolné. Když tu bude víc lidí, bude to masakr.

Hotel na Klínovci

Dal jsem sbohem zdejšímu bortícímu se hotelu s rozhlednovou věží (ještě před deseti lety jsem na ní vylezl, ale bylo to už na vlastní riziko), stejně tak stařičké jednosedačkové lanovce z Jáchymova. Vyrazil jsem na druhý cíl, na blízký vrch s poetickým názvem Meluzína (1097 m). Je to populární turistický cíl, vyvýšenina s náhorní plošinou. Od rozcestí s parkovištěm je to jeden kilometr, nejprve po asfaltce a pak pěšinou mezi kameny nahoru.

Na Meluzíně

Kameny jsou to, co tenhle vrch charakterizuje, jsou na mnoha místech a tvoří skalní ostrohy. Z nich je nádherný výhled všemi směry. Na západ sice ne moc daleko, jen na Klínovec, ale když zadalo slunce, tak právě tenhle pohled byl nejefektnější. Fotil jsem slunce v několika fázích: jak zapadá, právě zapadlo, už není vidět. Nebyl jsem sám, na těch pár minut čekal i další fotograf. Mačkal spoušť každých třicet vteřin.

Z Meluzíny je při dobré viditelnosti vidět do celých Čech, do Německa, na východní hřbet Krušných hor. Já sice viděl hlavně převalující se peřiny nad Čechami, ale i tak to stálo za to. Z peřin se občas vynořily vrcholky ojíněného lesa, mlha/mraky se draly údolím pod Klínovcem dál a dál – to jak se postupně ochlazovalo.

Za pár minut zapadne

Strávil jsem na Meluzíně víc než hodinu a užíval si nadinverzí přírodní pohody. Když jsem si představil, jak se lidé dole otravují, jak je jim v tom šedém mlíku hnusně, zatímco tady je azurová obloha… Chce to nelenit a vyrazit, to je vše.