Kácovská Panorama aneb Tři devítky a tři názory

Dvacet sedm jamek hřiště Panorama u Kácova zahájilo na podzim redukovaný provoz, veřejnosti se otevřou na jaře. Je to hřiště očekávané, mnoho golfistů je zvědavých. Měl jsem možnost hrát ho kompletně, společně s dvěma přáteli. Nabízím názory všech tří.

Názor první: Symfonie kališťského rodáka

Už sám vstup je působivý. Cesta pečlivě lemovaná velkými kameny vás dovádí k originální klubovně, která je dílem architekta Martina Rajniše (např. Poštovna na Sněžce). Sázka na kvalitní jméno je znát, klubovna je výtečná. Líbí se mi stylový výběr materiálů: kámen a dřevo jsou typické pro lesnaté Posázaví, kde bývalo hodně lomů. Stavba se nad vámi lehce vznáší, je prosvětlená, působí dojmem vyšší třídy a přitom nikoli nabubřele, pyšně. Interiér je velmi vkusný (Ranný Architects).

Ostatně celá část hřiště okolo klubovny s volným, otevřeným prostorem ozvláštěněným vodními překážkami ve mně vyvolávala uvolněný dojem a posezení na terase ho ještě zvýší. Pokud si vybavuji, prakticky jediná klubovna s tak osobitým architektonickým rukopisem včetně rovněž skvěle řešeného prostoru terasy je ta na Čertově Břemeni od architekta Stanislava Fialy. Kácovská klubovna se bez pochybností zařadila do TOP 5 mezi golfovými stavbami v celé České republice.

Hřiště je tvořeno třemi devítkami a dvě z nich mají shodný krajinný ráz. Meadows (Luční) a Forest (Lesní) začínají rovinatě, pak hráče dovádějí vzhůru k nejvyšším bodům areálu a opět dolů ke klubovně. Obě devítky bohatě využívají krajinných možností a nabízejí působivé panoramatické pohledy do údolí Sázavy i dál, k nádrži Želivka, kopci Melechov či k Vysočině. Devítka River (Říční) je spíše rovinatější, s jezírky a potoky, romantický ráz jí dodává klidně tekoucí Sázava a její skály i trať Posázavského pacifiku, kterou hráč dvakrát přechází.

Kombinace River a Meadows/Forest se nabízí jako nejvhodnější, jednak kvůli pestrosti, ale jistě i proto, že dvakrát stoupat vzhůru bude fyzicky náročné. Některé přechody také nejsou krátké, jízda autíčkem je velkou výhodou. Nicméně lesně-luční varianta Forest+Meadows je z krajinného hlediska mimořádná a rozhodně bych ji nevylučoval.

Některé jamky mi připomněly Beroun, říční evokují Cihelny či jednu z devítek čeladenského New Course, snad je tu cosi karlštejnského či z Ypsilonky, ale toto přirovnání je velmi přibližné. Panorama je totiž hřiště svébytné a nelze ho jen tak srovnávat s ostatními. Design hřiště je autorským dílem (Libor Jirásek ve spolupráci s Michaelem Terechem a Rainerem Preissmannem), nikoli univerzální prací projekční kanceláře, kde rukopis tvůrců nelze pod anonymním povrchem příliš vyčíst. Myslím, že především Libor Jirásek vtiskl do díla sám sebe, své ambice a představy o tom, jak by golfové hřiště mohlo v krajině vypadat, a snažil se přitom využít veškerý potenciál, který mu zdejší dramatický a různorodý prostor nabídl. Je to vidět především na Forest a Meadows, kde je krajina vyloženě inspirativní. Dvě tříparové jamky (Meadows č. 6, Forest č. 7) jsou dovedené až na samu mez efektnosti, jsou umístěny v nesmírně exponovaných místech s důrazem na výhled. Hřiště je i proto občas více krajinářské než ideálně golfové (to „ideální“ ale často vede k umělosti na úkor přirozenosti, a to nebyl zdejší záměr). Při tak silném autorském projevu lze rovněž čekat, že hřiště vyvolá četné názory a hodnocení, bude plodit vyhraněná, patrně i rozdílná stanoviska. Panorama a její koncept, mohutnost areálu a mimořádný profil krajiny nenechají nechat golfistu chladným.

Osobně se mi nejvíce líbily partie na nejvyšších místech s dalekými výhledy (vcelku pochopitelně), především prostorově unikátní dvojice jamek č. 4 a 5 na Forestu, která kombinuje vznešenost výšky, volnost vrcholu a klid místa. Ale i rovinatý konec Meadows (jamky č. 8 a 9) je velmi zdařilý, hraje zde celý prostor okolo klubovny včetně budovy samotné. Esteticky vytříbené jsou úzké pohledy z odpališť lesních jamek č. 6 a 8 na Forestu, stejně tak je vděčný pohled na Kácov a sázavský meandr z „orlí“ jamky č. 7.

Místy se hřiště jeví jako nelehké, ovšem je tu i dostatek oddychových partií. Při HCP 10 jsem zahrál Forest +6, Meadows +6 a River +4, dle skóre jsem tedy hřiště „zvládl“, avšak měl jsem pocit, že hřiště má nade mnou stále převahu. Projednou mi dovolilo projít ho solidně, pro příště si se mnou pohraje. Co hru ulehčuje, jsou přívětivé, střídmě modelované greeny. Mají i obtížnou pin pozici, ale jakmile jste se na green dostali, je už hlavní díl práce za vámi. Vyhovoval mi současný vyšší střih trávy, kdy míček jezdil, ale ne tolik. Kvalita greenů a fervejí je už nyní vynikající, stejně tak je prvotřídní písek v bunkrech. Okolí však potřebuje dozrát, vyrůst i zarůst.

Vše vyřčené jsou věci vcelku vypozorovatelné. Když jsem ale hřiště hrál, stále jsem hledal klíč k jeho podstatě. Jak ho charakterizovat co nejpřesněji, jak pojmenovat jeho „duši“? Nakonec mne napadlo přirovnání pro golfovou tematiku neobvyklé, a nevím, zda bude také srozumitelné. Kácovská Panorama na mne totiž působí jako hudba Gustava Mahlera (Mahler se narodil jen třicet kilometrů od Kácova, ve vesnici Kaliště). Jeho devět dokončených symfonií představuje skladby mimořádné velikosti, psané pro více než stočlenný orchestr, někdy i pěvecký sbor a sólisty. Je to hudba monumetální, kdy více znamená více, střídající v nebývalém kontrastu všechny zvukové i emocionální polohy – od titánského hrdinství k něžné lyrice, od pouťového reje po hypersenzitivní meditaci. Hudba často divukrásná, ale místy také přetížená vlastní vahou, s pasážemi působícími solitérně. Panorama je tak pro mne mahlerovsky vypjatá a protikladná, místy rozvolněná stejně, jako je pro mne pyšelská Loreta dvořákovská, výrazově střídmější a ve výsledku všeobecně uchopitelná, ale také čímsi „prostší“. Anebo jako by mohla být Ypsilonka beethovenovská, kde dramatičnost horských kulis přechází v patos a čistou krásu, podanou v jasné formě.

Jsem zvědav na postupné zrání hřiště a možná budu sám překvapený, jaké pocity a názory ve mně vyvolá třeba za rok. Jsem ale zrovna tak zvědavý, jakou obchodně-provozní cestou se areál vydá. Zatímco u hřišť typu Černý Most (pražská aglomerace) či regionálních devítek bývá jejich směřování nasnadě, u Kácova je věc otevřená. Jakým způsobem se uživí i zužitkuje zdejších 27 jamek, počet v době dnešního golfového ne-růstu nadprůměrný? Bude to hřiště cílící na klubové členy nebo bude lákat pražské fýčkaře či chataře z blízkého okolí? Bude hodně cílit na turnajový provoz?

Čas na všechny otázky odpoví. Budoucnost je otevřená a Panorama ji má před sebou.

Andrej Halada – golfový publicista; golf hraje od roku 2004, HCP 10

Názor druhý: Neznám resort, jako je tento

Jsem moc rád, že jsem v sobě zlomil předsudek, že Kácov je úplně nesmyslná lokalita uprostřed ničeho, kam se jede šíleně dlouho a navíc po nenáviděné D1. Pocitově to naopak bylo z Prahy poměrně blízko, ne dál než na Konopiště, do Terezína nebo na Dýšinu. A navíc ten kraj, ten opravdu stojí za to! Malebnost Posázaví v jeho nejsyrovější podobě je pro toto golfové hřiště dokonalou a zcela výjimečnou lokací. Příroda, řeka, skály padající až do vody, koleje Posázavského pacifiku, kopečky s dalekými výhledy a malebné panorama Kácova se zámkem, věží kostela a zrestaurovaným pivovarem by stály za návštěvu i bez golfu. Teď tedy jestli právě tři devítky vepsané do stráně naproti městečku nad Sázavou budou další motivací proč sem přijet.

Asi jak pro koho. A pro koho ano a pro koho ne, to ukáže až čas. Každopádně resort působí monumentálně a luxusně, klubovna má styl a šmrnc a modelování fervejí velmi specifický rukopis plný kudrlinek a „vymyšleností´. Každopádně neznám u nás ani v zahraničí resort jako je tento, s jamkami jakou jsou tady. Už proto stojí za to sem jet.

S malým odstupem pár dnů rád vzpomínám na devítku River. Trochu připomíná Cihelny, vody je tu požehnaně, ale ne tak, aby vadila hře. River na mě působila golfově, tak, jak já si golf představuji a znám. Pokud jde o Meadows, tak jsem sice neodcházel se špatným výsledkem, ale devítka mi až tak nesedla: napoprvé jsem se složitě orientoval v roklinách těsně před grýnem, v řadě optických klamů a nezvyklých překážek.

Zatímco Meadows mají nejvíc bubáků těsně před grýny, Forest je má hned za týčkem. Forest považuji za těžkou, pro mě přespříliš těžkou devítku. Na mou výkonnost (někde mezi 90-100 ranami) tu číhají nástrahy přesně v dopadové zóně drajvů, optické zúžení vyvíjí tlak už při první ráně, nečekané doběhy trestají i z mého pohledu dobrý úder. Zahrát těchto devět jamek se ctí mi připadá opravdu hodně těžké. Ale přes to vše to bylo krásné. Nádherně modelované a v prvotřídní kvalitě.

Zpět k celkovému dojmu. Vyloženě mě tu bavilo zakomponování jamek do přírody a okolní krajiny, včetně vesnicky plně funkčních obydlí. Cítím se líp, když procházím kolem kravína, z týčka vidím někomu na záhumenek nebo přecházím normální železniční trať a potkávám cyklisty na cyklostezce. Naopak nemám rád, když je resort uzavřen a oddělen od okolního světa, to si pak připadám jako v ZOO. Myslím, že na zdejším hřišti, více než na jakémkoliv jiném, bude mít na výsledek ohromný vliv to, jak dobře hřiště hráč zná. A teď je otázka, jestli právě to bude výzva, motivace – vracet se, hrát jej hodně a poznat co nejlépe, bojovat s ním, pochopit ho a poznat do posledního puntíku a pak to ostatním „natřít“. Anebo jestli to průměrné golfisty spíš otráví. Byla by to škoda, protože něco takového, jako je hřiště v Kácově, opravdu nemá obdobu.

Martin Raufer – novinář, vydavatel cyklistických časopisů Velo, Cykloturistika a 53×11; golf hraje od r. 2007, HCP 20

Názor třetí: Mínusů najdeme málo

Golfové hřiště v současné době již nerostou jako „houby po dešti“, o to méně vzniká projektů ambiciózních. Tím myslím takových, které výrazně vybočují z řady, které se snaží nové hráče přitáhnout mimořádným designem, službami, přírodou. Kácov je jedním z nich a s touto ambicí se před golfisty netají. I když musím říci, že propagace v mediích není nijak bombastická, o jeho vzniku jsem prvně slyšel od novináře a poté od hráče, který již na počátku léta hřiště vyzkoušel na vlastní kůži. Jeho hodnocení bylo velice pozitivní (má i velmi nízký HCP), proto jsem byl zvědavý, jak zapůsobí na mne.

Již před cestou jsem si říkal, že cesta přes dálnici D1 bude otravná. To se potvrdilo, protože v oblasti sjezdu na Kácov je uzavírka. Za to ale investoři a majitelé hřiště nemohou a také se to snad v dohledné době upraví. Přestože je hřiště v jakémsi zahřívacím režimu, je na některých detailech vidět, že projektu byla věnována velká péče. Musím vyzdvihnout architekturu klubovny – po zaparkování vás ještě neoslní, ale pohled ze závěrečných jamek devítky Meadows je moc hezký.

Hřiště je koncipováno jako tři devítky, které by i podle názvu měly poskytovat vždy poněkud odlišný zážitek. Ze slope ratingu jejich kombinací se dá vyčíst, že přestože hřiště není dlouhé, nebude se jednat o nic snadného. Hrát tři devítky za sebou bylo zajímavé i kvůli jejich vzájemnému porovnání mezi sebou.

Začali jsme na devítce Meadows, která mi charakterem připomínala hřiště v Berouně. Devítka není dlouhá ani z bílých odpališť, z nichž jsem hrál, ale z plánku je jasné, že některá místa je dobré znát dopředu: hraje se odpal „do pozice“ a volba hole má velkou roli. Měl jsem štěstí na úsudek i na odskoky prvních ran, ale pokud vás toto opustí, s klidem budete hrát na polovině odpališť provizi.

První jamka je relativně jednoduchá, ale pohled na vodní překážku vás donutí přemýšlet o volbě strategie (krátká první rána před vodu vám nechá druhou ránu ze 150-170 metrů do grýnu) a také o tom, jestli nebylo dobré zajít na driving. Dopadová zóna za překážkou je slepá, ale pokud nezahrajete moc doprava, najít míček není problém a vzhledem k tvrdosti fervejí budete hrát z cca 50-70 metrů finální ránu do grýnu.

Grýny jsou krásné, mají jednolitou strukturu i barvu. Nebyly nijak rychlé, ale patování je na nich příjemné. Myslím, že ani při zrychlení na pro Čechy obvyklých 8-9 stop by neměli hráči příliš nadávat. Po třetí jamce se dostanete na nejvyšší místo první devítky, vyplatí se chvilku otočit a podívat pod sebe. Následující par 3 je esteticky krásný, ale hodně záludný. Vzhledem ke stromům bránícím opticky vstup do grýnu zprava se tady moc grýnů v regulaci hrát nebude. Jamka číslo 5 je par 4 dlouhý přes 400 metrů hraný z kopce dolů. Fervej je rozdělená diagonálně probíhajícím potokem na menší levou část a větší pravou. Grýn je na dosti sníženém platu, takže na něj z některých pozic na ferveji není vidět. Jamka je velmi obtížná, drajv je nutné natáhnout a je to dost otázka štěstí, kde rána skončí.

Pokud si pak myslíte, že to nejhorší je za vámi, přijde po delším přechodu krásný par 3, který je podle mne zbytečně těžký. Z vyvýšeného odpaliště se hraje na grýn ve vzdálenosti 220 metrů (bílá odpaliště). Kolem grýnu je relativně málo prostoru, před ním je velmi skloněná minifervej, odkud se všechny míče skutálí až do rafu pod ní. Tohle bude kritické místo pro průchodnost hřiště. Zbytek devítky je již celkem bez překvapení, poslední dvě jamky jsou esteticky velmi pěkné a přehledné. Zvláště poslední krátký par čtyři je místem, které bude z klubovny jako pod lupou.

River byla druhou devítkou v pořadí, nejvíce mi připomínala jamky kolem vody v Cihelnách. Hlavně se to týkalo dolních jamek kolem Sázavy, které byly rozhodně velmi složité na umístění první rány. Není výhodné se na nich tlačit riskantní rány driverem, spíše je vhodné míček umístit někam mezi kolíky 200 a 150 metrů. Rána do grýnu je pak hodně dlouhá, ale spíše se zde hraje na par po příhře třetí ranou než na GIR. Poslední jamkou v této sekvenci je relativně krátký pětipar (než jsem zapisoval skóre, myslel jsem, že je to délkově nabobtnalý par 4). Před grýnem je vodní překážka, ale kdo se nebojí, může to tady zkusit druhou na grýn.

Koncepce devítky diktuje na jamkách kolem vody hrát konzervativně, přesto se tady chyb asi nevyvarujete. Na jedné z jamek jsem zahrál tripláče, byla to ale technická chyba po ráně z bunkeru vedle grýnu, nešlo o chybu v managementu hřiště. Jamky na konci devítky naopak umožňují zatlačit na pilu a zahrát birdie.

Kombinace těchto dvou devítek (Meadows a River) bude asi oblíbenější pro hráče a pořadatele turnajů, protože je celkově jednodušší.

Poslední devítka se jmenuje Forest a nejvíce mi připomínala Ostravici. Jsou na ní krásné jamky zasazené do zalesněné krajiny, kolem fervejí je esteticky fantasticky vypadající dlouhá tráva na loukách. Ve druhé polovině ale začínají jamky, které jsou velmi problematické stran první rány. Ta musí být dlouhá, ale také do pozice, aby umožnila klidnou další ránu do grýnu. Zvláštní je také jeden z parů 3, hraný z vyvýšených odpališť. Převýšení je snad dvacet metrů, proto se hraje krátkým železem ze všech odpališť. Pokud tady ale zafouká, budou rány nepředvídatelné (punch umí kontrolovat na 130 až 150 metrů málokdo).

Celkově je hřiště je moc hezké, krása a kvalita grýnů i fervejí je už nyní srovnatelná s nejlepšími českými hřišti ve vrcholné formě. Na hřišti jsme byli krátce po vydatných deštích, přesto ferveje nebyly podmáčené a dlouhé rány měly velmi slušný doběh. Mínusů se dá najít málo a řada z nich je důsledkem zahřívacího režimu. V prvních letech bude hřiště určitě oblíbené pro pořadatele turnajů pro korporátní klientelu. U fýčkařů bude záležet, jak bude nastavená cenová politika, protože zahrát si golf za dobré peníze kolem Prahy se už dá. Pro mě to bude hřiště jako například Karlovy Vary – nebudu se jezdit každý víkend, ale minimálně jednou za rok si na něm zahraji rád.

Michal Zábrodský – lékař; golf hraje od roku 2005, HCP 5