Pic pic v údolí

Letos na podzim jsem psal o pražském Prokopském údolí, jeho skalách v podzimním zbarvení. Tohle údolí má i svou druhou část, Dalejské údolí, které je méně známé, ale zrovna tak pozoruhodné.

Obě údolí od sebe nedělí krajinný předěl, jen to Prokopské, spodní, začíná zhruba v místech soutoku Prokopského a Dalejského potoka. V obou částech jsou po stranách úžasné skalní útvary, ke koloritu místa patří i železniční trať. Procházet se dá jak údolím, tak po vyvýšených místech nahoře, a to po obou stranách. Cest, pěšin, cestiček je tu fůra, zabloudit není prakticky možné. Kdo má síly a čas, může putovat nahoru a dolů a nachodit fůru kilometrů.

Šel jsem tudy před pár týdny a došel až k místu u velkého lomu, který je na pravé straně údolí. Stojím na jednom z ostrohů a koukám, že dole je nějaká válka. Běhají tam lidé v maskáčích a drží v rukou samopaly, pušky. Jednotka o síle zhruba čtyř mužů postupně šla lesem, snažila se pohybovat co nejobezřetněji. Nepřítel byl schován kdesi v rozpadlé stavbě uprostřed údolí. V jednu chvíli okolo vojáků prošla rodinka s psíkem a dětmi. Kontrastní obrázek, který odhalil komickou absurditu situace.

Slezl jsem z ostrohu dolů a stojím vedle vojáků na pár desítek metrů. Koukám na nepřítele, který mě sleduje z domu. Po chvíli zamíří a jeho zbraň vychrlí desítky malých bílých kuliček. Chtěl mě, bídák, zastřelit! Ale kuličky chcíple dopadly asi pět metrů přede mě. Na hnědém a šedém podkladě vypadaly jako polystyrenové bobky.

Když jsem došel až k rozpadlé stavbě, viděl jsem, že na nástup do boje tu čekají další desítky vojáků. Vyzbrojeni perfektně, od běžných amíků v Íráku by je laik nerozeznal. Jen jedna věc mě při pohledu do jejich tváří zarazila: někteří z bojovníků byli skoro ještě děti. Tak mezi patnácti a osmnácti. A pár dospělých, velitelů, kteří tu působí asi jako dozor a cvičitelé akce. Připomnělo mi to poslední dny Třetí říše, kdy se do uniforem oblékli členové Hitlerjugend a chtěli padnout za Vůdce.

Kdyby mi bylo patnáct, šestnáct, možná by mě taky bavilo běhat po lese se sapíkem a dělat pic pic pic… Výzbroj bych chtěl k vánocům – stojí totiž tisíce, možná i víc. Uniformy jsou skutečné, zbraně dokonalé repliky, jen uvnitř mají jiný mechanismus.

Pamatuju si, jak mi bylo dvacet a chodil jsem koncem 80. let povinně na vojenskou katedru a měl na sobě skutečnou výstroj a výzbroj. Oblečení bylo tuhé, samopal těžký, zásobníky se střelivem ještě těžší, všechno se to při běhu třáslo a boty dřely. A vůbec celá vojna byla ztráta času.

Ale jak říkám, kdyby mi bylo těch patnáct…

To místo v Dalejském údolí je pro podobné akce vhodné. Trať, zbořený dům, skály v okolí, uzavřený prostor. Všimnul jsem si taky, že je okolo hrozný civilizační nepořádek. Všude se válely plastové lahve, krabice, sáčky. Nepodezříval jsem mladé vojáky z toho, že to sem natáhli – spíš bezdomovci, nebo to sem někdo vyklopil autem. Ale napadlo mě – co kdyby mladí vojáci svá bojová setkání vždycky zakončili tím, že by v rojnici postupovali kupředu a sbírali ten bordel? Napadlo by je to? Napadlo by to jejich dospělé velitele?

Kdyby tomu tak bylo, dostala by tahle dětská válka nějaký smysl. Mimochodem, pětice Rychlých šípů taky bojovala s mnoha nepřátelskými partami, ale vedle toho se v jejich příbězích uklízela příroda a pomáhalo lidem. Je to jen komiksová iluze, nebo je to něco, co by mělo být samozřejmé a hodné následování?