Jiřina Šiklová je Pavel Tigrid v sukních

Detektivky už moc nečtu, protože jsem zjistil, že některé knihy mně „napínají“ a baví ještě víc. Teď například jsem hltal knihu-interview se socioložkou Jiřinou Šiklovou.

Před rokem 1989 jsem jméno Jiřiny Šiklové neznal, nevěděl jsem o její disidentské činnosti, kdy byla důležitou osobou pro distribuci zakázané literatury. Teprve v 90. letech jsem si jí všiml a zaujala mě tím, jak střízlivě, s velkou mírou inteligence a odbornosti dokázala hovořit o společenských, ale i feministických problémech. Moje obliba téhle dámy se stále zvyšovala a vlastně vždycky, když jsem ji v médiích někde zahlédl, když jsem četl její jméno, vyvolalo to můj zájem.

Šiklová je pro mne dnes jednou z nejzajímavějších žen, které se pohybují ve veřejném prostoru; určitě je takových víc, ale já o nich nevím, protože se do médií nedostanou. Takže když jsem v knihkupectví našel knížku Jiřina Šiklová – Bez ohlávky, ve které na téměř 350 stranách hovoří o celém svém životě, musel jsem si ji prostě koupit. A nelitoval jsem.

Rozhovor vedli evangelický farář Michal Plzák (1963) a novinářka Magdalena Čechlovská (1975), ale otázkami jen mírně kormidlují loď dialogu a decentně se drží zpátky. Kdo je tady kapitánem, je jasné. Ta knížka jsou Šiklové memoáry – ona sama nicméně přiznává, že by je nikdy nenapsala. A tak je jen dobře, že ji k povídání a vzpomínání přiměli druzí.

Klíč k většině lidí, ne-li ke každému, lze nalézt v dětství a dospívání. Popis jejího dětství v lékařské rodině žijící v centru Prahy patří k tomu nejzajímavějšímu, co kniha obsahuje. Stejně tak vzrušující je etapa 50. let, kdy se formuje Šiklové názor na svět. Naopak období od 70. let až do roku 1989 mi nepřipadalo až tak přitažlivé. Ostatně úplně stejný dojem jsem měl z pamětí Ivana Klímy. První díl líčil mimořádně působivým způsobem dětství, koncentrační tábor, vstup do KSČ atd., až do roku 1968. Druhý díl pak normalizaci – ale ten už byl tzv. slabší. Rozhodující je v tomto případě ale doba sama, co přinesla a jaká byla. Ne že by Klíma s Šiklovou druhé půlky svých životů nedokázali podat zajímavě.

Klíma se narodil v roce 1931, Šiklová 1935. Oba jsou ze stejné generace a oba zažili nástup komunismu jako mladí lidé. Kdo chce najít klíč k pochopení éry po roce 1945, kdo chce rozumět atmosféře idealismu 50. let i následnému vystřízlivění, tomu vřele doporučuji přečíst si právě tyhle vzpomínky.

Na Šiklové je snad ještě více než na Klímovi úžasné, jak dokáže vidět věci zdola, optikou každodennosti. Možná je to „ženský“ pohled, zvýšená schopnost vcítit se do pocitů těch okolo, který mužům obvykle chybí. Šiklová je absolutně vzdálená jakémukoli moralizování, vidí méně či více chybující lidi a snaží se rozumět motivům jejich jednání. Je kritická k okolí, ale stejně tak dokáže vidět kriticky i sebe sama. Nikdy nechtěla být příslušnicí nějaké „party“, skupiny, hnutí, ale vždy byla sama za sebe, nezávislá. A díky tomu viděla věci nezaujatě.

Kdyby se na tuhle literaturu faktu daly vztahovat estetické kategorie beletrie, pak řeknu, že to je „realismus“ par excellence. Ale úplně nejlepším výrazem, který celou její osobnost vystihuje, je: věcnost. Šiklová zajímá a přitahuje lidí tím, jak je myšlenkově věcná, přesná a jde neomylně k podstatě věci. Navíc se vyvaruje jakékoli sebeexhibice. Tohle jsou schopnosti a vlastnosti, které se v dnešní době už moc nevidí – tedy v médiích moc nevidí. Je to intelektuálka, která ale všechny své vědomosti neprezentuje intelektuálně složitým způsobem. Výborně dokáže kombinovat racionalitu s lidskostí, emocionalitou.

Šiklová je velmi silná osobnost, která jde životem čím dál pevnějším krokem, a vcelku zaslouženě se k stáru dostala do pozice „mudřece“. Pro mne byl takovým jedincem například Pavel Tigrid, který mi dokonale vystihoval goethovskou větu, že krásný mladík je hříčkou přírody, zatímco krásný stařec je umělecké dílo. Šiklová je pro mne Tigridem v sukních, člověkem, kterému má cenu naslouchat, protože se od něj člověk fůru věcí doví a ty další mu zase rozšíří obzory, pomůžou rozumět světu i lidem.

P.S. Je nicméně zajímavé, jak na člověka působí takový jedinec prostřednictvím knihy, a jak působí ve chvíli, kdy se s ním setkáte tváří v tvář. Šiklovou jsem asi před půl rokem zažil na setkání redakční rady jednoho časopisu. Samozřejmě je duchaplná, vtipná, chytrá, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že je taky lehce roztržitá, že skáče od jednoho k druhému, že je samozřejmě žensky upovídaná, že dokáže být asi i dost nekompromisní… Myslím, že lidé z jejího blízkého okolí by mohli něco vědět o tom, jak se žije vedle opravdu silné a nadprůměrné osobnosti.