Muž, který hrál na 98 českých hřištích

(GOLF) Jiří Kryšpín (58) je golfistou, který hrál už prakticky na všech českých hřištích. Má jich na svém kontě 98, tedy všechny znormované osmnáctky, devítky a dokonce i šestky; chybí mu už jen Casa Serena. Rozhodně důvod, proč s takovým výjimečným hráčem-cestovatelem udělat rozhovor.

Kdy jste se rozhodl, že obehrajete všechna česká hřiště?

Vezmu to obšířněji, je to trochu o životní filozofii. Jsem český chalupář, ale na zahraniční dovolené jezdím pokaždé jinam, jak v zimě, tak v létě. Člověk má domov, potom chalupu, takže proč by jezdil pořád na nějaké třetí stejné místo? Začal jsem hrát golf v roce 2005 ve svých padesáti, kdy už na míčové hry nebyla rychlost, pružnost, hůř se dávalo větší množství lidí dohromady. Líbilo se mi poznávat nová hřiště, píchat si špendlíky do mapy, kde všude jsem už hrál.

Jednou jsme s přáteli z našeho společenství golfových nadšenců DepressCupu hráli v Haugschlagu a já tam na nejfotografovanější jamce, třináctce, zahrál hole-in-one. Král náhody. Dosáhl jsem po pár letech hraní něčeho, co se spoustě golfistů nepovede za celý život. V tu chvíli si řeknete, co by měla být další výzva? V tomto věku si už nekladete za cíl nějaký extra sportovní výsledek. Tak vznikla myšlenka objet všechna česká znormovaná hřiště. Myslel jsem si, že to bude celoživotní úkol. Tenkrát ještě rostla hřiště jako houby po dešti.

Měl jste nějaký plán her, postupoval jste systematicky anebo spíš náhodně?

Zpočátku to bylo spíš o příležitosti, pozvání na turnaj, možnost hrát se slevou, z časových důvodů okolí Prahy. Potom chalupářské záležitosti – jeden kolega má chalupu v Jizerkách, druhý u Písku. Domluvíte se a v průběhu pár dní obehrajete hřiště v okolí. Následně jsme s kamarády z DepressCupu využívali dny volna okolo státních svátků a vyráželi na vícedenní výpravy – do západních Čech, do Slezska. Masters tomu říkáme. Často jsme doprovázeli Luboše Procházku z časopisu Green při jeho reportážních cestách. Když už jsem cítil, že pány kolegy na některá malá hřiště nevytáhnu, přesvědčil jsem manželku a jeli jsme na výlet, chodili jsme po Beskydech a jezdili na kolech okolo vinných sklípků a mezitím hráli golf.

Jak rychle jste postupoval? Deset hřišť za rok? Nebo rychleji?

Zpočátku – to bylo ještě bez plánu – mi přibývalo právě okolo deseti hřišť ročně. Když jsem se do toho v roce 2010 obul, tak mi na mapě přibylo 25 špendlíků. V roce 2011 potom 17. V roce 2012 ale jen dva. Ono taky v tom roce moc nových hřišť nepřibylo. Jen Lipiny a po rekonstrukci otevřeli osmnáctku Kravaře. Letos to je osm špendlíků, z toho pět šestek.

Kolik vás to na fýčkách i na benzínu zatím celé stálo?

Radši jsem to nikdy nepočítal. Pravda je, že dostkrát jsem hrál na nějaké pozvání, na různé slevy. A benzin šel na mou firmu

Hrají finance v tom vašem putování roli?

Najednou jste jako kofola: Když musíš tak musíš,

Jste mimochodem členem nějakého klubu s hřištěm? Anebo jste díky vašemu putování ryzí fýčkař?

Jsem členem v podkrkonošské Prosečné. Beru to jako drobnou podporu místním nadšencům, kteří se v pár lidech krásně starají o hřiště. Letos dostavěli nádhernou klubovnu a mají tam sezonu proklatě krátkou.

Vedete si záznamy o hřištích? Hodnotíte si je jen v duchu nebo i na papíře?

Mám jen záznamy, v kterém roce jsem na kterém hřišti hrál poprvé. Z toho třeba vyčtu, že bych měl jet do Písku-Kestřan nebo do Českého Krumlova, protože jsem tam byl, když to ještě bylo devítijamkové hřiště. Že v Osyčině mám jen 6 jamek, a už jich tam mají 9. Že na Čeladné nám – při mé druhé návštěvě – umožnili hrát tu kombinaci devítek, kterou hráli profíci při evropské tůře. Takže jsem tam hrál 27 z 36 jamek. Pyšely jsem hrál hned první den, takže tam mám jen 14 jamek. A tak dále. Asi třikrát do roka srovnávám svůj seznam se seznamem znormovaných hřišť na serveru ČGF.

Který typ hřiště máte nejraději?

Mám rád hory, tak ta kopcovitá hřiště.

Mají česká hřiště něco společného? Lze je shrnout pod nějaký celek?

Snad jen, že se v recepci domluvíte česky. A také, že čeští hráči neumí příliš využívat zázemí hřišť, takže se spíš převlékají u auta, než aby šli do šatny v clubhousu.

Lze hřiště rozdělil do určitých skupin?

Dělím si hřiště podle několika kategorií. Extra kategorie je velká klasika, to jsou Vary a Mariánky. Potom dělím hřiště na velká a malá. Velká říkám těm obklopeným golfovým průmyslem, malá těm lidovějším. Další dělení je podle polohy, jestli jsou na kopcích, nebo třeba na jezerech. Lesní, polní anebo parková, zámecká. Potom jestli se mi tam líbí hodně nebo jen trochu. A potom jestli jsem tam hrál dobře. Nebo jako obvykle…

Zkuste vyjmenovat pár vašich TOP a popsat je jednou větou.

Vemu to od severu, začnu Ypsilonkou a Malevilem, to jsou fajn kopečky, u Prahy mám rád Mstětice, k nim mám vztah zcela negolfový, mám s nimi spojenou jednu rodinnou historku… Ne, to nejde, já to tak nemám, musel bych vyjmenovat polovinu českých hřišť. Někde se mi líbí okolí, někde se mi líbí výhled, někde třeba jedna jamka, někde mají krásné greeny, dobrý guláš v klubovně. Já žádné TOP nemám, ani nevolím.

Když hřiště vnímáte – rozhoduje herní stránka, tedy design, kvalita trávy atd., anebo krajina, lidé okolo?

Spíše to druhé.

Co je podle vás nejčastějším nešvarem na českých hřištích. Teď nemyslím chování hráčů, ale skutečně jen hřiště…

Vadí mi odbytá nerovná odpaliště. Jak máte zahrát kvalitní ránu dlouhým dřevem, když si k tomu nemůžete rovně stoupnout? Druhá věc je snaha dělat hřiště těžší, než je mu vlastní. Třeba zcela neprostupné rafy. Těm, co to umí, to hru neztíží, ti chodí středem ferveje. Nás, hobbisty, co chodí hlavně mimo ferveje, to otráví a říkáme si, že se sem už nevrátíme.

Co všechno vám tato činnost dala, čím vás obohatila?

Poznal jsem spoustu zajímavých lidí a dostal jsem se na místa v naší zemi, kam bych se bez golfu nedostal. Od Lubů po Velké Karlovice.

Myslíte, že díky tomu vnímáte český golf nějak jinak?

Já jsem jej před tím nijak zvlášť nevnímal. Teď si uvědomuju podobnosti třeba s lyžováním. Fotbal si Wembley nikdy nezahraju, ani hokej v Madisson Square Garden. Ale sjedu si Saslong ve Val Gardeně, zahrál jsem si třeba Čeladnou několik dní po těch super profících. A když si můžete říct, tuhle jamku jsem hrál v paru, stejně jako ten culíkatej chlapík s doutníkem…

Liší se od sebe nějak lidé, se kterými se setkáváte po celé republice?

Mám rád ty lidičky, kteří se okolo golfu motají z lásky k němu. Jedno jestli v Prosečné, u Znojma, v Bůřově, Holešově, Hukvaldech, nebo třeba v Nebeské Rybné, kde si postavili golfovou akademii, soupeří v rámci příhraniční spolupráce s Poláky z druhé strany Orlických hor. S nimi hraju na jaře – než začne růst tráva – extrémní golf. S nimi bych chtěl uspořádat extrémní turnaj na sjezdovce v Říčkách. Už to bylo domluvené, ale pak se tam rozhodli udělat rozvody pro umělé zasněžování, tak musíme ještě rok počkat, až tam vyroste tráva. Strašně se těším na dvě jamky. Obě se hrají z kopce. Z velkého kopce – to víte, sjezdovka.

Nechcete své zkušenosti předat dál? Případně i založit klub těch, kteří hráli všude – či skoro všude?

Mám pro svůj golfový život ještě několik výzev. Jednak si držet onu laťku “objel všechny”. A za druhé uspořádat s přáteli z DepressCupu – mimochodem, máme teď v hospodě U hrocha na Malé Straně pamětní desku na zakládající schůzi – Pražskou Stovku. Dvoudenní turné po hřištích ve Velké Praze. První den Albatross 18, Motol 9, Zbraslav 18 a devítka Hodkovičky. To je 54 jamek. Druhý den devítka Hostivař a osmnáctky Černý most a Mstětice.

To je ale jen 99 jamek.

Ano, ještě zbývá klánovická pietní jednička. Ale k vaší otázce. Samozřejmě by se mi líbilo, kdybychom se dali dohomady my, golfoví turisté. Třeba je nás víc, co jsme obešli všechna česká hřiště, jen o sobě nevíme. Můžeme třeba založit klub. Když jsem byl malý kluk, dostávali jsme za počty přečtených knížek bronzový, stříbrný a zlatý Fučíkův čtenářský odznak. Třeba vymyslíme něco podobného, bronzový za 80, stříbrný za 90 a zlatý za 100 českých hřišť. Než to dáme dohromady, tak už ta stovka dostupných znormovaných bude. A ani to nemusí být odznak, může to být třeba placka. A ani nemusí být Kryšpínova. Můžeme zůstat u toho Fučíka.