O kartičce umožňující hru a levitaci golfovým prostorem

(GOLF) Podle statistik někdejšího Českého svazu tělesné výchovy by měl být golf v první pětici nejpočetnějších sportů v České republice. Přes 56 000 organizovaných členů, jakými se může pochlubit Česká golfová federace, nemá ani lyžování, cyklistika nebo košíková. Háček je v tom, že statistika uvádí v případě golfu všechny hráče včetně rekreačních. Jiné sporty evidují pouze ty jedince, které lze považovat za výkonnostní sportovce a závodní hráče.

Rakouský c. k. úředník by měl při pohledu na český golf radost. U nás jsou skoro všichni golfisté podchyceni. Vřazeni do systému, členy klubů, mají svoji federační kartičku. Našli bychom jen malé procento hráčů, kteří hrají „jen tak“. Podobnou situaci, kdy drtivá většina vyznavačů daného sportovního odvětví je nějak organizována, bychom v českém prostředí asi nenašli. Spíš naopak. Nejpopulárnější české sporty provozují Češi bez členství. Typicky cyklistika: v roce 2010 evidovala ČSTV přes 21 000 členů cyklistických oddílů, ovšem reálně jezdilo na kole v České republice přes 1,5 milionu jedinců. Také členů lyžařských oddílů bylo přes 31 000, ovšem lyžuje více než 1 milion Čechů. Fotbal sice evidoval přes 550 000 členů, ale do míče si bez registrace občas kopne každý český kluk.

Stav, kdy statisticky je golf jedním z nejrozšířenějších sportů v republice, určitě není odrazem reality. Je také otázkou, zda je pro golfovou hru dobré, aby všichni její hráči byli členy golfových klubů a potažmo národní organizace (ČGF). A dále: nebrání tato „byrokratizace“ daného odvětví jeho většímu rozvoji? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché ani jednoznačné. Je potřeba se podívat především do historie a také na specifika golfové hry oproti jiným sportům.

Klub je základ

Zrod moderního sportu je spojen s Velkou Británií a 19. stoletím. Klub coby platforma pro sdružování určité (obvykle té vyšší) části společnosti je produktem anglického prostředí a klubismus se logicky rozšířil i do sféry sportu. Fotbalový, tenisový, kriketový i golfový klub byly úhelnými kameny, díky nimž a prostřednictvím nichž se ten který sport rozvíjel a provozoval.

V případě golfu je spojení s klubem ještě pevnější, protože golf je možné hrát právě a jen na specifickém sportovišti – hřišti. Jezdit na kole, plavat, sjíždět kopce na lyžích, kopat si do míče, lze i bez toho, že potřebujete upravený prostor. Golf nejde hrát na obyčejné travnaté louce: musí ji někdo posekat a udělat jamky, vymezit dráhy. Ještě donedávna nebylo v Evropě možné hrát golf de facto jinak než prostřednictvím vstupu do klubu.

Klubismus má uzavřenější charakter a členství bývalo podmíněno sociálně, finančně, či jen příslušenstvím k místu. Vývoj jednotlivých odvětví sportu v druhé polovině 20. století však šel cestou rozšiřování do všech vrstev společnosti, cestou masovosti. S nárůstem volného času i rozvojem konzumní společnosti se ze sportu stal i výnosný obchod. Sporty se stávaly populárními, lákaly milióny nových vyznavačů. Sportovní klubimus tam, kde to charakter daného sportu dovoloval, ustupoval, a jeho místo zaujal prostý obchodní princip „pay and play“. U mnoha sportovišť dnes proto stačí pouze zaplatit jednorázový poplatek.

Zemí, kde golf prošel tímto vývojem jako první, jsou USA. V roce 1900 zde bylo okolo 1 000 hřišť a prakticky všechny byly klubové, pro uzavřenou společnost. V roce 1934 bylo 4 158 hřišť soukromných, ale už 1 006 „fýčkových“ a dalších 566 municipálních. Počet cca 4 200 soukromých se přitom dodnes, tedy za více než 80 let, nezměnil! Naopak z celkového počtu cca 16 000 hřišť v USA jich je dnes přes 11 700 otevřeno veřejnosti; spadá sem zhruba 8 000 hřišť typu public, zbytek jsou semi-privátní; tedy klubové, ale zároveň veřejnosti přístupné.

Není náhodné, že USA jsou zemí s absolutně nejvyšším počtem hráčů na světě, golf tu hraje cca 27 milionů obyvatel (9% populace). Je to skoro polovina celkových 60 milionů golfistů světa. Je ale typické, že podle údajů National Golf Foundation plných 44% Američanů odehraje jen 1-7 kol ročně, dalších 30% hraje 8-24 kol a pouze 26% patří mezi tvrdé jádro hráčů, kteří absolvují přes 25 kol ročně. Toto rozdělení na golfisty příležitostné-aktivní-náruživé a snižující se poměr mezi jednotlivými skupinami (44-30-26) lze vztáhnout na každý masově rozšířený sport. Kolo či lyže má v Česku „každý druhý“, ale většina těchto lidí stejně vyjede jen párkrát ročně.

Za popularitou golfu v USA stojí byznysem vytvořený, funkční a všem přístupný, nebyrokratický systém, v němž klub nehraje ústřední roli. Naopak ve Velké Británii byl vždy základem golfové aktivity klub. De facto jím zůstal dodnes. Za posledních dvacet pět let se sice mnohé britské kluby ve snaze ekonomicky přežít výrazně otevřely příchozím hráčům, ale sounáležitost s klubem je mezi hráči stále veliká. I proto, že klub je mnohde vlastníkem hřiště a hráči hrají skutečně na svém. Typické je i to, že víkendové turnaje hrají golfisté především na vlastním hřišti, nejezdí jinam.

Britský model byl od konce 19. století exportován do většiny evropských zemí. Klub je základem golfu v Německu, Švédsku, Francii, Rakousku, České republice i jinde. Ve Švédsku vznikala od 80. let malá hřiště i tak, že se dvacet, třicet lidí dalo dohromady, složili peníze a postavili si devítku. V Rakousku má místní golfový svaz jen tolik členů, kolik je v zemi hřišť – tedy klubů (156). Ve Španělsku a Portugalsku vznikly sice stovky turistických, tedy fýčkových hřišť, ale jde o výjimku podmíněnou turismem a místními klimatickými podmínkami.

I v Česku je prakticky každé hřiště svázané s klubem. Jsou sice semi-privátní, některá s de facto fýčkovým charakterem, ale typické hřiště pay and play s 18 jamkami tu není žádné. Navenek to tedy vypadá, že Češi jsou klubisty snad ještě náruživějšími než Britové. Jenže je to úplně naopak. Klubový život je zde slabý, většinou ho lze vidět jen na malých regionálních hřištích, kde si místní vytvoří svoji komunitu. Klubové turnaje jsou v menšině oproti těm firemním, nejrůznějším komerčním tůrám hraným na odlišných hřištích. Nejpočetnějšími kluby jsou v Česku také ty, které nalákaly členy na nízké „pasivní“ členství ve výši 1 000-3 000 Kč: Hostivař (slabilně okolo 3 500 členů), Hodkovičky (v jednu dobu přes 2 300 členů) atd. Neexistuje statistika, kolik českých golfistů ve všech klubech dohromady platí jen tento základní roční poplatek, ale může jich být i třetina z celkového počtu. Ne-li více.

Ačkoli počet aktivních fýčkařů v Česku v posledních letech kvůli ekonomické krizi poklesl, i tak Češi stále hrají na různých hřištích, jezdí po turnajích, nemají potřebu se vázat k jedinému areálu. Vzdálenosti v republice nejsou velké. I proto se daří subjektům jako je Český golfový klub (dříve CDS), který nabízí za paušální poplatek hru na desítkách hřišť. Peníze a ekonomická rozvaha rozhodují: komu se chce platit desítky tisíc korun za vstup do klubu a navíc ještě roční poplatky, když si spočítáte, že na hřišti odehrajete jen sedm, deset her ročně?

Zatímco americký model počítá se všemi variantami přístupu ke golfu, evropský je bariérovější. V Evropě je málo veřejných hřišť, hráč je proto doveden k tomu, aby se stal členem klubu. To je ovšem v protikladu k principům sportovní masovosti. I proto není hlavně kontinentální Evropa krajem golfu tak zaslíbeným jako USA.

Faustovský hendikep

Celou věc komplikuje ještě jeden faktor: hendikep. Číslo vyjadřující herní úroveň a umožňující soupeření dvou výkonostně nerovných hráčů. Hendikep je skvělý vynález, ale běda, jakmile jeho kouzlu hráč propadne příliš. Dobrý sluha, zlý pán.

Čeští hráči se hendikepům oddali více, než je zdrávo. Vnímají golf často jen prostřednictvím „snižování“, chtějí mít „pod dvacet“, jít „na singla“ atd. I proto hrají turnaje jako diví, jezdí na „snižovací“ hřiště a soutěže nadmíru prožívají. Málokdo to přizná, ale hendikep jako by byl otázkou osobní prestiže. Jak vypadá přirozený vztah k hendikepu, opět ukazují USA. Tady má totiž vedený hendikep ani ne 20% hráčů! Jeho průměrná výše se pak pohybuje okolo čísla 18. Hendikep má totiž primárně sloužit hlavně sportovně založeným hráčům, a těch je vždy menšina. Pouhých 20% hráčů celého světa dokáže zahrát hřiště pod 90 a větší polovina golfistů světa se nedostane pod 100. I proto se v Británii obvykle bere za maximální HCP u mužů 28; to odpovídá výsledku 100 ran na 18 jamek.

V České republice a dalších evropských zemích je maximální hendikep 54 a mnoha hráčům se to zamlouvá. Motivuje je to víc ke hře, umožňuje jim to od prvních golfových krůčků sledovat výkonnost. Nic proti tomu, je to jedna z možných cest. Na druhou stranu to ale vtahuje i ty hráče, kteří se soutěžení nechtějí účastnit, do systému. Hráč bez hendikepu jakoby v prostředí 0-54 ani nebyl plnohodnotným golfistou. „Když nemáš číslo, umíš vůbec hrát?“, bude se tázat mnohý a mnohde i slečna v recepci. Nemáte-li číslo, třeba vás ani nepustí na hřiště.

Golfista je tak lákán do pasti. Měl by mít hendikep. „V tom je přece kouzlo golfu, že se můžeš poměřovat,“ říká sametovým hlasem golfový Mefisto a fůra golfistů to opakuje jako mantru. Jenže za to taky musíte platit – obrazně i ve skutečnosti. Hendikep totiž hráči někdo musí vést („hendikepová autorita“) a tou je zase klub, přesněji STKář klubu. Takže jsme opět u toho, že golfistovy kroky vedou k nějaké formě organizování. I placení administrativních poplatků. Opět připomeňme americký systém: menšina hráčů je členy klubů a opět menšina má vedený hendikep. A navíc je vedení hendikepu v USA mnohem více v hráčových rukou (viz box Počítání hendikepů v Evropě a USA).

Český golfista musí volky nevolky přijmout jasný fakt: chce-li mít vedený hendikep, chce-li hrát turnaje na úpravu HCP, musí být organizován. Tak to bylo, je a prozatím bude. Je to evropský tradiční systém. Umožňuje přitom díky číslu 54 počítat si hendikep i hráčům zcela průměrným, ryze rekreačním. Zda o to skutečně tito hráči stojí, je druhá věc.

Českou specialitou je navíc centrální počítačový systém vedení hendikepů, který je přehledný a všem přístupný. Je to technologicky skvělá pomůcka – ale opět paradoxně svojí komplexností a snadnou využitelností podporuje poměřování a sledování číslíček. Klasický papírový systém (v ČR ještě před rokem 2000) s odevzdáváním skórkaret po turnaji klubovému STKáři by určitě mnohé hráče od vedení a sledování hendikepů odradil.

Útěky od klubismu

Golfový růst v západním světě se v posledních letech zastavil. USA oscilují okolo hranice 27 miliónů golfistů, před krizí 2008 jich bylo přes 30 milionů. Čísla jiného typu přicházejí z Anglie: tady ubylo od roku 2005 okolo 200 000 hráčů (20% z celkového počtu), ovšem jde výhradně o organizované golfisty – tedy členy klubů. Ve Skotsku jich dokonce z klubů odešlo 60 000 (23%), ve Švédsku 80 000 (15%) a v Norsku 20 000 (17%).

Není pravděpodobné, že by tito hráči přestali úplně hrát. Jen se stali volnými hráči, fýčkaři. Peníze či nedostatek času je přiměly k tomu, že se rozhodli už neplatit klubové poplatky. Budou asi hrát méně často a nebudou mít vedený hendikep. Možná je to nemrzí.

Česká republika patrně podobným vývojem také prochází. Podle údajů nedávno prezentovaných samotnou ČGF se loni objevilo v centrální statistice přes 5 000 nových hráčů golfu – ale dalších téměř 5 000 jich ze statistiky vypadlo. Přestali být členy klubů. I u nás je zjevné, že na golf mají lidé stále méně času a počítají své finance. Golf má konkurenci i v jiných sportech, u dětí dokonce v jiných aktivitách, hlavně elektronické hrách.

Chce-li golf dále žít dobře, či dokonce expandovat, měl by jeho organizační systém odrážet obecné trendy v chování hráčů. U masově rozšířených sportů je vždy velká část vyznavačů „volných“, i jim by golf měl vycházet vstříc, počítat s nimi. Český golfista přitom může existovat mimo klub a tedy ČGF, může přijet na hřiště, zaplatit a hrát (dokonce i turnajů se může účastnit, počítat se mu ale bude pouze výsledek brutto, tedy na rány; stablefordový netto výsledek nikoli, protože ten je spojen s vedením hendikepu). V praxi je však taková situace málo obvyklá. V českém golfovém prostředí nebyl a bohužel ani dnes stále není primárně hráčem golfu ten, kdo má hole na rameni, ale ten, kdo má nějaké členství, kartičku a hendikep. Příznačné však je, že pro cizince to neplatí – těch se na „průkazy“ obvykle nikdo neptá. Pro české hráče je tak recepce hřišť občas místem kádrování, namísto aby byla jen prostorem pro inkasování. Ale od usměrňování je přece na hřišti maršál.

I Česká golfová federace je ve schizofrenní situaci, protože jde o sdružení klubů a jejich vlastním zájmemem je mít ve svých řadách co nejvíce členů. Za každého člena jdou také do společné pokladny finance. Čím více klubových členů, tím na tom bude český golf lépe. ČGF by tedy měla na jedné straně usilovat o to, aby pod svá křídla shromáždila co největší počet českých golfistů. Na straně druhé tím ale prostředí svazuje, hráče vsouvá do administrativního rámce, vytváří tak onu nepřirozenou, téměř stoprocentní organizovanost. Řešit tento problém znamená řešit kvadraturu kruhu. Byť jiné způsoby organizování existují, například ve Finsku je místní golfová organizace nezávislá na klubech a poplatky inkasuje přímo od hráčů.

Obecně jsme v krunýři relativně konzervativního přístupu, který v golfu v Evropě vládne. Klub je stále stěžejním prvkem golfového života – zatímco u ostatních sportů už se funkce klubu redukovaly hlavně na užší sportovní činnost či práci s mládeží. I budoucnost golfového klubu proto asi nakonec bude patřit jen hráčům náruživým, u nichž členství znamená finančně výhodnou hru na klubovém hřišti, dále hráčům sportovně zdatným (hlavně mladým), kterým klub poskytne platformu pro výkonnostní rozvoj, anebo těm, kteří jsou s daným místem spojeni blízkým bydlištěm. Případně těm, kteří mají silnou potřebou sdružování se; ale těch dnes není mnoho. Pro tyto skupiny hráčů bude klub vždy velmi potřebným subjektem, i proto budou kluby nadále neodmyslitelnou součástí golfového světa.

Nicméně velké mase ostatních hráčů, příležitostných a herně nemabiciózních, náleží spíše svobodně a volně levitovat v širokém golfovém prostoru. Bez klubů a kartiček. Vytvořit jim příznivé podmínky pro tuto existenci bude do budoucna nezbytné. Jinak bude golf stagnovat.

A něco navíc: Jak se počítají hendikepy v Evropě jak v USA

„Základní rozdíly mezi počítáním hendikepu v USA a Evropě jsou dva,“ říká Dalibor Procházka, předseda hendikepové a normovací komise ČGF. „První je algoritmický, neboli průměr (USA) oproti iteraci tj. krokovým změnám (Evropa). Zatímco podle USGA se bere průměr deseti nejlepších výsledků z posledních dvaceti výsledků, v Evropě (podle kontinentální metodiky EGA i britské CONGU) se hendikep postupně upravuje předepsaným způsobem na základě každého jednotlivého odehraného kola. Druhý rozdíl se týká započítávaných her. USGA připouští prakticky jakákoli kola, nejen soutěžní, ale i volná, rekreační, kdy ani nemusíte kolo dokončit nebo si na jamce započítáte váš obvyklý výsledek. V Evropě se započítávají pouze kola kontrolovaná, tedy turnajová, případně (v poslední době) i nesoutěžní výsledky. Ale i ty mají svá pravidla.

Rozdíl v započítávaných hrách jasně odráží jinou golfovou kulturu. Americký systém je založen na větší volnosti a odpovědnost nechává primárně na hráči. Typický americký hendikep (mimo hráčskou špičku, která také hraje víceméně jenom turnaje) přitom bývá odrazem pouhých dvou až tří turnajových rund a zbytek do dvacítky tvoří rekreační kola. Algoritmický rozdíl není sám o sobě až tak dramatický, protože na sadě „rozumných“ výsledků dávají oba systémy velmi podobné hendikepy. Snad jen ten americký se případně může měnit mnohem rychleji, ať už nahoru, nebo dolů. Oba systémy tak mají svá pro i proti.“

Více o americkém systému naleznete na www.usga.org v sekci Handicapping – neboli ZDE.

Kolik kol ročně odehrají hráči v USA?

44% hráčů: 1-7 kol

30% hráčů: 8-24 kol

26% hráčů: 25 a více kol

Jaký hendikep mají čeští golfisté?

+4 až 4,4 : 0,86%

4,5 až 11,4 : 5,0%

11,5 až 18,4 : 12,65%

18,5 až 26,4 : 16,54%

26,5 až 36 : 20,05%

37 až 53 : 12,83%

54 : 25,40%

BEZ : 6,27%

PRO : 0,40%

Nejpočetnější kategorii českých hráčů, celou čtvrtinu, tvoří ti s HCP 54. Tedy hráči zjevně nehrající turnaje ani nesoutěžní výsledky, jenž nemají asi ani potřebu mít vedený hendikep. Celkem 45% hráčů má také hendikep vyšší než 36 nebo ho nemá vůbec. Většinu těchto hráčů lze považovat za rekreanty bez sportovních ambicí. Je otázkou, kolik z nich by při jiném způsobu organizování golfistů v Česku bylo nadále i členy klubů.

Text vyšel v časopise Golf Digest