G 216 / V Portugalsku do vln i dun
Vytvořil jsem si kladný vztah k Portugalsku. Přiznávám, že tu zemi zatím moc neznám, ale je mi čímsi sympatická.
Stejná velikost jako my, stejně obyvatel, podobná historická zkušenost s nedemokratickým režimem (Salazarova vláda), silný a větší soused (Španělsko, u nás Německo). Máme toho možná dost společného, i když odlišnosti tu jsou. Portugalci jsou jako každý jižanský národ otevřenější, uvolněnější. A mají moře, které jim poskytuje pocit svobody a volnosti.
V Portugalsku jsem byl všeho všudy dvakrát. Loni na Madeiře, což je navíc ostrov v Atlantiku, a teď tři dny u Lisabonu, v oblasti Estorilu. Estoril je od Lisabonu vzdálen asi třicet kilometrů, vlak z centra sem jede čtyřicet minut. Vždycky to bylo a stále je mondénní městečko, kam jezdila smetánka. Bydleli tu bývalí králové a šlechtici zbavení aristokratických privilegií, žil tu a našel i smrt (1946) slavný šachista Alexander Aljechin. I dnes je Estroil místem, kde najdete spoustu luxusních vil, kam jezdí současní bohatí a velmi bohatí. Na ulicích to ovšem není nijak vidět, protože převažuje záplava turistů střední třídy z celého světa.
Estroil se může pyšnit i téměř desítkou golfových hřišť. Vedle oblasti Algarve, tedy jihu Portugalska, je to druhé největší centrum golfu v zemi. Většina hřišť tu vyrostla v posledních dvaceti letech, důvodem je turistický ruch. Sezóna tu trvá prakticky celý rok, ovšem nejnabitěji je na jaře a na podzim. V létě je příliš horko, nad třicet, v zimě okolo patnácti stupňů. Pro českého golfistu je patnáct nad nulou docela obstojné počasí, takže výlet v únoru nemusí být marný.
Estorilská oblast má skutečně velmi příjemné podnebí, oceánské. Na rozdíl od rozpáleného Lisabonu tu vane od Atlantiku svěží mořský vzduch. V okolí je také mnoho turisticky zajímavých míst: vedle Estorilu a sousedícího městečka Cascais je to především starobylé město pod horami Sintra. Něco jako nás Český Krumlov, turistů až moc. Samozřejmě neopakovatelnou atmosféru mají všechny okolní vesnice, kde jsou bílé domky napěchovány ve svazích na sebe.
Co tím vlastně chci říct: kdo pojme návštěvu estorilské oblasti jen golfově , určitě se o hodně ochudí. Vřele doporučuji výlet do těchto míst volit tak, abyste si zahráli, ale zároveň abyste viděli i hodně z místní krajiny, sídel.
Teď k prvnímu hřišti, kde jsme hráli. Jmenovalo se Oitavos Dunes a jak už z názvu vyplývá, bylo v dunách. Ano, hned vedle hřiště se nalézalo chráněného území, přírodní park, kde se mísila nízká vegetace s písečnými dunami. Písku bylo i na hřišti hodně, jakmile jste se do něho dostali (nemyslím bankry), bylo těžké hrát. Navíc nízké keříčky byly pěkně pichlavé. Hřiště tedy velmi přípomínalo linksy, fičel tu taky pořádný vichr, ovšem bylo tu určitě o deset, patnáct stupňů tepleji než někde ve Skotsku.
Na hřišti skoro nikdo nebyl, horké léto není pro golf ideální. Navíc hřiště mělo tak trochu „po sezóně“, důležité turnaje se tu konají vždycky na jaře (několikrát se tu také hrála European Tour). Teď procházelo údržbou, staví se tu taky velký hotel. Nemůžu tedy upřímně říct, že hra zde by byla nějakým výjimečným zážitkem, jaký by mě v Česku nemohl potkat. Samozřejmě: pohled na moře, písek, zvláštní květiny, vysoké borovice, to vše v Česku rozhodně nemáme. Ale jinak hřiště nevybočovalo z běžného standardu.
Herně bylo ovšem velice těžké, hrát tu pary představovalo skoro neřešitelný úkol. Jakmile jsem byl mimo fervej, už jsem nabíral nejen písek do bot, ale i rány navíc. Vítr je tak významným faktorem, že si tu mohli dovolit třípary s délkou jen 127 nebo 135 metrů. Při bezvětří lehké jamky, jenže to tady nikdy není, a když duje, tak rázně. O dvě čísla delší hůl? Naprostá samozřejmost. Když ale duje do zad, tak na třísetmetrovém čtyřparu jste první ranou kousek od grýnu. I když je pravdou, že vyschlé a tvrdé ferveje taky vykonaly své, doskoky míčů byly daleké.
Když už je tu řeč o písku, nemůžu se ale nezmínit o blízkých plážích u moře. V Atlantiku se dá samozřejmě koupat, je ale podstatně studenější než Středozemní moře. Takže na plážích sice bývá našlapáno, ale ve vodě se lidé netlačí. O to víc využívají vodní hladinu, po které se ženou vlny, surfaři a padákoví surfaři. Právě kousek od Oitavos Dunes najdete jedny z nejhezčích pláží pro surfování v celém regionu. Tady se létá a jezdí ve velkém. Vedle pláží jsou i útesy, které vytvářejí skoro pohádkovou scenérii. Silnice, která tudy vede, bývá dokonce někdy i neprůjezdná: vítr na ní navane z pláží takové množství písku, že řidič neví, kudy jet.
I tohle místo je důkazem, že kdo by tady jen hrál golf, ten se připraví o to hlavní: jedinečnost celého regionu.
Komentáře k článku