Tříparové akademie na Masters i ty české

(GOLF) Kdy jste naposledy hráli nějakou tříparovou akademii? Většina hráčů, jakmile získá trochu herních zkušeností, tento typ hřiště nenavštěvuje, považují ho za příliš jednoduchý, neplnohodnotný. Což je ale možná chyba.

Není na škodu připomenout, že i nejslavnější americké hřiště Augusta National se může pochlubit hřištěm-akademií s tříparovými jamkami. A zdejší turnaj, který předchází velkému Masters, je určitě tím nejslavnějším kláním na tomto typu hřiště. Mezi vítězi bychom našli slavná jména jako Sam Snead, Arnold Palmer, Tom Watson, Ben Crenshaw, Nick Price, Mark O´Meara, Vijay Singh, Padraig Harrington (dokonce 3x) či Luke Donald.

Hřiště má celkový par 27 (3×9), jamky jsou dlouhé od 64 do 127 metrů, většina jich má okolo 115 metrů. Nejnižšího výsledku dosáhl v roce 1965 Art Wall jr., a to 20 ran, tedy 7 pod par. Vítězové tu standardně dosahují výsledků mezi 22-23 ranami, nejvýše 24 ran. Za 25 ran už nikdo v historii, která se píše od roku 1960, prvenství nebral.

V České republice bychom našli minimálně desítku takových hřišť. Jde buď o kombinaci akademie a drivingu, anebo je akademie doplňkem velkého, osmnáctijamkového hřiště. To je případ Beřovic, Cihelen, Zbraslavi, Slavkova či Benátek, případně devítky Hostivař. Standardem je sice devět jamek, někdy jich ale bývá méně, např. osm či šest. Tato hřiště nemívají žádnou jamku par 4, pak už totiž patří spíše do kategorie „velkých“ hřišť. A i délka akademických tříparů bývá menší než na běžných hřištích, obvykle jde o vzdálenosti mezi 50-100 metry.

Osobně jsem hrál na většině českých akademií. Nikdy však z toho důvodu, který bývá uváděn jako nejčastější a kvůli kterému se akademie staví: totiž že jsem byl začínajícím hráčem, bez zelené karty, zkoušek, HCP 54 atd. Na akademie jsem vždycky šel už jako běžný golfista. Ale chtěl jsem tento typ hřiště vyzkoušet, poznat, jaké je. A snad všechna hřiště mě také vždy bavila.

Na akademiích se mi líbí například fakt, že vám obvykle stačí pouze tři hole: sand wedge, resp. hůl s loftem okolo 56 stupňů, pitching wedge (cca 46 stupňů) a patr. Někdy jsem si přibral i lob wedge 60 stupňů. S takovou lehkou polní se jde úplně jinak než s full-setem 14 holí.

Druhým důvodem je, že hra je mnohem rychlejší, ani ne za hodinku jste hotovi. Nejde o dlouhou a únavnou procházku. Také míče většinou nelétají do všech pekel, nemusíte je složitě hledat. Hra přitom přináší, zvláště pokud ji hrajete ve dvojici, trojici, skutečnou zábavu. Je rozhodně odlehčenější golfista obvykle necítí větší tlak. Tedy pokud nejde o vzájemnou soutěž – to je pak zase velké drama, ale i to má své kouzlo.

Dosáhnout na akademiích dobrých výsledků se zdá být snadné, ale rozhodně tomu tak není. Jamky jsou sice kratší, ale i grýny bývají menší, není lehké na nich zastavit míček. Musíte čistě zasáhnout míč, aby měl vyšší trajektorii a spin a příliš tedy neroloval. Birdie tu sice lze zahrát častěji než na dlouhých jamkách, ale zase jde o jamky (jako ostatně všechny třípary), kde moc prostoru pro nápravu chyb není. Jakmile minete grýn, není jiná cesta než si přesnou ranou přihrát maximálně do metru od vlajky, na jeden pat.

V tom je mimochodem největší přínos akademie. V možnosti perfektně si prověřit krátkou hru, přihrávky z deseti, maximálně dvaceti metrů, čipy a loby. Samozřejmě trénujete patování a rány typu pitch, ale právě před nutností dobře si přihrát k vlajce z okolí grýnu bývají hráči vystaveni nejčastěji. Sám jsem si to vyzkoušel zrovna před pár dny: hrál jsem osmijamkové hřiště na Zbraslavi, s dvěma míči tudíž šestnáct jamek, ovšem na grýnech jsem byl první ranou jen pětkrát. Výsledky jsem zachraňoval hlavně přihrávkami.

Vedle zbraslavského hřiště si vybavuji i hru na akademii v Benátkách, ta se mi vždycky líbila i kvůli tomu, že je z přírodního hlediska pěkná, je na kraji lesa a s více stromy. Vytváří vhodný kontrast k linksovému velkému hřišti, kde stromy moc nerostou. Tohle hřiště je ale podstatně obtížnější než zbraslavské, jamky jsou zde výrazně delší (přes 100 metrů, nejdelší 169 m). Jde tedy o jamky zcela srovnatelné s běžnými třípary na hřištích.

Tříparové akademie bývají zmiňovány jako ta nejvhodnější hřiště pro začátečníky. Tohle tvrzení má ovšem jeden podstatný háček. Hřiště jsou sice přívětivější díky kratším délkám, menšímu počtu překážek, rohožím na odpalištích, nebývá tu ani nával, jenže akademie bývají zároveň i velmi nebezpečná hřiště! Jsou totiž stavěna na malém prostoru, jamky se vzájemně dotýkají a hráči jsou si blízko. Rány začátečníků většinou létají všemi směry, a tudíž je zde možnost zásahu míčkem větší než na velkém hřišti. Navíc na hřištích se často pohybují děti.

V tomto směru tedy propagování akademií jako „ideálních“ hřišť pro začátečníky má jistě své limity. Mně osobně připadá jako ideální hřiště pro začátek nějaká veřejná devítka typu té, kterou najdeme na Konopišti nebo třeba v Myštěvsi.