Proč USA prohrály Ryder Cup?

(G 379) Američané ztratili vítězství, které měli v kapse a na dosah ruky. Jejich rozčarování je obrovské, a i když jsem samozřejmě fandil Evropě, bylo mi jich nakonec líto. Kde hledat příčiny téhle šokující porážky?

Před Ryder Cupem bych si na Evropu vážně nevsadil. Stačilo se podívat na soupisky obou týmů a hned jste měli pocit, že silná jména jsou na západní straně Atlantiku. Kromě Jima Furyka, aktuálně 23. ve světovém pořadí, se celý tým USA vešel do první dvacítky. Naopak Belgičan Colsaerts je až 35., bývalá jednička Kaymer spadl letos až na 32. pozici a Molinari je 31. Paul Lawrie 28. a Ian Poulter 26. Jenže právě Poulter mával praporem Evropy všem navzdory a Kaymer se zase vzchopil k výjimečnému finále, kterým Američany dorazil.

Na Evropu bych si nevsadil ani po dvou dnech klání, kdy se zdálo být všechno jasné. Čtyři body náskoku jsou hodně, znamenalo to vyhrát dvě třetiny zápasů. Jenže právě v ten poslední den se odehrálo něco, co Bohumil Hrabal krásně nazýval: „Neuvěřitelné se stalo skutkem.“

Proč Američané prohráli? Budu jen citovat prorocká slova Jakuba Kučery, českého profesionála a spolukomentátora stanice Sport 1, na které v Česku Ryder Cup běžel. Kučera hned na začátku posledního dne totiž řekl, že Evropa má pořád velkou šanci zvrátit výsledek, protože Evropané jsou v singlech silnější. Zdůvodnil to především lepší mentální odolností. Evropští hráči jsou více zvyklí hrát „jen za sebe“, nepotřebují mít berličky publika či partnera ve flightu. Naopak Američané jsou družnější, jsou rádi součástí týmu, to jim dodává sílu. Zní docela paradoxně, uvědomíme-li si, jak si Američané zakládají na svém individualismu. Ale ukázalo se to být pravdou.

Kučerova slova je možné je doplnit ještě o konstatování, že Evropané hrající na European Tour po celém světě jsou přece jen flexibilnější než Američané, kteří jsou zvyklí na stále tytéž podmínky série PGA. A Ryder Cup je opravdu něco jiného. Evropané také tvoří ve své různorodosti pestrý a proměnlivý celek, vypadají nenápadně, ale dokáží překvapit. Američané jsou snadno čitelní.

Americký tým určitě nepodal slabý výkon. Ani nasazení hráčů do závěrečných singlů nebylo od kapitána Davise Lovea chybné. Na závěr dal nejzkušenější hráče, u nichž byl předpoklad, že nezklamou: Furyk, Stricker a Woods. Jenže se stal pravý opak. A to byla i jedna z konkrétních příčin americké prohry: Furyk a Stricker, ale před nimi už také stejně zkušený Mickelson, své souboje ztratili, a to na posledních, nejdůležitějších jamkách. Mickelson je sice hráč typu nahoru/dolů, ale Furyk a Stricker jsou doslova symboly jistoty, spolehlivosti. Jenže teď selhali. Těžko přitom říct, proč tomu tak bylo. Trochu paradoxně mohl hrát roli i jejich věk, jsou to všechno už hráči přes čtyřicet let. Třeba jim právě vědomí plné zodpovědnosti svázalo ruce.

Na druhou stranu ale nezklamali jen tihle jmenovaní, ale také jejich mladší kolegové, kteří také měli zajistit potřebné body. A to už hned zkraje, aby se nemuselo rozhodovat ve finále zápasu. Monstrózní palič Bubba Watson, který tak exceloval v prvních dvou dnech, najednou pohořel s mnohem kratším Lukem Donaldem. Brandt Snedeker, který si před pár dny odnesl vítězství ve FedEx Cupu, najednou musel kapitulovat před o více než deset let starším čtyřicátníkem Paulem Lawriem, který ho rozstřílel doslova na cucky a vyhrál rozdílem pěti jamek.

Ve finálový den Evropané naprosto maximalizovali svůj potenciál. Snad kromě Graeme McDowella, který prohrál se Zachem Johnsonem, všichni „důležití“ Evropané vyhráli: McIlroy, Donald, Westwood, Rose (všichni z první světové pětky). Navrch získali bod i ti, od kterých se až tak nečekal – určitě třeba od Kaymera.

Ale je určitě velmi těžké rozlišit mezi tím, zda ten či onen bod Evropa získala nebo ho naopak Amerika ztratila. Zcela na místě je otázka: vyhrála Evropa nebo si to Amerika prohrála sama? Někdy také rozhodovaly maličkosti, někdy hrálo roli i trochu štěstí. Obě mužstva dokázal zahrát skvěle – USA první dva dny, Evropa ten třetí. Že rozhodl právě ten třetí den, to je i věc formátu celého klání, respektive důležitosti singlových zápasů.

Jednu věc ale Evropě nelze upřít, především díky ní si nakonec odváží pohár Samuela Rydera domů. Evropa byla psychicky silná. Dokázala se vzchopit, nevzdala to. A to i přes hrozivý náskok soupeře, přes někdy až nesportovně se chovající americké fanoušky. Byla to krásná ukázka toho, proč je (jakékoliv) sportovní klání takovým sociálním fenoménem dneška. Ten, kdo se řítí do propasti, se náhle zachytí výčnělku skály, udrží se a nakonec vyšplhá nahoru. Je to určité symbolické vyjádření toho jedinečného, co lidé mají: schopnost neztrácet naději. Dokud je šance, je šance dojít do cíle. Musíte jen uplatnit svoji vůli.

Ryder Cup opět dokázal, že je nejlepší golfovou soutěží, jaká se dnes na světě hraje. Žádný individuální turnaj včetně Masters v Augustě nedokáže vytvořit takové drama. Týmové klání dvou kontinentů v jamkové hře přináší okamžiky, které jsou tím nejhezčím, co lze v golfu vůbec vidět a zažít.