Rychle, jede Sluneční paprsek!
Řekněte mi, koho ta zima ještě baví? Už to chvíli vypadalo na předjaří, ale severní vítr zadul a pořád je okolo nuly. Komu by se za takového počasí chtělo na výlety ven? A co takhle na pochodový výlet do nějakého domu? Že je to nesmysl? Kdepak, stačí najít jen správný barák, který má dlouhé chodby.
Jeden takový dům se jmenuje Veletržní palác. Netřeba se o téhle funkcionalistické ikoně rozepisovat – kdo neví, ať si ji najde na Wikipedii nebo v každé příručce o pražské architektuře. V paláci sídlí sbírka Národní galerie 20. a 21. století. Zdejší chodby pěti pater jsou natolik dlouhé, že tu můžete absolvovat dálkový pochod. A v teple.
Do paláce jsem nedávno zavítal, protože jsem tu točil televizní dokument. Přemýšlel jsem, jak ho pojmout, jak vybrat z těch dvou tisíc vystavených děl ta, která se vejdou na plochu třinácti minut. Nakonec jsem to vzal přímočaře: prostě jsem zvolil díla, která se mi líbí, zaujala mne na první pohled. A zároveň něco znamenají ve výtvarném umění.
Co bych vám tedy doporučil? Z těch skutečných „highlights“ je to například zdejší jediný obraz Vincenta van Gogha Zelené obilí. Když jsem nově pojatou expozicí loni procházel poprvé, křiklavá zelená barva mě doslova udeřila do očí. Ani jsem si nestačil uvědomit, kdo obraz maloval – ale tak to asi má být, obraz má mluvit sám za sebe; ne jménem autora na štítku. Pro Národní galerii byl získán českým státem už v roce 1923. Jeho dnešní cena? Nevyčíslitelná…
Mezi námi: na aukci byste jeho cenu mohli vytáhnout na … 500 milionů korun? 800 miliónů? I přes miliardu byste se asi dostali, protože van Goghův Portrét doktora Gacheta se před časem vydražil za 82 milionů dolarů – 1,5 miliardy Kč. Zelené obilí je z velice ceněného, posledního malířova období. Van Gogh už tehdy předjímal expresionismus, jeho život přitom mířil k smrti. Duševní choroba krátila život, ale byla zdrojem originálního tvůrčího výrazu.
Výraznou expresi najde pozorovatel i u čtyř děl Václava Špály, z přelomu 20. a 30. let minulého století. Obrazy jsou z malířova modrého období a zobrazují tři české řeky: Vltavu, Otavu a Sázavu. Jsou klidné i dramatické zároveň. Řeka teče nevzrušivě, je slunečný den anebo těsně před soumrakem. Tahy štětce jsou vzrušivé, stejně tak kubisticky ostré hrany skal a kamenů. Zvláštní kombinace.
A co takhle abstrakce? František Kupka! Jeho třicet obrazů v paláci je vůbec největším zdejším souborem od jednoho umělce. Jsou tu první díla z přelomu 19. a 20. století, z jeho symbolistního období, na závěr už ale najdeme čiré abstrakce z 30. let. Je dobře, že je tu ukázána kompletní cesta, kterou prošel nejen Kupka sám, ale i světové umění jako celek.
A nakonec jedna lahůdka. Úžasná plastika-socha. Má dva názvy, ale ten druhý – Sluneční paprsek – se mi líbí víc. Protože ten první – Motocyklista – je sice výstižný, ale jakoby mu chyběla trocha té vzletnosti. On ten motocyklista, který tak ladným způsobem klopí svůj stroj a projíždí zatáčku, on je skutečně rychlý jako sluneční paprsek… Sluneční paprsek se ovšem anglicky řekne Sunbeam, a to byla také značka strojů, které ve 20. letech jezdily… Motocyklistu vytvořil v roce 1924 Otakar Švec (tehdy mu bylo 32 let) a je to asi jeho nejlepší dílo. Dokonalé skloubení stroje s lidskou postavou, motorka i jezdec letí kupředu. Opojení civilizačním pokrokem i okouzlení technikou, esence modernismu.
Bohužel autor tohoto díla vytvořil ke konci svého života, v 50. letech, dílo právě opačné. Těžké a statické, bez jiskry. Mohlo by nést název Příkrov temna – jako opak Slunečního paprsku. Tím dílem byl Stalinův pomník. To jsou opravdové paradoxy.
Ale tenhle pomník už nestojí, zatímco motocyklista stále ujíždí kupředu. Nakonec to dopadá tak, že dobré zůstane a špatné se propadne do tmy a zapomění. Sluneční paprsek září.
Komentáře k článku