O hřištích, která nebyla postavena

Ve třicátých letech 20. století měli čeští golfisté k dispozici jen staré motolské hřiště, Líšnici a  podbrdské Leletice (a tři vzdálená německá). Plánů na vybudování golfových areálů ovšem bylo víc. Projděme se po desítce virtuálních hřišť, která tehdy mohla vzniknout.

Celková golfová bilance první republiky není až tak špatná. Od půlky třicátých se začal český golf blížit vyspělejším zemím typu Německo, Francie, Švýcarsko, čeští hráči se už účastnili i zahraničních soutěží. Jenže hřišť bylo stále poskrovnu. Zatímco například tenis se už stal populární hrou, golf tak dobré podmínky vzhledem k vyšší finanční náročnosti neměl.

V celém českém prostoru bychom od roku 1904 do roku 1938 napočítali dvanáct golfových areálů. Některá existovala jen krátce, jiná zanikla a část byla soukromých. V Čechách hrál baron František Ringhoffer (1874-1940) od r. 1913 na vlastní, veřejnosti nepřístupné devítce ve Volešovicích (1913-40). Hrálo se i ve starém Motole (1926-38), na Líšnici (od 1928), na privátní „akademii“ u zámečku Hadovka (1930-36) a na naturálním hřišti Leletice pod Brdy (1936-42). Až v půlce třicátých let začali Češi hrát i na areálech německých: v Mariánských Lázních a v Karlových Varech. Ve Varech existovala devítka v Kaiserparku v údolí Teplé (1904-39) a od r. 1935 nová osmnáctka nad městem, nynější Olšová Vrata.

Po celou první republiku tak Češi neměli vlastní osmnáctijamkové hřiště. Klánovice otevřely první devítku v červenci 1938, otevření kompletní osmnáctky po roce 1948 zabránil komunistický režim. Je ironií dějinných přemetů, že první osmnáctkou provozovanou československými hráči tak byly německé Mariánské Lázně, které domácí golf získal po roce 1945 po odsunu Němců. A tak první vybudovanou a zprovozněnou českou (resp. slezskou) osmnáctkou byly až Šilheřovice z počátku 70. let 20. století.

Větší počet plánů na vystavění golfových areálů se v době první republiky objevuje s koncem dvacátých let. Hospodářství rostlo, v roce 1926 vznikl i první ryze český klub – Golf Club Praha, o dva roky později i klub líšnický. V roce 1931 byl založen Golfový svaz ČSR, který se stal ústředím českého golfu. Předsedou byl zvolen baron Ringhoffer, motorem dění se stal sekretář ing. Josef Charvát (1905-1975). Obstarával veškerou agendu svazu, komunikoval se zájemci o golf, byl znalcem ekonomickým i technickým, hřiště zároveň sám navrhoval.

Kde jsou lázně, tam hledej golf

Golf je dnes součástí volnočasových aktivit širokých vrstev společnosti, v meziválečném období se však pracovalo více (i v sobotu) a peněz bylo méně. Hrát mohla jen úzká vrstva společnosti. Golf byl britským importem a všude na kontinentu ho také nejprve hráli britští turisté, diplomaté a obchodníci. Proto byly typickým místem vzniku prvních golfových hřišť lázně, kam tito návštěvníci zajížděli.

Mariánské Lázně i Karlovy Vary se svými již existujícími hřišťmi inspirovaly v roce 1929 i zájemce z nedalekého Jáchymova (Joachimsthalu), resp. zástupce Radium Palace Hotelu, kteří na adresu Golf Clubu Praha v září 1929 psali: „dovoluji si Vám zdvořile sděliti, že se všemožně snažíme, abychom golfové hřiště v Jáchymově do příští sezóny zřídili. Máme skvělou nabídku majitele krásné vily v Horním Brandu, podplukovníka v.v., který je sám náruživým hráčem golfu, který je ochoten ke svému pozemku pronajmouti ještě další pozemek, takže by celé golfové hřiště bylo na velmi krásném a výhodném místě a vily bylo by lze použíti jako klubu.“ Hřiště mělo mít rozlohu 11 hektarů a pisatel (ředitel hotelu) dále zmiňuje, že finančně by vypomohlo i ministerstvo zdravotnictví svojí subvencí.

Golf Club Praha v odpovědi nabízí veškerou pomoc a rovněž zmiňuje: „Hodláme v nejbližší době zahájiti, spolu s ministerstvem obchodu a všemi přísl. organisacemi, velmi rozsáhlou a energickou cizineckou propagaci všech čsl. golfových hřišť.“ Golf byl tehdy vnímán pouze jako doplňková rekreační aktivita, nikoli jako plnohodnotná součást sportovní sféry. Emancipace přišla až po založení Golfového svazu a vzniku většího počtu meziklubových soutěží.

Nicméně na jaře 1930 jáchymovský ředitel hotelu oznamuje, že hřiště stále nestojí a aktivita utichá.

Také ve Františkových Lázních měli zájem vybudovat hřiště, ostatně v letech 1905-14 tu již jedno fungovalo. Hoteliér F. J. Zienert z Hotel Königsvilla si v letech 1929-1933 dopisoval s pražskou firmou B. Sirotek & Co. (v níž byl angažován i J. Charvát) a informoval se o možnosti vybudovat hřiště. Ovšem z korespondence s radnicí města vyplývá, že projekt nedošel do cíle kvůli potížím s pozemky, resp. umístěním hřiště. Firma B. Sirotek & Co. přitom vyčíslila náklady na vybudování devíti jamek na zhruba 360 000 Kčs (cca 7 miliónů dnešních Kč). Pro srovnání: karlovarské osmnáctijamkové hřiště stálo v roce 1935 německé investory 8 miliónů Kč, klánovických 9 jamek cca 855 000 Kč.

Překvapivé sdělení se nachází v dopisu z další lázeňské lokality, Luhačovic. List podepsaný ředitelstvím Akciové společnosti lázní luhačovských říká: „Naše hříště se dodělává. Začátečníci dokonce na něm hrají. Do začátku příští saisony uvedeme hříště mezi tím zdokonalené do takového stavu, jak jej sportovní předpisy vyžadují. Byli bychom Vám povděčni za jednoduchou skizzu, devíti jamkového hříště se stručným řádem, abychom se zajistili, že v žádném směru se chyby nedopustíme. Jest samořejmo, že požadujeme, aby v propagandě pamatováno bylo na Luhačovice.“ Z další korespondence s firmou B. Sirotek & Co., která luhačovickým zaslala i podrobný finanční rozklad stavby, ale vyplývá, že k výstavbě devítijamkového hřiště nedošlo. Jak přitom vypadalo ono původní „hříště, které se dodělává“, se můžeme jen dohadovat.

V roce 1935 opět píše firma B. Sirotek & Co. do Luhačovic, že „z nedělní relace Radiožurnálu dozvěděli jsme se, že nyní vážně pomýšlíte na stavbu golfového hřiště“. A opět nabízí své služby, neboť „naše firma jest jedinou odbornou firmou ve střední Evropě, máme ve stavbě golfových hřišť velké zkušenosti a odborný personál. Ing. Charvát pak jest velmi známý jako golfový architekt a byl při soutěži golfové architektury v Londýně vyznamenán cenou.“ Z Luhačovic se jim v červnu 1935 dostalo zdvořilé, leč strohé odpovědi: „Zatím ještě nepomýšlíme zříditi u nás golfové hříště.“

Další aktivita se týká Lázní Jeseník, resp. obce s tehdy německým názvem Gräfenberg. V roce 1937 sem zajel zástupce GS ČSR na obhlídku a v dopise místnímu lékaři Priessnitzova sanatoria dr. Karlu Adlerovi sděluje své mínění, zda by pozemek o velikosti 23 hektarů byl vhodný ke stavbě hřiště: „Možnost stavby a zřízení golfového hříště jest velmi dobře dána. Terén jest sice u Vás hodně vlnitý se stoupáním a klesáním, ale tato okolnost by nijak nevadila, zejména když se v Gräfenbergu nebude jednati o nějaké vyloženě závodní hříště. Naopak vlnitost terénu by byla i atrakcí. U Vás zřízené hříště by se mohlo porovnat s hříštěm v St. Moritzi blízko hotelu Suvreta.“ Dále autor navrhuje tři varianty umístění hřiště, uvažuje o vedení drah, umístění klubovny atd. Pokud jde o náklady, odhaduje je na 200 000 Kč, přičemž „malé úpravy terénu, greeny a odraziště by byly těmi nejdůležitějšími položkami. Vycházím z toho předpokladu, že by nebylo třeba zaváděti vodu pro zalévání greenů a to vzhledem ku počasí, neboť předpokládám, jak mě bylo sděleno, že v létě tráva není sluncem spálena.“ To je fakt: Jeseník a okolí dodnes patří k nejdeštivějším částem republiky. Tímto listem však dokumentace k gräfenbergskému hřišti končí. Ani tady se lázeňští hosté golfu nakonec nemohli věnovat.

Baťa hraje

Přejděme o kus jižněji, do baťovského Zlína. Bylo by s podivem, kdyby se firma Baťa s golfem nepotkala. Vše nové, dynamické a moderní bylo přece pro Baťu prostorem, do něhož pronikal: letectví, film, architektura, cestování i sport.

V listu z října 1930, který je podepsaný „T. & A. Baťa“ a je adresován Golf Clubu Praha, se píše: „K Vaší informaci si dovolujeme sděliti, že máme na našem statku v Březolupech, poblíž Zlína, golfové hřiště a také při projektu nového hřiště počítáme se zavedením golfu. Jsme přesvědčeni, že golf získá v řadách našich zaměstannaců hodně stoupenců.“

U Baťů se tedy golf už hrál? Na březolupských loukách možná nějaké golfové míčky skutečně létaly, ke stavbě hřiště však po celá třicátá léta nedošlo. Rozhodně se však o hře mluvilo, protože v březnu 1938 píše J. Charvát firmě Baťa list: „Z časopisecké zprávy se dovídám, že pro studenty chystané školy bude předepsáno pěstování golfu. Nevím, zda-li za tímto účelem hodláte zříditi zvláštní velké nebo menší golflové hřiště, nebo zda-li pomýšlíte na řešení jiné. V každém případě dovoluji si Vám nabídnouti své služby jako golfový architekt a jsem Vám k dispozici i pro všechny porady.“ Hned o čtyři dny později však přichází strohý list, v němž se praví, že „v dohledné době nehodláme zříditi golfového hříště.“

Zlínským pokusům však nebyl konec. Na konci října 1941, tedy v době, kdy v protektorátu už bezohledně vládl Reinhard Heydrich a německá vojska stála před Moskvou, píše Josef Charvát: „Byl jsem požádán, abych přijel do Zlína a podal tam dobrozdání o vhodnosti pozemku pro stavbu golfového hřiště. Navštívil jsem Zlín dne 16. října 1941, kde jsem byl očekáván pány arch. F. Gahurou a řed. Valdekem (František Lydie Gahura, 1891-1958, významný český architekt, autor koncepce moderního Zlína – pozn. aut.). Byl mi ukázán pozemek u Horákova mlýna na pravé straně silnice vedoucí do Kostelce u Štípy. Na tomto hřišti má být postaven golfový hotel a u něho golfové hřiště.“ Charvát analyzuje vhodnost pozemku, navrhuje navýšit rozlohu 18 hektarů na celkových 30, aby zde vzniklo plnohodnotné devítijamkové hřiště. Uvažuje rovněž i o druhé devítce a pro ni dokonce plánuje plochu 40 hektarů. Zkoumal i detaily, jako je typ půdy (jílovitá) a její kyselost (značná). Vypracování plánů by podle něj znamenalo 15-20-ti denní nesouvislý pobyt na místě a asi dvouměsíční práci na projektu samotném. Odměnu za projekční práce vyčíslil na 18 000 korun (cca 360 000 dnešních).

Charvát ještě v květnu 1942 píše Zprávu o II. návštěvě ve Zlíně, kde už podrobně rozebírá pozemky pro stavbu, otázku propojenosti hřiště a hotelu, posílá také ideový náčrt hřiště. To má mít délku 3 100 metrů. Uvažuje o kácení kusu lesa, a to i v případě, že ke stavbě nedojde; zjevně zohledňuje válečnou situaci, nicméně počítá s tím, že až válka skončí, hřiště vznikne. Posledním dokladem zlínské aktivity je Charvátovo vyúčtování: 5 000 korun honorář za práce a 579 korun 50 haléřů cestovních výdajů. Tím se tato kapitola historie golfu na Zlínsku uzavírá. Ta další nadchází až s koncem 80. let a aktivitou JZD Slušovice, které uvažovalo o vzniku hřiště uvnitř dostihové dráhy; k tomu také po roce 1989 došlo.

Ani honorace nemá zájem

Snahy o vybudování golfového hřiště jsou doloženy i z dalších částí země. Z firmy Polický – Popper a.s. (Továrna na kůže řemeny, zal. 1839) přichází na Golfový svaz v červenci 1938 list ve znění: „V zámeckém parku zřizujeme golfové hřiště. Za účelem technického vybavení tohoto hřiště příslušnými zařízeními, potřebovali bychom nějaký plánek, jak takové hřiště má býti vybaveno, jaké různé zařízení k tomu patří, detaily těchto zařízení, abychom si je buď nechali v továrně udělati, nebo jsou-li někde ke koupení, sdělení adresy, praporky, jich rozměry atd. atd.“

J. Charvát odpovídá: „Z Vaší poznámky, že hřiště má býti zřízeno v zámeckém parku, soudíme, že půjde o hřiště soukromé, sloužící menší uzavřené společnosti. (…) Typickým znakem všech soukromých hřišť jest, že se vzhledem k menší frekvenci připouští jednak křižování drah, jednak mnoho jiných kombinací u hřiště normálního nepřípustných.“ U Jaroměře sice hřiště nevzniklo, ale s Charvátem spřízněná firma Sirotek postavila v roce 1935 jiný soukromý areálek: pro dr. Oskara Daňka tři greeny, resp. jamky u zámku Tloskov u Neveklova ve Středních Čechách.

O stavbu hřiště se zajímal také Národohospodářský sbor jihočeský: „Byli bychom ochotni vzhledem k povznešení turistického ruchu v jižních Čechách doporučiti některým lázeňským podnikům vybudování golfu…“. Ani zde však idea, kterou Jihočechům v roce 1931 podsunula aktivní firma B. Sirotek, nevzklíčila. To bohužel platí i o hřišti v Terezíně, jehož náčrtek ing. Chavrát vypracoval a zaslal žadateli z Litoměřic. Ten plánoval, že by golf mohli hrát vojáci z terezínské posádky, nakonec však zjistil, že mezi nimi, ani mezi místní honorací (jak píše: „továrníci, ředitelé průmyslových a obchodních podniků“) není dostatek zájemců.

Je to nakonec čtení plné marnosti, když se probíráte dokumenty Golfového svazu ČSR ze složky „nerealizované projekty“. Plánů bylo mnoho, ale v podstatě nic z toho nevyšlo. Velká energie Josefa Charváta přišla vniveč. Pouze klánovické hřiště coby vrcholné Charvátovo dílo postupně ožívalo; ani to však do dnešních dní nepřežilo. Golfoví průkopníci za první republiky to jistě snadné neměli.

Dovětek: a jak to bylo s Poděbrady?

Dnešní poděbradské hřiště ležící ve východní části města, na pravém břehu Labe, vzniklo původně jako devítijamkové až v poválečné době, koncem 60. let 20. století. I tak ale patří k našim nejstarším. Mohlo tu však být již v letech třicátých.

První úvahy o stavbě hřiště se datují k přelomu let 1932-33. Myšlenka se jako u mnoha dalších projektů odvíjela od snahy posílit lázeňský turismus. Jako místo byla vytipována akciovou společností Uhličité lázně a zřídla Poděbrady lokalita Obora, ležící za mostem přes Labe na levém břehu. Jednalo se asi o 45 hektarů ploch; byla tu střelnice na asfaltové holuby, fotbalové hřiště, atletická dráha i stáje pro koně. Sekretář Golfového svazu ČSR a architekt Josef Charvát místo popisuje: „Půda se výborně hodí pro golfové trávníky. Jest to velmi lehká písčitá půda, téměř ideální jakosti pro tento účel.“ Polovina hřiště by byla na loukách, druhá v lese. Ze strany lázní nakonec přišla odpověď: „Nemůžeme se v přítomné době hospodářské tísně odhodlati k investování nákladů ca Kč 200.000— spojených s budovaním 9 jamkového hříště.“

Josef Charvát myšlenku oživil ještě jednou. V prosinci 1938, již po odstoupení pohraničí Německu, píše na ústřední ředitelství lázní Poděbrady: „Po poslední osudové korektuře hranic neobyčejně stoupl význam lázní Poděbrad pro naši republiku, neboť lázně Poděbrady staly se nyní vedoucím lázeňským místem v Čechách. Tím, jakož i odpadnutím obou golfových hřišť v Karlových Varech a Mariánských Lázních, mám za to, že by nyní byly zvýšeny předpoklady pro stavbu golfového hřiště v Poděbradech, jakožto representačním středisku cizineckého ruchu.“

Z jednání městské rady na konci února 1939 však vyplývá, že nabídku město odmítlo, opět z finančních důvodů. Golf tak dorazil do lázní na Labi až po dalších třech desítkách let. I v 60. letech se přitom argumentovalo, že golf zde posílí turistický ruch, navíc tu budou moci hrát diplomaté působící v Československu.

Článek byl psán pro časopis Golf Digest