G 321 / Jak jsem si vyrobil golfovou tříkolku

Duch českého kutilství nevymřel ani v době, kdy cokoli opravovat a vylepšovat už dávno není v módě. Vše se kupuje nově. Zde je ale návod, jak si z golfového dvoukoláku vyrobit tříkolák.

Říká se, že do čtyřicítky si máte bag nosit na zádech. Po čtyřicítce ho máte vozit na vozíku a po šedesátce si můžete pořídit ten elektrický. Já si koupil golfový vozík-dvoukolák v třicet sedmi, tedy před sedmi lety. Tehdy se tříkolové vozíky moc nevozily, tak jsem ani jinou alternativu neřešil.

Čas však oponou trhl a dneska je v módě tříkolák. Jeho majitelé si pochvalují, že jezdí sám. Je stabilnější, nemusíte ho tahat rukou, ale jen strkat. Velice oblíbené jsou dnes vozíky, které lze složit do tvaru krychle. Je to skutečně důmyslný systém – velký a rozložitý vozík se neuvěřitelně zmenší.

Také jsem uvažoval o tom, že si koupím tenhle krychlový tříkolák. Jenže pak jsem zjistil, že složený je docela těžký a nosit ho z auta domů do činžáku je námaha. Navíc existují vozíky lehčí – sice ne tak skladné, ale pořad docela dobré.

Nejvíc mne ovšem překvapilo, že některé běžné hliníkové tříkolky se nápadně podobají právě tomu dvoukoláku, který už má doma. Takže bych vlastně vůbec nemusel svůj stále funkční a dobrý vozík házet do koše a kupovat nový. Prostě by stačilo jen přidělat třetí kolečko vpředu. Ušetřím tím minimálně tři tisíce korun za koupi nového vozíku. A protože mi způsob uchycení připadal opravdu jednoduchý, vzal jsem aktivitu do vlastních rukou.

Tím začala ona kutilská fáze, jejímž vrcholem je můj staro-nový tříkolák.

Nejprve jsem se zkusil ptát v golfových shopech, zda by nebylo možné dokoupit třetí kolečko. Snad, možná, museli bychom napsat dovozci, snad i přímo výrobci… Cesta příliš dlouhá. Vstoupil jsem proto do jednoho z chrámů českých kutilů (Hornbach, Obi, Bauhaus atd.) Kroky mne intuitivně vedly směrem k železářství – a blízko jsem objevil celý regál koleček, která se přidělávají na jezdící desky, vozíky do sámošek atd. Po půlhodinovém výběru jsem zvolil kolečko, které mělo už uvnitř osu a bylo možné ho uchytit. Jen kousek vedle pak měli potřebný kus železa, který měl sloužit jako držák kolečka na vozíku. Byl veden pod názvem „konzole“ a k čemu skutečně slouží, to nevím.

Celé mne to stálo 230 korun.

Doma jsem strávil půlku dne vrtáním děr do kovu. Zničil jsem přitom jeden vrták, jednou jsem vyvrtal díru na špatném místě, pak jsem zase musel díry ještě pilníkem uzpůsobit tak, aby do nich správně zapadly šrouby. Práci mi však ulehčilo to, že dole na vozíku jsou už dvě díry, původně zakryté samolepkami – právě tam se montuje v továrně to třetí kolečko. Nakonec se to celé povedlo a kolečko jsem s pomocí běžných matek pevně uchytil. Venku pršelo, tak jsem si ten půlden docela radostnou prací užil.

Kolečko na vozíku sice nevypadá moc přirozeně ani esteticky, ale mě hlavně zajímalo, jak bude fungovat. Na pevných cestičkách jede vozík perfektně. V tomhle směru je to opravdu ulehčení proti dvoukoláku. Stejně tak na rovině na fervejích, tam stačí do vozíku jen trochu šťouchat. Obtížnější je to při jízdě v hustší trávě, v rafu, na hrbolcích a do kopce. Kolečko je přece jen trochu malé, úzké, neodvaluje se jako velká kola. Také vozík trochu zatáčí doprava – nevím, čím to je, protože kolečko sedí přesně rovně.

Celkově bych tedy řekl, že jsem si tím kolečkem navíc docela pomohl. Byť své mouchy to má.

(Pokud byste někdo z vás měli doma již nepoužívaný tříkolák s předním kolečkem, kterého byste se chtěli zbavit, rád od vás to kolečko odkoupím; nejlépe značky BagBoy. Už jen kvůli tomu, že se těším, jak ho budu doma zase přidělávat. Nabídky posílejte na andrej.halada@email.cz.)