G 318 / Jak vysoká má být tráva na golfu?

Bez trávy nebylo by golfu, ale co když jí je na hřišti příliš mnoho? Tedy přesněji: co když roste do takové výšky, že se z ní už nedá hrát?

Pokud jste pravidelnými diváky golfových přenosů, určitě jste si všimli jedné věci. Když se hraje na hřištích v Americe, neroste na hřištích skoro žádná vysoká tráva. Raf v okolí fervejí bývá sice hustý a tuhý, ale nijak vysoký – maximálně po kotníky A ani v místech daleko od hracích ploch nebývá travní džungle. Hřiště jsou tak vypěstěna a upravena, že když už někdo zahraje do opravdových problémů, tak je to většinou křoví.

Links kousek od Prahy: Mstětice

Naopak evropská hřiště nepůsobí tak dokonale. Možná je to dáno evropským přístupem k věci, možná je důvodem to, že evropská tradice vychází především z linksových hřišť. A tam se s vysokou trávou počítá. Vysoká, volně rostoucí tráva je klíčovým faktorem komplikujícím hru – stejně jako tomu jsou u parkových hřišť vzrostlé stromy.

Jedna věc je vysoká tráva na hřištích pro špičkové turnaje, druhou věcí je nechat tuhle trávu na hřišti s rekreačním provozem. Každý provozovatel hřiště se snaží uživit svůj areál, přilákat co nejvíce hráčů. Ti budou přicházet jen ve chvíli, kdy se jim hřiště nebude příliš vzpínat. Když nebudou stále ztrácet míčky, nebudou je dlouho hledat a tím také zdržovat hru.

Vcelku běžný příběh vypadá následovně. Majitel postaví hřiště, kde nechá první či druhou sezónu vyrůst v okolí fervejí trávu co možná nejvýše. Většinou nechce mít hřiště příliš snadné, „linksová“ podoba také vypadá docela efektně.

Hledej, nenajdeš: Kunětická hora

Jenže ve chvíli, kdy přijdou první hráči, uslyší nářky: kdo v tom „džahiru“ má pořád hledat? I maršálové mu pak podávají zprávy o tom, jak se tenhle flajt zasekl, jak tihle hledají na každé druhé jamce atd. Přímo infarktové situace nastávají při turnajích, kdy někteří hráči sveřepě brouzdají travou a doufají v náhodné nalezení. Když mají náhodou štěstí, hrají jednu ránu, druhou ránu, třetí ránu – a pořád jsou ještě v trávě.

Příběh končí tím, že majitel trávu raději poseká.

Ostříhané Benátky nad Jizerou

Nějak takhle to bylo například v Benátkách nad Jizerou, ryzím „linksovém“ hřišti v českém Polabí. Pamatuji si, že tu rostla skutečně krásná tráva podél fervejí. Jenže hledání bylo úmorné. Také Mstětice šly posléze cestou zmenšování svých vysokotravních ploch. Ani Kunětická Hora už nemá „hustolesy“ jako po otevření. Pro hřiště je to herně dobře, byť vizuálně pak některá působí jako holátka.

Snad nejbrutálnější, ale zároveň nejkrásnější trávu jsem viděl v roce 2008 na Casa Sereně. Greenkeeper nechal v prvním roce existence trávu vyrůst do maximální výšky, po kolena až stehna. Na konci léta tráva zežloutla a vytvořila úchvatný „kožich“, který se ve větru krásně vlnil. Hledat vůbec nemělo smysl, ani hrát se z toho nedalo. Hra byla jen o zasahování fervejí. Když jste byli mimo, rovnou jste mohli hrát nový míč.

Casa Serena v roce 2008

Bylo to jedinečné, a protože šlo o soukromé hřiště, majitel si to mohl dovolit. Na této podobě hřiště se také hrál první ročník Casa Serena Open seniorské evropské tůry. Druhý ročník už ale byl měkčí, greenkeeper trávu na jaře posekal a na turnaji byla sice vysoká, ale hratelná.

Albatross, příkladné odstupňování střihu

Jaká je tedy ta nejlepší cesta? Bude to znít zvláštně, ale trávu má smysl v případě hřišť s běžným provozem nechat růst volně a vysoko především na těch místech, kam se hráči svými ranami nedostanou. Tedy třeba u odpališť, někde v místech přechodů, v „hluchých“ prostorách areálu. Aniž by komplikovala provoz a hru, právě tady tráva „zahraje“, podpoří estetickou stránku. V případě velice širokého prostoru je pak možné použít klasickou odstupňovanou metodu, jaká je ukázkově vidět například na Albatrossu. Jednotlivé pásy trávy se od fervejí postupně „zvedají“. Ta nejvyšší je od fervejí docela vzdálená. Nicméně i tady nemá tráva tu hustotu a výšku, jakou jsem viděl na Casa Sereně.

Osobně se mi vysoká tráva líbí – mění tvar i barvu, člení prostor, vytváří krásné linie. Když se jí herně člověk přizpůsobí (hraje kratší, ale přesnější rány železy), tak se ani moc netrápí. Ale jako alergik jsem si už vyzkoušel, co to znamená do takové trávy vlézt a hledat míček. Rozvířený pyl na konci června a začátku července je doslova utrpení. Takže nakonec taky preferuji ta ostříhaná holátka.