Golfistů nepřibývá, ale nepanikařme

(GOLF) Je to černé na bílém, golf v Česku stagnuje, za loňský rok jen ubohých 393 nových golfistů, předloni to bylo 498. To je pořádný sešup z kdysi pěkných čtyř až šesti tisíc ročně. Nabízí se vpravdě leninská otázka: Co dělat?

Hned první odpověď může znít: nepanikařit. Hlavně nevymýšlet další hurá akci typu Hraj golf, změň život, která sice pár tisíc nových golfistů přilákala, ale její efekt nebyl jednoznačný a ani si nezískala širokou podporu. Nemá smysl vstupovat do téže řeky.

Bylo by taky zbytečné utrácet statisíce z federačního rozpočtu na mediální zviditelňování golfu prostřednictvím inzerátů, reklam atd. Skoro vždycky jim chybí nějaký nápad a hlavně neuvěřitelně rychle zapadnou. To už je lepší ty peníze dát na podporu dětí nebo hráčů, kteří se snaží dostat na profesionální tůry.

Ano, nápad, to je oč v prezentaci golfu běží. Osobně jsem si říkal, že by nebylo třeba od věci mnohem více zaangažovat bývalé sportovce typu Dominika Haška, Vladimíra Šmicera, Antonína Panenky a fůru dalších skutečných legend, které golf hrají, žijí v Česku, a vytvořit z nich něco jako golfový „Dream Team“. Ten by prostřednictvím různých zábavných akcí (odpalování mířů na náměstí atd.) golf propagoval. A kapitánem týmu by samozřejmě byl Roman Šebrle, kterého taky zná každý a který navíc i umí odpalovat dost dobře… Možná je to pošetilý nápad a možná by Šebrle po tom, jaké lapálie zažil s golfovými pravidly a funkcionáři, řekl: Děkuju, ale pomozte si sami.

A prospos kvalitní golfoví hráči-vzory, kteří by dokázali lidi zblbnout do golfu. Klára Spilková hraje na Ladies European Tour už pár let, je docela úspěšná, je navíc i hezká – ale ke golfu zjevně její příklad nedokáže přilákat nikoho. Mladí kluci-hráči se možná dostanou maximálně tak na Challenge Tour (a buďme rádi za takový úspěch), jenže to neznamená z hlediska „vzorů“ prakticky nic. A že by nějaký český hráč někdy v budoucnu vyhrál major turnaj, který jedině by „něco“ pro širší veřejnost znamenal? To se skutečně nestane, stejně jako major zatím nikdy nevyhrál Rakušan, Belgičan, Dán, Portugalec atd. Takže zůstává zase jen ten Roman. Tedy přesněji: nějaká osobnost z jiného sportu, která se vrhne do golfu. Jardo, až skončíš někdy po roce 2020 s tím hokejem, prosím tě: dej se na golf a buď jako Tumba Johansson!

Muselo by se stát leda to, že Spilková by na olympiádě v Riu 2016 vyhrála nebo aspoň získala medaili. Ani kdyby totiž vyhrála nějaký ženský major turnaj, neznamenalo by to v českém ne-golfovém prostředí nic, protože o existenci těhle turnajů ví jen málokdo. (Ale vida, jak by se najednou ta olympiáda pro golf hodila. To je pořád řečí o tom, že medaile z OH nebude to, co výhra na major turnaji… Samozřejmě, že nebude, ale pro propagaci v golfově „slabších“ zemích jako je Česká republika má golf na olympiádě svůj jasný význam.)

Co je v tuhle chvíli v reálných silách, je změna vstupních podmínek nových hráčů do golfu, ale o tom jsem psal zorvna minulý týden v článku „Tak pravil Carter. A má pravdu.“ Tedy zrušit všechny bariéry či přesněji to úděsné „Osvědčení. Další širší „bariéry“, tedy relativní finanční nákladnost golfu, časová a logistická náročnost, s tím nic neuděláme. Leda opět to, co zmiňoval David Carter, tedy malá a snadno dostupná hřiště o šesti či devíti jamkách, kde si zahraju za stovku, maximálně dvě stovky na celý den. A kam třeba kluci ve věku deset, dvanáct let dojedou sami městskou hromadnou dopravou, takže to nebude pro rodiče časově náročné.

Asi má smysl se zaměřit i na starší hráče, v důchodovém věku. Golf je sportem pro povahy klidné, rozvážné, zdrženlivé – tedy pro starší a staré. Chybí mu v dnešní adrenalinové době právě ten adrenalin. Senioři mají taky hodně času a je to nenáročná aktivita, která neničí tělo tak jako jiné sporty. Slavíčkova akademie snažící se dostat ke golfu dědečky a jejich vnuky – to je dobrá cesta. Protože ti „mladí“ dávají právě přednost jiným, akčnějším sportům. S tím bohužel moc nenaděláme.

Nepropadat panice znamená přiznat i fakt, že život přináší vzestupy a pády. A jestli jsem rekreant s hendikepem 10 a na prvních šesti jamkách jsem hrál v paru, musím prostě počítat s tím, že to na dalších šesti bude určitě horší a že hřiště v paru opravdu nedojdu. Golf se v Česku hřál na výsluní zájmu skoro deset let (cca 2002-2011), možná až překvapivě a prudce rostl a sílil, a teď prostě nadešel čas na „údržbu“. A klidně i na pokles, to taky může být realita. Některé sporty mají své éry obliby a ta někdy končí. Tenisu se to trochu stalo. V některých zemích se to golfu už taky děje, například v USA, Británii, Švédsku. Tyhle celosvětové trendy neovlivníme a nelze jít proti nim. Budeme je naopak kopírovat.

Před pár dny jsem mluvil s kolegou golfovým novinářem a bavili jsme se o poklesu zájmu o golf v Česku, použil jsem přitom srovnání se squashem. To byl od 90. let velice populární sport v Česku, lidé ho začínali hrát, má i svého úspěšného a velice sympatického hráče Jana Koukala, který se prosadil do evropské špičky (vicemistr Evropy, vyhrál 29 světových turnajů!), jenže… Kde je dnes squash? Zařadil se po bok jiných v Česku provozovaných sportů, nevyčnívá ani se nepropadá, všichni o něm vědí, ale to je tak všechno. Koukala taky zná asi jen ten, kdo squash hraje. Mimochodem, já ho taky hrával, docela mně to přes zimu i bavilo, ale stejně jsem se vrátil k tenisu.

A tak to možná dopadne s golfem. Lidé o něm vědí a budou vědět, ale z nejrůznějších důvodů se v Česku nikdy nebude provozovat tak, jako se lidé věnují cyklistice, lyžování, fotbalu, běhu, turistice nebo tenisu. Mně osobně to připadá škoda, protože golf je originální i hezký sport a může být třeba i perfektním doplňkovým sportem k těm fyzicky náročnějším. Jenže jsou jisté limity české společnosti a přístupu ke sportu obecně. Představa, že golf se v Česku prosadí jako ve Skandinávii, je naprostá iluze. Nejsme tak bohatí ani tak sportovně nadšení jako tyhle národy. Snad jen jako v tom Rakousku, kde ho hraje v poměru k počtu obyvatel asi dvakrát víc lidí než u nás.

Tak uvidíme, co přinesou další roky. Nic jiného, než tuhle prázdnou floskuli vlastně ani nemůžu napsat. Já koneckonců taky nevím, co se s tím dá dělat. Ale nedělat vůbec nic, to se mi taky příčí.