Jak jsme hráli urban golf

(GOLF) Urban golf se hraje ve městě, mezi domy a na asfaltu a někdo říká, že je to návrat ke kořenům golfu. Může být… Ale především může být urban golf skvělou zábavou, což mohu nyní už i z vlastní zkušenosti potvrdit.

Golf je dnes svázán řadou komplikovaných a mnohdy těžko pochopitelných pravidel. Stejně tak ho omezuje etiketa a částečně i některé sociální bariéry. Vzít prostě jen hole a jít hrát na nějakou volnou travnatou plochu – to dneska jen tak nezažijete.

I proto se ve světě objevila před pár lety myšlenka urban golfu, golfu hraného ve městě na jamky podle toho, jak si je sami vymyslíte. Urban golf nehledí na oblečení, správné chování, ani na to, zda na hru vůbec máte peníze. V tom je jeho síla. Jeho limit je ovšem v tom, že golfovým míčkem můžete ve městě rozbít spoustu věcí.

Letos na podzim se mi ozval kamarád Lukáš Brzák, že pořádá na Kladně golfový turnaj urban golfu. Jel jsem, aniž bych tušil, co má vlastně za lubem. Sraz byl u Lukáše před garáží, počasí ideální: hodně zamračeno a docela chladno. Aspoň se při hře zahřejeme, těšil jsem se.

Oproti klasickému golfu nás čekala podstatná změna: hráli jsme totiž nikoli s běžnými míčky, ale pěnovými, měkkými, které létají podstatně méně. I když se do nich opřete driverem na plné pecky, míček neuletí víc než třicet metrů. Je to jako s badmintonovým míčkem: zpočátku má obrovskou rychlost, ale po pár metrech vadne a jemně padá k zemi.

Volba těchto míčků se ale ukázala jako šťastná a přinesla nám nejen plno legrace, ale taky ponaučení, jak hrát. Respektive: jak golfovou hru přizpůsobovat momentálním podmínkám.

Bylo nás devět, každý si vzal pár holí a vyrazili jsme na travnatý kousek městské zeleně před řadou menších bytovek. Odpalovali jsme z přenosných rohožek, hole bychom si přece jen zničili, kdybychom hráli rovnou z asfaltu. První jamka byla asi 50 metrů dlouhá, pak 30, další 60, jedna byl třípar asi 15 metrů a podobně.

Jamky byly částečně vytipovány předem a částečně jsme si je určili podle místních podmínek. Jedna končila tím, že hráč musel trefit kmen stromu, druhá jamka byla malá louže, třetí byla velká louže částečně ohraničená kameny. Také jsme jamku nakreslili do písku s tím, že vnější okruh byla jamka a vnitřní malý kruh, to byla super-jamka. Kdo trefil okruh, měl hotovo, kdo se ale dostal rovnou do vnitřního kruhu (super-jamky), mohl si dokonce odečíst od výsledku jeden úder. Poslední jamka byla skutečná golfová jamka na zahradě dalšího kamaráda Martina Raufera, kam se hrálo přes plot ze silnice. Náročná rána naslepo.

Takovou volnost při tvorně vlastního hřiště jen tak nežijete. V životě jsem tak variabilní jamky nehrál a prakticky všechny byly úžasné. Z mého pohledu byly favoritem vodní jamky (louže) a jamka s možností odečtu rány za vnitřní kruh, kde bylo i hodně volného prostoru.

Jak to bylo s fervejemi? Většinou se hrálo po asfaltu, a kdo první pochopil, že pěnové míčky dostanete dál a hlavně přesněji nikoli vzduchem, ale kutálením, ten také docílil menšího počtu ran. Stačilo do míčku jen lehce udeřit a on se rozjel relativně rovně. Nebylo k tomu potřeba cvičných švihů, prostě jste jen přišli a ťukli. Jiní hráči naopak procházeli tradiční předúderovou rutinou, pak zaujali postoj, pak mocně švihli …. a míček letěl do pekel.

Nejstrategičtější design měla jamka „U nádraží“, hrálo se po úzké cestičce od zastávky Kladno-Ostrovec směrem dolů. Hezký pravý dogleg končící hnusnou hnědou vodou v louži. Když jste míček po asfaltu dobře rozjeli, tak se kutálel skoro až dolů. Kdo šel vzduchem, končil v roští. Pro někoho par 7, pro někoho par 10. Ostatně výsledkově jsme všichni oscilovali něco mezi třemi a deseti údery a bylo dost jedno, o jakou jamku se jedná.

Zatímco my se při hře dobře bavili, ne tak někteří místní obyvatelé, kteří nás sledovali hned na první jamce. Jakýsi mentálně zcela průměrný občan vylézající z garáže nám nadával, co prý jim tam ničíme – ale co vlastně? K tomu se nedostal, zalknul se v proudu nadávek. Připojil se k němu z okna ještě nějaký muž hovořící se silným cizím přízvukem. Považovali nás za golfové zazobance a lehkoživky, co ruší normální lidi v jejich zaslouženém odpočinku.

Všichni ostatní kolemjdoucí a kolemsedívající se tvářili neutrálně a vcelku tolerantně. Někteří se dokonce smáli a bylo vidět, že je naše zábava zajímá. My jsme také nikoho neohrožovali, vždy jsme čekali, až bude chodník volný a hra možná. Nic jsme nerozbili a nikoho nezranili.

Hráli jsme asi hodinku, postupně došli až k poslední jamce a na Martinově zahradě hru ukončili a poseděli při jídle a pití. Bylo to moc fajn strávené odpoledne.

Vyplývá z toho jeden poznatek. Golf lze hrát s měkkými míči a při odpalování z přenosných rohožek (může jít o obyčejné rohožky před dveře, nemusí to být ty golfové) naprosto kdekoliv. Až bude ošklivé počasí, až budou hřiště zavřená, vezměte jednu či dvě hole (třeba pitching wedge a pětku železo) a vymyslete si jamky kdekoliv. Nejlépe se hodí meziprostory, kde nejezdí auta, kde se něco staví, malé parkové plochy atd. Jamkou může být opět cokoliv, třeba i popelnice – stačí ji trefit zvenčí, kdo se dostane dovnitř, má odpočet hned dvou ran. Vymýšlete jakákoli netradiční řešení, hrajte zcela dle své fantazie a chuti.

Nějak takhle museli hrát první pasáci ovcí, když golf vymýšleli. Byla to rajská doba golfové volnosti. A prostřednictvím urban golfu, který vlastně nemá žádná pravidla (snad jediné: nic nerozbíjet), si tuhle dobu můžete zpřítomnit i dnes.