Tenhle rakouský Diamant je dostupný i Čechům

(GOLF) Rakouský Diamond Country Club patří mezi desítku nejlepších hřišť u našich jižních sousedů. To není moje subjektivní tvrzení, to je hodnocení velmi kvalitně vedeného serveru www.top100golfcourses.com, který eviduje a recenzuje hřiště ve všech zemích světa. Mezi rakouskými ho zařadil na celkově šesté místo.

Diamond Country Club otevřený v roce 2002 je známý především tím, že se tu v letech 2010-2018 hrála European Tour (v roce 2019 se Austrian Open z finančních důvodů nekonalo). Málo platné, jakmile má hřiště takovou sportovní i marketingovou známku, okamžitě se k němu upne o mnoho větší pozornost. Pořádání turnaje nejvyšší evropské série by mělo zaručovat, že hřiště bude dobré, ve vysoké kvalitě údržby, náročnější na hru. Pravda, hrál jsem kdysi na portugalském hřišti Oitavos Dunes, kde se ET koná, a docela se divil, jak „obyčejně“ hřiště působilo. Nicméně to není případ rakouského Diamond Country Clubu a jeho osmnáctky Diamond Course.

Kde areál je? Z Vídně je to sem západním směrem 60 kilometrů podél Dunaje proti jeho proudu, z toho po dálnici 40 kilometrů; pouhých 45 minut jízdy (vzdálenostně něco jako naše Mladá Boleslav). Z Brna je to 162 kilometrů, 1 hodina 50 minut jízdy; ze Znojma 80 kilometrů, 1 hodina 8 minut; z Českých Budějovic 154 kilometrů, 2 hodiny 17 minut; z Prahy 280 kilometrů, 3 hodiny 30 minut.

Pro hráče z Jižní Moravy je to relativně blízký areál, podobně jsou na tom hráči z Jižních Čech. Pražáci a Středočeši to mají dál. Nicméně mohu doporučit dvoudenní výlet, spojit hru na Diamond Country Clubu s návštěvou nějakého dalšího rakouského areálu. Vyloženě se nabízí 60 kilometrů vzdálený Adamstal (o něm budu psát brzy), lze také využít kombinaci Haugschlag + Diamond CC, případně Diamon CC + Schloss Schönborn. Hřiště u zámku Schönborn je od Diamond CC vzdálené jen 40 kilometrů (30 minut jízdy) severovýchodním směrem. Schönborn je také jedním z nejlepších rakouských areálů, na top100golfcourses obsadil třetí místo, hned po Adamstalu a Fontaně.

Když jsem se na cestu do Diamond CC chystal, díval jsem se do mapy a zjistil, že hned v sousedství se nalézá rozlehlý komplex elektrárny. Její plocha je veliká jako vedlejší golfový areál, a to se sem vešla jedna mistrovská osmnáctka a dalších 18 jamek menšího formátu. To ve mně vzbudilo nejistotu ohledně estetiky: budu hrát ve stínu páry, popílku, emisí a bzučících drátů? Industriálno mám rád, ale že by se taková kulisa hodila pro prestižní hřiště?

Leč dojem z mapy klame. A co se zdá zprvu negativní, může se posléze jevit jako pozitivní.

Sousední elektrárna Dürnrohr je skutečně velmi viditelným objektem. A to dokonce tak výrazným, že vám ulehčuje orientaci při příjezdu. Už z velké dálky vidíte její vysoký, červenobílý komín a víte: hele, tam je můj cíl, tam je naše hřiště.

Dürnrohr byl postaven v roce 1987 jako náhrada za nespuštěnou jadernou elektrárnu Zwentendorf, jde o tepelnou elektrárnu sloužící i jako spalovna odpadu. Spaluje se tu české a polské uhlí, lze využít i zemní plyn. Neviděl jsem ovšem žádný kouř ani popílek, elektrárna je tichá a „čistá“, ani elektrické dráty přes hřiště nevedou. A především: celý areál hřišti esteticky nijak neubližuje. Spíš naopak.

Hřiště i elektrárna jsou od sebe odděleny poměrně vysokým stromovím a zelení, takže vyčuhuje jen zmíněný komín a budovy dvou bloků. Někomu to může vadit, mně to připadalo výjimečné a vlastně výborné. Hřiště nenabízí nijak zvláštní výhledy do dáli (pouze jižním směrem jsou vidět vrcholky alpského podhůří), a tak komín v barvách rakouské vlajky rovinu podunajské nížiny nejen ozvláštňuje, ale celá stavba působí jako silný vizuální magnet. Na některých jamkách se dokonce hraje „přímo na komín“, takže je to i dobrý cílový bod. Architekt hřiště s touto stavbou počítal i pracoval, vhodně ji vizuálně zapojil do designu jamek.

Na jedné z nich je ostatně i informační cedule týkající elektrárny a energetického podniku, který ji vlastní. Jsou zde také velké kamenné skulptury, na hřišti jsou i některé zděné stavbičky včetně jedné, která bývala patrně vojenským bunkrem. Stavby i kámen působí neobvykle. Je zde vidět snaha prostředí nějak zpestřit, dodat mu originalitu. A záměr se povedl.

Byl jsem ale hlavně překvapen, jak je hřiště doslova utopené v zeleni, kolik jí tu je i jak vyspěle parkově areál vypadá. Prakticky všude hrajete obklopeni přírodou. Je to dáno i tím, že vnější strany hřiště Diamond Course lemují ještě další jamky, zdejší menší osmnáctky. Její jamky jsou naopak už někdy spíše polní, esteticky nejsou tak pěkné. Má to logiku: na mistrovském hřišti se musí hráč cítit nejlépe.

Hřiště splňuje normy kladené na areál, který chce hostit European Tour. Z černých je délka osmnáctky Diamond Course 6 819 metrů, z bílých 6 465 m, ze žlutých 6 130 m, z modrých 5 821 m a z červených 5 457 m. Když jsem se podíval na tuto metráž do skórkarty, usoudil jsem, že nebudu hrát ze žlutých, ale z modrých, protože to je ta správná délka pro většinu rekreačních hráčů. Nenechte se zlákat žlutou barvou: délka odpovídá většině našich bílých odpališť. Z modrých si hru mnohem víc užijete.

Jak se tu hraje? Hřiště je na úplně rovině a hra je tu z hlediska postoje výtečná. Ferveje se nijak nevlní, s terénem se tu pracovalo jemně. Hlavní potíží ve hře jsou tu četné vodní překážky – jsou tu dvě velká jezera a dvě menší, pak další jezírka přímo „v jamkách“. A pak je tu i hodně zeleně: stromy okolo, keře, lesíky. Bunkerů uměřeně, ale dokáží občas potrápit.

Neměl jsem dojem, že by jednotlivé jamky byly velmi obtížné. Díky vhodné volbě odpališť jsem se mohl dostávat na grýny v regulaci. Hra mi tu přišla příjemná, některé jamky byly vstřícné, žádná vyloženě záludná. Nevím, jak hřiště připadá špičkovým profesionálům na European Tour, ale hrály se tu výsledky mezi -15 a -20. I z toho lze vyvodit, že hřiště není extrémně těžké.

Které jamky jsou výrazné, zapamatovatelné, silné? V tom je trochu limit celého areálu. Na jedné straně totiž působí neobyčejně kompaktně, vyváženě a harmonicky, ale na straně druhé kvůli příliš rovinatému profilu a jednolité okolní zeleni tu hráč nenajde místa jedinečná a vzájemně se odlišující. Výrazně v paměti mi tedy zůstává jamka číslo 9, perfektně zvolený třípar hraný směrem ke klubovně a zdejší „druhé klubovně“, resp. restauraci v námořním stylu, kde je také malá plážička s možností koupání a opalování. Tohle místo je skutečně utěšené, rakousky vycizelované. Třípar se hraje přes vodu, z modrých i žlutých 153 metrů. Není to mentálně úplně lehké, ale zdolat se ta délka dá.

V mysli mi utkvěla i finální jamka č. 18, která jde úplně rovně a v dálce vidíte klubovnu, což je bývalé hospodářské stavení s recepcí, restaurací i hotelem. Jamka je efektní oběma pohledy: jak od klubovny, tak z odpališť. Velkým dílem se na jejím půvabu podílí i letitý strom po pravé straně. A její odpaliště nabízí i další zajímavé místo celého areálu: přejezd železniční trati.

Ano, skrze areál jdou vlakové koleje, po nichž se do elektrárny vozí uhlí. Koleje nepřecházíte, pokud hrajete mistrovskou osmnáctku, ale dělí od sebe jamky mistrovského a rekreačního hřiště. Vlak tu nejezdí často, hráče tedy při hře nijak neruší. „Golfový přejezd“ je místem – jako ten komín – opět neobvyklým a vhodně ozvláštňujícím.

Spíše než jednotlivé jamky mi v paměti zůstává již zmíněný celkový dojem kompaktního parku, v němž je vám od jedničky do osmnáctky hezky a procházka s golfovými holemi tu příjemně utíká. Chvílemi jsem si připadal i jako v Poděbradech, to když některé jamky z druhé devítky lemovaly vysoké a letité stromy. Ale celkově bych hřiště těžko přirovnával k nějakému z našich. Je skutečně svébytné, má svoji tvář i atmosféru.

Samozřejmě jsem se neubránil srovnávání s Albatrossem, právě pro konání European Tour. Albatross, při vší úctě k tomuto špičkovému areálu, mi nepřipadá tak pěkný. Ačkoliv nabízí výhledy do dáli, je to hřiště ještě nové, s nižší zelení. Diamond Course je esteticky silnějším a vyzrálejším areálem, víc a lépe tu hraje i voda. Albatross jde ale zase dál ve svých ambicích, působí velkolepěji; je to vidět např. i na jeho čtvercových odpalištích, oproti klasickým oválným na Diamondu. Albatross mi připadá jako ryze sportovní hřiště, jako skutečná výzva. Naopak Diamond Course je sportovní i rekreační zároveň.

Diamond Country Club má v sobě také i přes vysokou kvalitu a punc „evropskosti“ cosi příjemně normálního. Je to dáno určitě i přítomností dalších osmnácti jamek, které jsou celkově kratší, jsou určeny všem kategoriím hráčů včetně začátečníků. Jezdí sem tedy nejen příslovečná „vídeňská smetánka“ (ta nicméně navštěvuje spíše Vídni bližší a historií náležitě naleštěný Schloss Schönborn), ale i běžní hráči z okolí. Jako všude v Rakousku, hraje i zde hodně seniorů.

Celkově jsem byl Diamond Country Clubem překvapen. Nečekal jsem určitě hřiště tak hezké, čekal jsem i trochu jinou, odtažitější atmosféru. Areál mi však nabídl „blízkost i krásu“. Samotné hřiště Diamond Course je na vysoké úrovni jak co do designu, tak údržby. Hráč se ponoří do zdejšího světa jezírek a zeleně a je od okolí oddělen, může se soustředit jen na hru, kterou si užije.

Pro českého hráče je to určitě dobrá destinace, která mu ukáže zase trochu jiný typ mistrovského hřiště, než jaký známe u nás.

P.S. Spal jsem tu jednu noc a modernistický design zdejších apartmánů mi naprosto vyhovoval. A navíc lustr v pokoji: vypadlo to jako obrovský bramborový lupínek, jen neměl žlutou barvu a nebyl z brambor, ale ze stříbřitého kovu. Svítil dobře a vypadal ještě lépe. Také atmosféra námořnické klubovny u jamky č. 9 je fajn, mají tu i krásné dřevěné stoly. Vypadají, jako by byly sto let staré.