European Tour na Albatrossu očima diváka

(GOLF) Je lepší sledovat golfový turnaj na televizní obrazovce nebo přímo na místě? Odpověď na tuhle otázku není jednoznačná, ale existuje dost důvodů, proč se vydat na hřiště. Na Albatrossu při European Tour jsem si to tenhle víkend potvrdil.

Můj nejvýraznější poznatek z uplynulých dní turnaje D+D Real Czech Masters je tento: Albatross je hřiště, na který se turnaj nejvyšší evropské série dokonale hodí. Tím nemyslím jen jamky samotné, které po herní i strategické stránce, ale i z hlediska úpravy skutečně vyhovují (a výsledek -14 dokládá, že hřiště není snadné). Jde mi hlavně o to, že celý areál je koncipován pro publikum i hráče velmi prakticky, přehledně, poskytuje dost prostoru pro mimogolfové prezentace, vše je tu blízko a vše funkční a kvalitní.

Na turnaji jsem strávil tři dny a střídavě jsem sledoval hráče, procházel se mezi stánky různých firem, potkával známé i kamarády, lidi z golfových firem, hřišť, trenéry atd. Kdybych se měl dívat jen na hru na hřišti, asi bych se trochu nudil, ale turnaj vytvořil příjemnou atmosféru sportovně-společenské akce. Pokud golf sledujete v televizi, o tohle rozhodně přicházíte.

První den nepřišlo diváků mnoho, ale dorazili lidé skutečně běžní, celkem i dost starších, vše mělo civilní a komorní atmosféru. O víkendu se diváctvo trochu proměnilo, kontrast vytvářela na jedné straně početná armáda důchodců coby dobrovolníků-pořadatelů, na straně druhé mladí muži s černými brýlemi, vyhlížející jako stálí návštěvníci herna-barů. Vůně tlustých doutníků zesílila, ale pořád se tu člověk necítil divně. Turnaj nebyl celkově příliš načinčaný ani snobský, přehlídka důležitosti, jaká se odehrává například na karlovarském filmovém festivalu, se zatím ještě nekoná.

Ke sportovnímu rozměru. Sledovat golfovou hru živě, přímo na místě, není zdaleka tak komplexní zážitek jako vidět ji v televizi. Buď totiž musíte jít s jedním flajtem, nebo stojíte u jedné, případně dvou až tří jamek a sledujete různé flajty. Musíte si vybrat. Televize zobrazuje vše, dokonale, zblízka, zpomaleně atd.

Někdy jsem měl docela problémy zachytit let míčku samotného. Při třetině drivů jsem vůbec netušil, kam míč vystartoval a kam dopadl. To pak ze hry moc nemáte. Pokud jsem si ovšem stoupl přímo za hráče, v linii hry, bylo to snazší. A bylo také skvěle vidět, jak vysoko míč hráči vyženou, jak se jim ale také při té neuvěřitelně dlouhé ráně stále víc a víc stáčí. To televize nenabízí. Naprosto neopakovatelný byl také zvuk po úderu hole do míčku, a to především na dlouhých tříparech. A samozřejmě svist míčku těsně po úderu hole. Úchvatné.

Televize vám taky neukáže hráče na drivingu. Zatímco rekreanti to většinou pálí ve frekvenci jeden míček za deset vteřin, profesionálové trénují jeden míček míček za dvacet, třicet vteřin. Vše má jiné tempo a jiný systém. A především: jdou dlouhý čas trénovat na putting. Tam bylo vždy plno, hráči trénovali jak z učebnice: jeden si píchal týčka okolo jamky v různých vzdálenostech, druhý hrál podle linie tvořené provázkem, třetí měl patovací podložku pro přesné vedení patru atd. Všechno tohle jen potvrzovalo, že o hře se na téhle úrovni rozhoduje na grýnech.

Viděl jsem zblízka i některé dost pokažené rány. Nejmenovaný hráč zahrál na jamce č. 6 skvělý (ale i riskantní) drive přes 250 metrů, byl asi šedesát metrů od vlajky a pak místo rány 60 metrů následoval „krtek“ o délce 30 metrů (většina hráčů tu hrála ránu něco přes 200 metrů a pak s klidem posadili míč na 5-10 metrů od jamky). Takových zkažených ran bylo vidět víc – a televize je skoro neukazuje, protože si vždy vybírá spíše ty povedené.

Mnozí diváci byli tímhle faktem překvapeni a často bylo slyšet: „Hele, tohle hraju taky…“ Jistě, zkazit ránu umí každý, ale když vidíte nejen ty monstrózní drivy, ale především rány železy posazené ze 170 metrů pět metrů od vlajky, případně flajt, který ze 100 metrů dá k vlajce všechny tři míče do okruhu dvou metrů, tak je vám jasné, že tohle je jiná golfová planeta.

A ještě jedna věc, která podle mne hraje zásadní roli v důvodech, kvůli nimž lidé na golf chodí. Na turnaji můžete být od hráčů jen pár metrů. Vidíte jim do tváře, sledujete je z velké blízkosti. Dokážete mnohem lépe než v televizi sledovat jejich psychické rozpoložení. Můžete vidět velké sprotovce, golfové hvězdy, jako lidské bytosti.

Jistě, na turnaj do Česka žádná megahvězda nedorazila, běžný divák většinu hráčů ani neznal. Ale pochopil jsem, proč chodí ty desítky tisíc diváků na golf v USA (a v Británii na Open). Jména jako Woods, Mickelson, Watson, McIroy atd. – to všechno najdenou před vámi pochoduje jako na Václaváku. Při jiných sportech jste od hráčů většinou vzdáleni, jste na tribuně. Na golfu můžete být u odpaliště, u spojovacího chodníku mezi jamkami atd. A kdybych mohl takto vidět právě Woodse nebo McIlroye, rozhodně bych si to nenechal ujít.

Jeden den z celkem čtyř turnajových jsem viděl jen v televizi a volba 3+1 nebyla marná. Najednou jsem turnaj a také hřiště viděl z odlišné perspektivy (například při pohledu z kamery umístěné desítky metrů vysoko), což zážitek ještě prohloubilo. Ale samozřejmě si u té televize říkáte: sakra, být zase na místě… Na druhou stranu u televize můžete lépe prožívat samo sportovní drama, výsledky hráčů a jejich vzájemný souboj, protože vidíte víc hráčů a flajtů najednou.

Poslední věc: na golfu je jedinečné to, že i jako rekreant si můžete hřiště, na němž hrají ti nejlepší, sám zahrát. Můžete si sám projít všechny ferveje i grýny a vybavit si, jak tu hráli oni. Rozhodně bych si Albatross teď zase rád zahrál. Ta jejich je sice jiná golfová planeta, ale vesmír máme všichni společný.

P.S. Děkuji velmi té nesmírně milé slečně z dětského koutku školky Tetty, která mi na Albatrossu po dva dny hlídala děti (3+5 let), díky níž jsem mohl turnaj vůbec vidět a taky si ho užít. Fakt, že na hřišti byla hráčům i divákům k dipozici i tato služba (a že hřiště má k dispozici dětské hřiště s prolézačkami), cením rovněž vysoko a dokládá, že turnaj byl organizačně skutečně dobře připraven.