Užil jsem si lyžovačku. Na kopečku.

Stalo se už dávnou samozřejmostí, ale taky trochu módou, jezdit lyžovat do Alp. I méně majetní Češi si čas od času dopřejí týdenní ježdění po ideálních sjezdovkách, dlouhých a upravených, bez čekání dole u lanovky. Ano, Alpy jsou skutečně hory, kam má smysl vyrazit na lyže a kde si to člověk užije.

Jenže někdo na Alpy nemá, jiný se zase nechce trmácet tu dalekou cestu, někomu se nechce lyžovat sedm dní v kuse („když už tu jsme, tak to musíme využít do mrtě“). A někomu je prostě jedno, kde jezdí. Hlavně že je sníh a jede to…

Letošní zima je na sníh bohatá a tak se rozběhly i vleky v nižších polohách, mimo česká horská střediska. Jsou to ty svahy, kde mnozí lyžaři středního a staršího věku začínali – protože nic jiného nebylo. Malý, pár set metrů dlouhý kopec, na kterém kdysi stával vlek místní Tělovýchovné jednoty. Když TJ přežila rok 1989, případně když se obec zmohla, nahradila někdejší kotvičkový vlek (kotvu jste si museli vozit dolů, nebo ji pouštěli po laně) malá „poma“. Takových sjezdoveček najdeme v Česku vcelku dost. A jim bych chtěl teď vzdát hold.

Vím, o čem mluvím, protože jsem v tyhle dny na jedné z nich jezdil. Znáte městečko Brtnice na Vysočině? Je to hezké místo mezi vysočinskými kopci, kousek od Jihlavy, něco mezi 500-600 metry výšky. Tady mají na jedné stráni na kraji obce vlek o délce asi tak 500 metrů se zmíněnou pomou. Budka s prodejem lístků a horkého čaje, kam se usadí maximálně deset, patnáct lidí, parkovací plac pro pár desítek aut. Nic víc, až na to, že se tu dá navíc jezdit až do osmi do večera, protože svah je osvětlený.

Když se sem nahrnou o víkendu lidi z městečka a okolí, je tu nátřesk a čeká se. Takové ježdění nemá cenu, za půl minuty nebo minutu jste dole a pět minut čekáte. Ale když je tu jen pár desítek lidí, jezdí se skvěle. Nevadí krátký svah, protože stejně jako jste rychle dole, jste i rychle nahoře. Zahřejete se, při sportovní jízdě i zpotíte. Za dvě hodiny jsem tu najezdil 24 jízd a šel domů bezvadně vysportovaný. A moc jsem nezatížil ani peněženku, protože 12 jízd stojí 80 korun.

Vyznavač Alp a sportovní jízdy se ušklíbne. Na tomhle nepříliš upraveném kopečku s rozježděným sněhem a muldičkami si přece nic neužiju… Ano, je pravdou, že tyhle svahy jsou určené rekreačním jezdcům, rodinám s dětmi, kteří si to kloužou, jak se dá. Ale právě takových jezdců je podle mého soudu většina. Jen málokdo je schopen sjet bez potíží černou sjezdovku, hodně lidí jezdí i na červených tratích spíše nejistě než jistě. Pokud se člověk přenese přes pocit, že na malém svahu to nemůže být „ono“, pak dojde k upřímnému poznání, že právě na jeho umění je takový malý svah jako dělaný.

Tyhle malé vleky mají ještě jednu celospolečenskou výhodu. Nemusí se kvůli nim kácet pruhy lesa, nestaví se mnoho vysokých stožárů, není potřeba asfaltovat velké parkoviště, budovat restauraci atd. Taková sjezdovka je rozhodně ekologičtější než velké centrum zatěžující malé Krkonoše. V létě člověk ani neví, že tu nějaký vlek je.

Jediný problém vidím v tom, že malé vleky na malých svazích bývají v některých zimách bez sněhu. No ale co – když není sníh, tak se prostě nelyžuje. Kdo chce, může v zimě jezdit třeba na kole. Taky vím, o čem mluvím. Člověku to zkrátí čekání na jaro.