G 258 / Je na český úspěch ještě brzo?

Člověku se ani nechce věřit, že by golfista-profesionál byl schopen zahrát okolo dvaceti ran nad par během jediného kola. Ale stalo se. Bohužel to byly české hráčky, které se takto předvedly na nedávném turnaji evropské ženské tůry v Tálích na Slovensku.

Byl to sice tristní výsledek, ale přiznejme si dvě věci. Za prvé: každý má nárok na slabší chvilku. A za druhé: obecná kvalita českého golfu není vysoká a tak se mizerným výsledkům nelze divit. Ostatně o tom, že české profíky čeká ještě hodně dlouhá cesta do vyšších sfér, svědčí to, že na nedávném profiturnaji v Berouně vyhrál amatér Filip Mrůzek.

Už téměř deset let trvá v Česku golfový boom a za tu dobu se objevili jen dva hráči, kteří mají šanci prosadit se na mezinárodní scéně. Obě jsou to ženy. Jessica Korda a Klára Spilková. Oběma je okolo patnácti, obě hrají golf právě asi těch deset let. Jenže cesty k vrcholu jdou u těchto hráček úplně jinými cestami.

Korda neměla nikdy potíže s materiálním zabezpečením. Navíc tréninkovou metodu jí vštípil její otec, tenista Petr Korda. Jessica podstoupila stejný tréninkový dril jako její táta: dnes a denně hrát. Historky o tom, jak Jessica nemohla odejít z drajvingu, aniž by odpálila své penzum, a přitom měla slzy na krajíčku, jsou docela známé. Takhle ale vyrůstala fůra šampiónů: kupříkladu Ivan Lendl, který dětství strávil na kurtech.

Spilková pochází z docela „obyčejných“ poměrů a peníze na trénink, na běžný golfový provoz, získává díky sponzorům. Její trénink se neodehrával na slunečné Floridě, ale v pražském Erpetu. Její vůle po vítězství je ale právě proto veliká.

Korda i Spilková jsou sice odlišné cesty, ale mají jedno společné. Jsou to netypické příklady. Něco jako Martina Sáblíková, která trénovala na rybnících a „jenom“ moc chtěla. Nebo Šárka Záhrobská, kterou vedl její táta – a vůbec se přitom nevázali na nějaký český lyžařský svaz. A je tu i další příklad: Roman Kreuziger, nejúspěšnější český cyklista současnosti. Toho také vedl jeho otec a také už dávno nejezdí v Česku, ale žije a trénuje ve Švýcarsku, resp. po celé Evropě.

Všichni dnes volají po lepší výchově golfových talentů, o systému a metodice. Ano, toto je skutečně cesta. Příklady ze světa ukazují, že tréninková centra (připomínající socialistická střediska vrcholového sportu) mají svou cenu; v USA se to jmenuje třeba akademie Davida Ledbettera (nebo Nicka Boletieriho v tenise). A produkují spoustu velmi dobrých hráčů. Jenže tyhle centra předpokládají velice širokou základnu, desítky tisíc dětí, ze kterých se generují budoucí členové akademií. U nás rozhodně tolik dětí golf nehraje, není moc z čeho vybírat.

V lyžování, natož rychlobruslení nejsme velmocemi – protože nemáme přirozené podmínky pro tyto sporty, nejsou tu pořádné hory ani fůra rychlobruslařských hal. Pro golf také nemáme vhodné podmínky, půl roku u nás sezóna kvůli zimě stojí. Přesto se může objevit bílá vrána, která vyhraje nějaký velký turnaj, „přiveze medaili“. I když ale všichni čeští golfisté netrpělivě čekají, když už to konečně bude, měli bychom spíše počítat s tím, že na tu „medaili“ si počkáme dlouho – anebo nemusí přijít vůbec. Švédsko na úspěch Jespera Parnevika a dalších současných hráčů (Stenson, Karlsson, atd.) čekalo skoro dvacet let. Také dánští hráči, kteří dnes patří do první stovky (jsou tam tři) začínali v době, kdy už dánský golf měl za sebou deset let úspěšného růstu.

Říká se, že jedině kvantita může plodit kvalitu. Čím větší výběr, tím větší šance na výjimečné jedince. Ale každé pravidlo má své výjimky. Bílé vrány. Musíme v ně doufat.