G 226 / Paví péra úspěšných

Nedávno jsme s kamarádem hráli na jednom z golfových resortů, který patří do první české ligy. Velkorysé osmnáctijamkové hřiště, výborná údržba, kompletní hráčský servis. Po první devítce jsme zašli do klubovny a koupili si nějaké pití.

Na terase sedělo zhruba dvacet lidí. Fýčkoví hráči, členové. Když jsme začali hrát druhou devítku, kamarád řekl: „Hele, všimnul sis těch lidí na terase? To byly zvláštní typy…“ „Jo, všimnul,“ dopověděl jsem. „Tam bych asi těžko našel člověka, který by mi byl sympatický.“

Nechci samozřejmě generalizovat. Nechci v žádném případě tvrdit, že golfisté vyskytující se na drahých hřištích vypadají poněkud … zvláštně. Ale to, že jsme si oba zcela nezávisle na sobě všimli, že ti lidé okolo byli z úplně jiné krevní skupiny, než jsme my, nebyla náhoda.

Všímám si lidí okolo sebe a tahle činnost mne baví. Jedu metrem, tramvají, vlakem, chodím po ulicích a stále pozoruji to, jak lidé vypadají a jak se chovají. Co asi dělá tenhle člověk v saku, jak vypadá rodina tohoto lehce ošuntělého padesátníka, čím se živí ta hezká žena s brýlemi, proč má tenhle pán špinavé boty…? Nedávno jsem se bavil se spisovatelem Ivanem Klímou, a on mi řekl, že ho stejná pozorovatelská činnost baví celý život. Řekl bych, že pro dobrého spisovatele je to dokonce podmínkou, umět číst v tvářích lidí, dívat se do lidských osudů. Člověk toho o sobě hodně prozradí svým exteriérem a svými pohyby, gesty.

Co tedy o sobě prozrazdili ti, které jsme viděli na terase golfového klubu?

Především jsem viděl sebevědomí. Uvnitř možná až tak sebejistí nejsou, ale rozhodně se tak tváří. V jejich gestech je i jistá samolibost a blazeovanost. Jsou na sedačkách rozvaleni, udělali si maximální pohodlí – jako by byli doma, jakoby jim to tu patřilo. Někteří se tváří ostražitě. Čekají každou chvíli útok? Co se na mne ten chlap tak kouká, o co mu jde, co ode mne chce…?, říká si možná dotyčný, když na něj tak koukám.

Většinou jsou to muži okolo čtyřicítky až padesátky, vypadají jako finančně a kariérně úspěšní. Bohatí – nebo spíše zbohatlí? Své peníze a postavení staví až příliš na odiv, své peří rozevírají jako pávi, nakrucují se jako pyšní krocani. Sebeuspokojení, to vidno ve tvářích těchto chlapů a chlapců. Netuší, nebo neví, že úspěch znamená především velkorysost a distingovanost. Držet se trochu zpátky. Ti skutečně úspěšní nemusí svůj triumf nikomu cpát, protože o něm každý ví.

Když je těhle chlápků víc pohromadě, v tu chvíli jejich ego ještě sílí. To jsou pak ti praví kumpáni, parta, co to někam dotáhla. My jsme lepší. My toho máme víc. My můžeme všecko. Na nás nikdo nemá.

Když náhodou takového člověka potkáte v jiné konstelaci, když s ním třeba hrajete celé kolo, zjistíte, že věci nejsou tak černobílé. Najednou vidíte, že i on je jenom člověk a že za maskou jedničky se skrývají věci společné každému z nás. Každý má své vnitřní trable, každý bojuje sám se sebou. Někdy jste nakonec překvapeni, že ten vejtaha z terasy až tak hrozný není.

Nicméně i ta vnější slupka, i když může být klamavá, přece jen o člověku něco prozrazuje. A hlavně: na terasách jiných klubů najdeme i jiné typy, jiné lidi. Vidíte golfisty, kteří se chovají normálně. Zažil jsem i situaci, kdy na terase jednoho zahraničního klubu, který rovněž patřil v dané zemi k prestižním, seděla úplně jiná „smetánka“ než ta česká. Viděl jsem tam bohaté golfisty, kteří se chovali zdrženlivě.

Frak sluší až třetí generaci, říká jedno pořekadlo. To si tedy u nás v Česku ještě počkáme.