G 205/Výlet s Elou aneb Golf nemá logiku

Trenér fotbalové Bohemky Tomáš Pospíchal sice říkal, že fotbal nemá logiku, ale já bych řekl, že spíš ji nemá golf. Ostatně posuďte sami.

Letošní zimu jsem moc nehrál. Přesněji řečeno: zatímco v minulých zimách jsem si alespoň jednou týdně zašel na drajving nebo do indooru, letos jsem byl v indooru dvakrát a v hale na drajvingu ani jednou. Od ledna mě bolí v zádech a s golfovou holí jsem máchl jen párkrát v golfových prodejnách.
V březnu jsem dvakrát vyrazil na hřiště, ale byla ještě zima, jen pár jamek, za moc to nestálo. Jenže na začátku dubna se udělalo teplo a tak jsem vzal hole, manželku a malou dvouapůlměsíční dceru v kočárku a vyrazili jsme na hřiště. Do areálu Botanika u Unhoště, kousek od Prahy. Na hřiště se s kočárkem sice nesmí, ale protože jsem dorazili krátce po obědě a já navíc měl domluveno, že o hřišti napíšu (viz příští článek), pustili nás. Mimochodem, téma „kočárek na hřišti“ je vůbec docela kontroverzní – nařízení, že kočárek na hřiště nesmí, totiž podle mě taky nemá logiku. Ale o tom jindy…
Teď k věci. Situace byla taková, že jsem šel s kočárkem, ženou, dítětem, k tomu jsem fotil, hledal nejlepší místa pro záběry, psal si zápisky o hřišti a ještě sledoval hru spoluhráče, který šel s námi a kterému míčky létaly do mnoha stran. Mentálně poněkud složitá situace. Navíc mně bolely ty záda, navíc jsem netrénoval, navíc jsem si před hrou nedal ani jednu ránu na drajvingu, navíc jsem šel v obyčejných teniskách bez spajků…
Ale jak kdysi psal Bohumil Hrabal, neuvěřitelné se stalo skutkem. Já to hřiště zahrál na devíti jamkách v paru. Při hendikepu 11,6. Devítku v paru, to se mi nikdy předtím nepodařilo.
Jak je to možné? Jak se to může stát, že přijdete, bez rozcvičení a tréninku to začnete pálit a hra vám jde? Vždyť přece všude se píše o nutnosti tréninku a přípravy. Navíc golf je hra soustředění mysli, koncentrace. Jak jsem se koncentroval, když jsem s begem na zádech tlačil kočárek, koukal, jestli na nás neletí míček, a ještě k tomu fotil?
Asi to potvrzuje, že golf nemá logiku. Nebo že je to nespravedlivá hra. Někdo trénuje – a výsledky žádné. Jiný netrénuje – a zahraje dobře.
Faktem ale je, že co se týče psychiky, těch několik činností mě vlastně od hry neodvádělo. Prostě jsem se soustředil jen ve chvíli, kdy jsem myslel na ránu. A možná právě tohle je ta správná cesta: koncentrovat se na nutných třicet vteřin před švihem, pak hru vypustit z hlavy. Roli hrál i fakt, že jsem se snažil hrát co možná nejtaktičtěji, na jistotu, abych případnými úlety, vodami, auty, ztracenými míčky atd. nikoho nezdržoval. Když už jsme šli jako pouťová zábava, tak to přece nebudu ještě zbytečně komplikovat…
Pokud jde o techniku hry, tak věřím, že golf stejně jako třeba tenis nebo lyžování prostě nezapomente. Kdo ho jednou trochu umí, ten svou dovednost neztratí. Samozřejmě nelze hrát na vysoké úrovni bez tréninku, ale když jdete na rekreační a lehké hřiště, není těžké hrát docela obstojně. Někdy vám pak pomůže i štěstí, to když míček skončí třeba jen metr před vodní překážkou, nebo vám tam prostě ten pat spadne.
První vyhrání z kapsy vyhání, říká se také, takže možná tahle moje první jarní hra bude mít za následek, že celý rok budu hrát mizerně. Ale co – už loni jsem se smířil s tím, že zlepšení mě nečeká. Smysl mé hry dneska vidím především v tom, že můžu hrát na nových hřištích, můžu o nich psát, fotit je. Jestli hraju jamky za par, bogy nebo dablbogy – to je až druhotné.
Anebo to všechno prostě bylo dáno tím, že jsem chtěl své dceři ukázat, že tatínek není žádné ořezávátko. Člověk přece má jít příkladem… Jen nevím, jestli si z toho něco malá Ela vzala. Ona totiž tu mou úžasnou hru celou prospala.