Pár slov k čtvrtému majoru a McIlroyovi

(G 372) Woods má letos zvláštní sezónu, ale ani (staro)nová světová jednička Rory McIlroy nepodává stále skvělé výkony. Čtvrtý a poslední letošní major měl ovšem ještě jednoho vítěze: nádherné hřiště.

Sledovat PGA Championship byla letos docela zvláštní podívaná. Tedy pokud jste se vůbec dívali… Vrcholila totiž olympiáda a musím přiznat, že u mě to většinou vyhrávala. V sobotu večer, při vyvrcholení atletiky, jsem se snažil přepínat mezi golfem a OH, vždycky mě to ale po chvilce vrátilo na atletický ovál, kde to skutečně vřelo a atmosféra byla vynikající. Naštěstí třetí golfové kolo přerušila bouřka a dilema jsem měl tudíž vyřešené.

Dění na neobvyklém hřišti Ocean Course v resortu Kiawah Island bylo přitom místy dost napínavé. Woods měl šanci po druhém dni samostatně vést, ale zkazil si to jednou ranou navíc na poslední jamce. Třetí a čtvrté kolo bylo z jeho strany už spíše trápení. Ale pořád nelze přehlédnout, že jeho letošní výkony jsou o třídu lepší než loňské. Je zatím vedoucím hráčem ve výdělcích (4,9 mil dolarů), vede ve FedEx Cupu, má tři turnajové tituly a posunul se na třetí místo světových tabulek (před McIlroyovým triumfem byl dokonce druhý). Na majorech se letos pohyboval stále na předních pozicích. Já osobně mu pořád věřím – příští rok to vyjde.

McIlroy hrál nádherně a je víc než symbolické, že čtyři roky trvající šňůru různých vítězů majorů přerušil právě on. Hrál tak, jako hrával ve svých nejlepších letech Woods a jak se sluší na světovou jedničku. Třetí den se utrhl v náskoku a ten už si podržel a ještě zvýšil ve finálový den. Osm ran před druhým v pořadí – klasické woodsovské vítězství. Jakkoli ale komentátoři už skoro automaticky hovoří o „druhém Woodsovi“ a malují možné překonání Nicklausova rekordu „18“, byl bych opatrný. Ke srovnání svádí jeho mládí a úspěchy, jeho výrazný a dynamický švih, ale zatím má na kontě skutečně „jen“ dva majory. Navíc letos hrál chvílemi nevýrazně. Až bude mít pět majorů a bude stále dominovat startovnímu poli, pak začněme srovnávat. Ale zatím je v tom vidět i mediální potřeba mít novou ikonu golfu.

A propos média: kdyby se letošní PGA Championship nehrálo na tak výjimečném hřišti a vítězem by nebyl McIlroy, tak by tenhle turnaj v konkurenci olympiády měl jen malou mediální šanci. Není tajemstvím, že PGA Championship má z celé čtyřky majorů nejmenší prestiž. Chybí mu výraznější přívlastek, jakým se mohou pochlubit zbylé tři velké turnaje: nejstarší (Open), nejtěžší (US Open), nejvznešenější (Masters). Jenže letošní výběr hřiště byl skvělý, Ocean Course totiž nabídlo úplně jinou podívanou než běžná parková hřiště v USA.

S trochu nadsázky je možné letošní turnaj pojmenovat jako British Open 2. Linksový charakter hřiště byl zřejmý, stejně tak to, že především druhé kolo se odehrávalo za stejných podmínek, jaké často panují na Britských ostrovech. A vítr vystavil hráče divácky vděčným a skvělým zkouškám. Je mimochodem dobré připomenout, že právě tyto nesmírně obtížné podmínky vyhovovaly Woodsovi, který právě druhý den hrál z celého pole snad nejlépe. Ostatně k tomu, že ho baví „kreativní“ hra na linksech, se mnohokrát už přiznal.

Hřiště bylo obrovsky obtížné, vizuálně strohé, ale mělo úžasnou přírodní atmosféru. Nepůsobilo tak uměle jako jiná americká hřiště, do krajiny zapadlo přirozeně. Zajímavá pro diváka byla i hra z pískových překážek a pískových míst okolo fervejí, kde mohl hráč založit hůl. A své vykonala i tráva v okolí, někdy hustá a vysoká a ve větru se vlnící. Pár stromů fádnější horizont zajímavě dělilo, pohled na věčně se převalující vlny byl impozantní. A když McIlroy zahrál jednu svou ránu do vyschlého stromu a míček nebyl k nalezení, zapsalo se hřiště i do rubriky nejkurióznějších ran.

Se završeným čtvrtým majorem se většinou může říct: dobojováno, sezóna je hotová. Systém FedExCup se sice snaží sezónu ještě natáhnout do vyřazovacího „finále“, ale všichni vědí, že jde spíše o umělý než skutečný vrchol. Pokud jím letos něco může být, tak Ryder Cup. Ten se koná poslední zářijový týden.