Hrabal na titulu mě nalákal

(MÉDIA) Kupujete ještě tiskoviny anebo už jen čtete zprávy, články, texty na internetu? A máte vůbec potřebu číst mediální sdělení? Já už moc ne…

Tenhle týden jsem si po delší době koupil časopis. Na vydání Respektu mě zaujal Bohumil Hrabal na titulu. Četl jsem od něj zrovna před měsícem znovu Příliš hlučnou samotu, má teď 100 let výročí narození, tak jsem si řekl, že je to dobrý důvod si Respekt koupit.

Mimochodem těch 100 let mi připadá neuvěřitelné číslo. Vždyť já si ještě celkem dobře pamatuju, jak jsem Hrabala jednou viděl na Národní třídě, měl na zádech nějaký baťoh, šel svižným krokem a vypadal mladě. A přitom byl slavil stovku…

Ale k časopisu. Začetl jsem se do několika materiálů věnovaných Ukrajině, přečetl si rozhovor s americkým novinářem, autorem biografie o Stevu Jobsovi, zaujal mě článek o tom, zda může počítačová inteligence nahradit tu lidskou, samozřejmě jsem četl článek o Hrabalovi. Suma sumárum to bylo, myslím, dobré číslo. Zhruba třetina textů mě zaujala, polovinu jsem přečetl. To je dost. Respekt je bezesporu jedním z nejlepších mediálních výstupů české současnosti. Není plytký a neleze čtenáři do zadku.

Jenže i přes to všechno si další číslo zase nějaký ten čas nekoupím. Proč? Protože většinu z toho, co jsem četl, člověk v zásadě nějak tuší, ví, odhadne. Právě hrabalovský článek je toho pro mne důkazem. Autor si dal práci a shomáždil hodně informací vztahujících se k Hrabalovu poddání se komunistické moci. Výslechy na Stb, vykupitelský rozhovor pro Tvorbu, úpravy textů, strach i touha nějak přežít. Volil ty správné citace z děl. Pro někoho, kdo Hrabala teprve objevuje, jistě přínosný článek. Kdo ale autora zná a četl od něj většinu knih, četl také studie o něm – vlastně nic nového. Nechci ten text shazovat, ale v zásadě mne ničím nepřekvapil.

Možná ani nemohl, to by musel překročit svůj mediální stín, musel by se stát literárněvědnou studií, která řekně i něco nového a významného. Což v případě Hrabala snad ani nejde, většinu toho o něm víme.

Problém – či spíše můj problém – je nicméně hlavně v tom, že většina mediálních výstupů je příliš letmých a povrchních, než aby mne dokázala oslovit. Je to také otázka věku. Ve dvaceti, třiceti jsem podobné články četl se zájmem. Dneska je mi čtyřicet šest a vím přesně, že pokud se chci dovědět něco důležitého, chci jít k podstatě jevů a problémů (ať už se jedná o cokoli), musím jít ke knihám, k odbornějším textům, hlubším a rozsáhlejším, které danou věc vidí v celé její komplexitě a složitosti.

Znamená to, že noviny i časopisy pro mne vlastně skončily? Ne tak úplně. Jestli mne něco stále baví číst, tak jsou to určitě odborněji zaměřené měsíčníky. Například ty, které se věnujím cyklistice, turistice, golfu atd. Ne že by v novinářské úrovni předstihly zmiňovaný Respekt. Spíš naopak, mnohdy nejsou texty v nich zdaleka tak kvalitní. Ale u těchto časopisů mne zajímá celá sféra, o které pojednávají. Jsou úžeji profilované a ukazují jen ten výsek skutečnosti, o který mám zájem. Jdou jinou cestou a nabízejí jiná témata.

Možná se tím, že Respekt, ale i Reflex, Týden, Instinkt, Euro a několik dalších vcelku dobrých časopisů nečtu, o něco připravuji. Na druhou stranu jsem ale za poslední dobu přečetl takovou fůru dobrých knih, že tu ztrátu jsem bohatě vyvážil.