O Čertově Břemeni vyšla kniha

(GOLF) Každé golfové hřiště píše svůj příběh. Ne každé ale má takový vnitřní potenciál, aby se jeho příběh dočkal zhmotnění v podobě kvalitní knižní publikace. Čertovo Břemeno však ano.

Golfová hřiště můžeme hodnotit podle nejrůznějších kritérií – úroveň designu, přírodní bohatost, služby, atmosféra v klubovně. Ale některá hřiště mají cosi navíc. Čertovo Břemeno je například jednou z nejlepších ukázek toho, jak má golfový areál v krajině působit. Nemá pyšně vyčnívat, přírodu a prostor přebít, má v ní jen decentně existovat. Krajinu si jen na chvíli půjčujeme… Jde ale také o to, jakým způsobem na hřišti a s hřištěm „fungují“ lidé. A Čertovo Břemeno má tak silný a dobrý otisk svého zakladatele a provozovatele, že podobným se může pochlubit jen minimum českých hřišť.

Knížka nakladatelství KANT nazvaná Čertovo Břemeno / Svědectví o architektonickém zázraku v Alenině Lhotě je proto portrétem nejen areálu, ale i lidí s ním spojených – Jiřího Němce a jeho rodiny. Stejně tak je i průvodcem po architektonické jedinečnosti zdejších staveb, které byly hlavním impulsem, proč kniha vznikla. Její autor, publicista Petr Volf, míní: „Budeme-li v Česku hledat místo s nejvyšší koncentrací kvalitní současné architektury na jednoho obyvatele, prvenství si odnese Alenina Lhota na Táborsku.“ V obci totiž žije pouze deset obyvatel na osmi adresách, ovšem je tu několik moderních staveb architekta Stanislava Fialy, které pozoruhodným způsobem souzní s místem. Někdejší malá golfová klubovna – jeskyňka, současná velká klubovna (titul Stavba roku 2011 a další ocenění), rodinný dům Petra Němce, stodola – sklad techniky, ale i původní chalupa či historický špejchar.

Petr Volf nastínil v hlavních bodech příběh, který k vzniku těchto staveb vedl. Dr. Jiří Němec sem v roce 1972 přišel, koupil místní chalupu, od půlky 90. let budoval golfové hřiště. Právě on i jeho syn Petr, který do místa přivedl architekta Stanislava Fialu, jsou klíčem k pochopení, proč je Čertovo Břemeno tak výjimečné, proč sem lidé jezdí rádi. Osobnost vzdělaného a uvážlivého Jiřího Němce nezastupitelným způsobem formuje a naplňuje celý areál. Že se v někdejší malé klubovně a nynější velké člověk cítí mimořádně příjemně, je dílem architektonického umu Stanislava Fialy, ale i faktu, že právě tohoto architekta s nestandardním rukopisem si rodina vybrala a dala mu volnou ruku. Němcovi projevili osobní velkorysost, nadhled i intelektuální rozhled.

Kniha čítající zhruba 130 stran a pojatá v česko-anglické verzi není textově příliš rozsáhlá, dominují především fotografie architektury a prostředí. Obsahuje však vše podstatné, co golfista i negolfista potřebuje vědět: historii místa (nevíce lidí zde žilo v r. 1869, celkem 57), nástin životní cesty Jiřího Němce, genezi vzniku hřiště, zrod staveb a popis jejich charakteru. Termín „popis“ se ale do tohoto kontextu příliš nehodí, protože Volf tu prokazuje své autorské schopnosti, vnímavost i zkušenosti: je to místy esejistická úvaha o architektuře, prostředí i lidech. Jde o text nadšený pro předmět zájmu. Pro prostředí golfové publicistiky je to hozená rukavice: i takto vytříbeně a s vědomím vzájemných kontextů se dá psát o golfu.

V tom je i jádro věci: na Čertově Břemeni nejde jen o golfovou hru, o to, jak dopravit míč do jamky, pak si dát jídlo, šup do auta a zpátky domů. Je to komplexní zážitek oslovující návštěvníkův smysl pro estetično, pro krajinu i architekturu. V tom je rozdíl mezi zdejším hřištěm a jinými, které v apatyce často i za velké peníze nakupují, ale shůry jim prostě dáno není. Kniha daný zážitek nejen čtenářům přibližuje, ale zastavuje ho trvale v proudu času a uchovává pro příští generace. Čertovo Břemeno si tuto knihu nejen zasloužilo – ono si ji přirozeně vysloužilo.

P.S. Zatímco fotografie architektury a okolní přírody jsou v knize pojaty jako precizní, umělecké záběry, u snímků hřiště jsem si kladl otázku, proč tu nejsou podobně vycizelované snímky: při východu či západu slunce, rosa na greenech, mlžný opar atd. Ale sám jsem si odpověděl: hřiště zachycené za podmračného povětří, neosluněné, možná zklame golfisty, kteří jsou na photoshopem vyladěné fotky zvyklí, ale do kontextu publikace se tyto konvenčnější záběry nehodí. I z fotografie Jiřího Němce sedícího na kameni, s hřištěm v pozadí a mraky nad sebou, je cítit především realita a civilnost. Což je ten nejlepší způsob uchopení a vyjádření jeho mimořádné osobnosti.