G 311 / Je Rory novým Tigerem?

Ta otázka napadla asi každého, kdo viděl Roryho McIlroye hrát. Je tohle nová golfová hvězda první velikosti? Je to hráč, který by se mohl stát trademarkem golfu podobně, jako jím byl v minulých letech Tiger Woods?

Důvody, proč by se mohl dvaadvacetiletý mladík ze Severního Irska někdy v budoucnu zařadit k těm největším golfovým legendám, tu jistě jsou. Jeho suverénní vítězství na US Open se skóre -16 a náskokem osmi ran je silným argumentem. McIlroy přepsal statistické tabulky, a to způsobem, jakým to kdysi dokázal právě Woods. Ale už i letošní Augusta ukázala, že McIlroy je mimořádný hráč – když pomineme fakt, že v posledním kole zkolaboval psychicky, tak jeho hra byla naprosto brilantní.

McIlroy má stejně jako Woods tu výhodu, že hraje neskutečně daleko. A to i přes fakt, že není nijak vysoký – měří 175 cm (někde je uváděno 178 cm). Působí jako ryzí moderní golfista-sportovec, který má neobyčejně výbušný švih, jenž však nepůsobí silově. Stejně jako Woods se prosadil už v ranném věku. Loni, když mu bylo 21 let, hrál Ryder Cup a získal ze čtyř her dva body. Svému týmu pomohl více než Rickie Fowler, jeho kolega-zelenáč na americké straně (jeden bod).

Navíc je to hráč, jehož image je výrazná a snadno zapamatovatelná. Je to typický irský kluk, trochu rozjívený, s šibalským i sympatickým pohledem. Svoji bujarou kštici už trochu zkrátil, ale právě tyhle černé kadeře se staly symbolem zmíněného Ryder Cupu.

Předpoklady pro úspěšnou kariéru nechybí. Ale jedno vítězství na majoru velkého šampióna nedělá. Při srovnání s Woodsem je potřeba si uvědomit, díky čemu dokázal Woods vítězit. Stejně jako u McIlroye to je samozřejmě technická perfekce podpořená délkou ran, ale snad ještě více je to psychika. Woods je prostě extrémním „lovcem“ jdoucím za vítězstvím. Když byl – v časech před aférou – v poli, všichni cítili jeho „tygří“ dech. A velmi často se stalo, že mu podlehli.

Woods vítězil v abnormální míře od dětství a vyhrávat je jeho přirozenost. Byl zázračným dítětem a měl zcela specifickou psychologickou průpravou danou jeho vztahem k otci-trenérovi. McIlroy byl také veden svým otcem (a je také jedináčkem), ale přeci jen nebyla jeho tréninková cesta tak výrazně formovaná jako ta Woodsova. Woodse totiž hnal kupředu i rasový hendikep.

McIlroyovy schopnosti prokáží teprve turnaje, kola a zápasy, ve kterých nebude mít náskok pěti, osmi i více ran, který mu zajistí poklidnou cestu za vítězstvím. Skutečně špičkového hráče dělají vítězství na ostří nože, triumfy vybojované ve chvílích, kdy člověk bojuje proti všem i sám sobě. Na takové situace, především na majorech, McIlroy čeká. Právě v Augustě mu to nevyšlo – ale tady můžeme brát v potaz, že platil nováčkovskou daň. Kdyby ovšem takhle „vybouchl“ na dalším velkém turnaji, už by pro to omluvenku asi nedostal. To by se pak ukázaly jeho limity. Woods přitom žádné limity nikdy neměl – ani herní, ani psychické.

A je potřeba také říct, že i když McIlroyovi určitě nechybí charisma a je snadno zapamatovatelným hráčem, Woods byl a stále je i díky barvě své pleti naprostým unikátem. Do golfu, původně sportu bílých bohatých protestantských Američanů, vnesl úplně nový prvek a obrovsky ho zdemokratizoval. Woods byl a stále je nejen špičkový hráč, ale navíc se stal mimořádnou mediální celebritou. McIlroy mu v tomto směru bude obtížně konkurovat už jen proto, že je Evropan a tento kontinent je ohledně „výroby“ superstar přece jen zdrženlivější (možná bohudík).

I když Rory McIlroy asi nebude druhým Tigerem, nic to nemění na faktu, že je tu nadprůměrně nadaný hráč s šancí vítězit častěji než jeho spoluhráči, o vrstevnících ani nemluvě. Jeho přítomnost v soutěžním poli navíc golfovým kláním dodává vzruch, zajímavost. Přesně tyhle hráče golf potřebuje, tohle jsou jedinci, se kterými se mohou fanoušci ztotožnit, které si pamatují a jimž rádi fandí. A pokud se Woods v brzké době neuzdraví a psychicky se nedostane zase nahoru, pak jsou takoví hráči nepostradatelní.