Haney Woodse prokoukl, ale tajemství zůstalo

(GOLF 412) Na knižních pultech se už objevilo české vydání memoárů golfového trenéra Hanka Haneyho Big Miss – Velká ztráta. Co vlastně tato kniha o Tigeru Woodsovi, kterého Haney trénoval šest let, říká?

Na úvod jedna otázka: Domníváte se, že Hank Haney měl vůbec právo knihu o Woodsovi napsat?

Je to celkem zapeklitá věc, protože Woods jistě nepočítal během spolupráce s Haneyem s tím, že tento muž pak Tigerovy neveřejné názory předá miliónům čtenářů. Velice lapidárním způsobem názor na tuto věc shrnuli dva moderátoři, kteří s Haneyem dělali rozhovor a otevřeně mu sdělili: „Myslíme si, že jste tu knihu napsat neměl. Ale samozřejmě jsme si ji přečetli a připadala nám zajímavá.“

S tímhle názorem bych se ztotožnil, dodal bych však ještě jeden úhel pohledu: z hlediska golfové historiografie je dobře, že Haney své vzpomínky napsal. Jsou totiž poměrně přesným i podrobným svědectvím o tom, jaký vlastně Tiger Woods je. A jsou i klíčem k pochopení, proč tak skvěle hraje a proč především umí vyhrávat jako snad nikdo jiný v golfové historii.

Ať už tedy Haney překročil jisté etické hranice, ať už chtěl vydělat peníze nebo prostě jen potřeboval svoji práci, na kterou se v průběhu těch šesti let hodně plivalo, obhájit (a to byl, myslím, ten hlavní důvod, proč text napsal), čtenářům to může být nakonec jedno. Mohou číst svědectví člověka, který se dostal do nejužšího Woodsova okruhu, a jeho informace tedy mají svoji váhu.

Haney není laciný, prvoplánový a není ani moc indiskrétní. Žádné pikantérie osobního charakteru nezveřejnil, spíš jde o sportovní, herní a obecně lidské záležitosti. Je velmi dobrým psychologem a k podstatě Woodsovy osobnosti také docela pronikl. Přesněji: dostal se až tam, kam ho sám Woods pustil. Na dno Tigerovy duše vidí nakonec pouze jen Tiger sám, ale Haney se dostal docela blízko.

Jeho text není rozhodně negativistický či příliš kritický. I přes všechny ty změny nálad a chlad, který musel s Woodsem přestát, svému žákovi stále fandí a je na jeho straně. To je na knize sympatické. Haney si možná ubral napsáním a vydáním tohoto textu pár bodů z hlediska vyšších golfových mravních principů, ale svou tvář úplně neztratil. Docela otevřeně navíc píše i o sobě, své povaze a třeba i svých někdejších sklonech k alkoholismu.

Nebudu zde popisovat, na co všechno Haney přišel a co bylo pro něj největším překvapením. To bych musel vlastně jen citovat a citovat. Přečtete si to sami, skutečně to stojí za to. Z některých čistě herních záležitostí stojí za zmínku například rozkrytí faktu, proč Woods nerad hraje driverem, proč jsou jeho první kola většinou slabší než ta následující, proč bývá spíše méně než více odvážný, proč občas zbytečně zahraje trojpat…

V knize je tolik pozoruhodných postřehů, tolik pozorných analýz, tolik psychologické pravdivosti, že se čte skoro jako detektivka. Tedy: koho zajímá golf, pro koho je zajímavý fenomén jedinečnosti, ten to tak určitě bude vnímat.

Vzhledem k tomu, že jsem knihu připravoval jako redaktor, redigoval jsem a upravoval překlad, četl jsem ji asi tak pětkrát, snad i víckrát. Nenudila mne ani popáté. Hodně se na dobrém výsledku podepsalo i to, že si Haney přizval ke spolupráci redaktora Golf Digestu Jaime Diaze. Právě Diaz podle mne dal textu jasný řád, stylistickou jistotu, dynamiku i dramatičnost. Snad jen některé pasáže týkající se rozboru švihu jsou pro většinou rekreačních hráčů trochu moc podrobné. Nevím, jak přesně kniha vznikala, ale odhadoval bych to tak, že Haney mluvil, někdo pak text přepsal a Diaz přepis upravil – resp. napsal ho. A s Haneyem to pak finálně probírali a konzultovali.

K nejsilnějším patří určitě ty partie, ve kterých se Haney snaží proniknout k podstatě Woodsovy herní výjimečnosti. V závěru knihy však trochu zklamaně konstatuje: „Golfová hra na té absolutně nejvyšší úrovni je vždycky tajemstvím. Myslel jsem si, že spoluprací s Tigerem třeba najdu klíč k jeho odhalení, ale on byl příliš zaměřený na sebe a neumožnil mi to. A možná ani on sám zdroji a podstatě svého daru neporozuměl. Genialita je křehká věc, a když ji dostanete, nedají vám k ní návod na použití.“

Ta poslední věta je přesná i hezky řečená. Je totiž odpovědí na to, proč Woods coby výjimečný sportovec do určité míry selhal v osobním životě. Woods je golfový génius a v této roli je nedostižný, ale na druhé straně je to také člověk žijící od dětství zvláštním, až nenormálním životem. Tuto dvojí tvář fenoménu Woods se podařilo Hanku Haneymu ukázat velmi přesvědčivě.

Když jsem sledoval Woodsovu hru na nedávném Players Championship, jeho časté rány trojkou dřevěm z odpaliště, jeho skvělé záchrany z těžkých pozic, jeho konzervativní ránu na 17. jamce ránu doprostřed grýnu, ale i jeho Big Miss – Velkou chybu (či ztrátu) na 14. jamce v posledním kole – při tom všem jsem právě na základě Haneyho knihy věděl, co se asi ve Woodsově hlavě odehrává a proč hraje právě tak, jak hraje. I kvůli tomu má text své opodstatnění, svůj význam pro golfové fanoušky na celém světě.