Potřebuje dobrý film vůbec nějaké diváky?

Film Pouta získal před pár dny dvanáct nominací na Českého lva a před pár týdny i pět cen českých filmových kritiků. Přitom tenhle snímek o estébákovi vidělo v kinech od jeho loňské premiéry jen málo přes 20 000 diváků. Říct, že Pouta jsou diváckým propadákem, zní možná krutě, ale je to tak.

Kdo Pouta viděl, nepochybuje o nich. Je to na současné české poměry povedený film. Jenže kdo chce vidět smutný příběh z normalizace, ve kterém psychopatický fízl týrá nevinné? Kdo chce odcházet z kina s pocitem téměř depresivním?

Takhle uvažovat ale nemá cenu. Velká část toho, čemu říkáme „umění“, v člověku nevyvolává libé pocity. Umělec tu není od toho, aby diváky jenom těšil, působil jim radost. Někdo sice tenhle dar má, jako třeba Zdeněk Svěrák, ale takový Kafka nebo Dostojevskij vynikli právě díky schopnosti vyvolávat traumata. Umělec prostě tvoří a nemůže si pomoci – a mělo by mu být celkem jedno, jestli se jeho dílo bude tzv. líbit.

Existuje také dost příkladů z dějin českého filmu, kdy dnes oceňovaní tvůrci nebyli publikem vůbec akceptováni. Přeborníkem je v tomto směru enfant terrible nové vlny, Jan Němec. Jeho úžasný film o útěku z transportu Démanty noci (1964) vidělo jen přes 70 000 diváků. Lépe si nevedly ani jeho Mučedníci lásky a O slavnosti a hostech. Tehdejšími kiny prošuměly bez zájmu a dnes je to klasika.

Nechodilo se moc ani na Vláčila, Kachyňu, Chytilovou. Vždycky nad nimi vítězily komedie, detektivky. Ani světoví velikáni jako Bergman nebo Fellini nikdy nepobrali tolik diváků jako Funésovy taškařice nebo byť jen jediný díl Jamese Bonda. Ale to nijak nesnižuje hodnotu italského a švédského režiséra. Mimochodem, celá oblast vážné hudby oslovuje pouze tu nejužší skupinu příjemců. Bývá to okolo pouhých 5% populace.

Význam málo populárních, ale přitom kvalitních děl spočívá mimo jiné i v tom, že mají dlouhou výdrž. Jsou zajímavé dnes, budou zajímavé po dvaceti i padesáti letech. Bondovka mi dnes nic neřekne o tom, jak se žilo v 60. letech, ale Felliniho Sladký život ano. Až se budou lidé v roce 2050 ptát, jak vlastně vypadala ta normalizace, budou si moci pustit Pouta. Z Troškových prajednoduchých komedií Slunce, seno…, na které svého času chodily milióny, se toho moc nedoví.