Co prozradil Mickelson o svém dvorečku?

(GOLF) Výukových publikací týkajících se golfové hry se na knižním trhu objevují ročně desítky. Když ovšem něco napíše Phil Mickelson, není to úplně běžná kniha.

Knížka Tajemství krátké hry vyšla poprvé v USA v roce 2009, tedy už před pěti lety. Letos ji v českém překladu vydalo nakladatelství Pragma, které se specializuje i na golfové publikace. Pragma kromě jiného vydala v roce 2003 také knížku Mickelsonova největšího rivala, Tigera Woodse, ta se jmenovala Jak já hraju golf.

Na výukových knihách velkých hráčských hvězd mne většinou nezaujmou standardní rady „jak na to“, ale spíše detaily a maličkosti, které se týkají jejich životů, postojů ke hře i tréninku. Kupříkladu si vybavuji jednu překvapivou pasáž z knihy Jacka Nicklause Hrajte golf jako já, kde tento velký golfista píše, že podle jeho názoru je tenis lepší hrou než golf! Je prý levnější, zabere míň času, poskytuje víc pohybu, má méně společenských a finačních bariér.

Takto radikální a otevřený Mickelson není, jeho kniha je také věnována hlavně otázce techniky, nácviku krátké hry a patování. Ale i tady jsem našel několik pasáží, které se věnují obecnějším otázkám a stojí za to je zmínit.

Kupříkladu hned v předmluvě píše hráčův otec o tom, jak se to událo, že Phil hraje na levou stranu, ačkoli je pravák:

„Phil byl ještě v plenkách, a když jsem odpaloval své přihrávky, vždy jsem ho zabavil několika golfovými míčky, s nimiž si hrál. Chtěl jsem ho mít neustále na očích, a tak nebezpečnější místo bylo přímo naproti mně. Po takto strávených skoro šesti měsících nadešel čas, kdy dostal svou první malou hůl na pravou stranu. Při přípravě na první švih jsme si vyměnili místa… K mému velkému údivu Phil reagoval dosti neobvykle – přehmátl si, uchopil hůl v levorukém držení a pak skvěle švihl a zasáhl zadní stranou hole. Poté, co to udělal i podruhé, jeho švih na opačnou stranu na mne udělal takový dojem, že jsem se rozhodl změnit hůl a ne jeho švih. Šli jsme do garáže a opatrně odřízli zadní část hole, abychom jí dali alespoň nějaký loft, původní líc hole jsme jinak vytvarovali a dali starému, malému dřevu nový nátěr.“

Další zajímavá pasáž popisuje, jak Mickelson starší přistupoval k tréninku svého syna. Není bez zajímavosti, že v podstatě stejný přístup – hra jako zábava – praktikoval i Earl Woods v případě malého Tigera.

„Především jsem ale chtěl, aby hra zůstala zábavou. Golf je velmi obtížná hra a může být pořádně frustrující. Když jsem Philovi ukazoval golf, hlavně na cvičné ploše, kterou představoval dvorek za naším domem, snažil jsem se vycítit, kdy je na absolutním vrcholu zábavy, a v tu chvíli jsem vždy našel důvod, proč musíme přestat. Díky tomu, že jsem vždy končil v nejlepším, se stal Phil takřka posedlý golfovou hrou a bral si svoji hůl všude s sebou, dokonce i do postele.“

O fenoménu „Mickelsonovic dvorek“ ostatně píše i samotný hráč: „Chvíle strávené s gofem na našem dvorku byly čirá radost a to mělo zásadní význam pro úspěchy, kterých jsem v kariéře dosáhl. Můj život s golfem se formoval právě tam a právě tahle zkušenost byla základem pro moji hru… Když otec postavil na zahradě chipping green, bylo mi osm nebo devět let a dokud jsem nemohl pořádně drajvovat, byl to pro mne jediný trvalý přístup ke golfu.“

Mickelson pak na domácí tréninkový dvorek dále vzpomíná: „Strávil jsem tam bezpočet hodin a právě tady jsem se stal kreativní; jednou jsem šel za olivovník, jindy za pomerančovník, zkoušel jsem prohnat míček bunkrem, hrál jsem rány z písku, všechny možné krátké rány. Za čas jsem ale potřeboval něco nového, čím bych se bavil. Je to necelých čtyřicet metrů od rohu vedle domu až k hraně rokle těsně za greenem. Táta mi platil desetník za hole-in-one a já strávil celé měsíce tím, že jsem se pokoušel vydělat si na školné tímhle způsobem. Jako teenager jsem už začal hrát míčky přes dům z předzahrádky na green za domem a poměrně velké množství desetníků tak padlo na opravy oken našich i sousedů.“

Pro srovnání: Tiger Woods několikrát při ohlédnutí za svými dětskými roky vzpomněl, jak trénoval malé přihrávky na krátkou vzdálenost doma, v obýváku přes gauč. A byly to prý největší nervy v jeho hráčské kariéře – bál se, že by něco mohl rozbít.

Woods i Mickelson vedle toho, že jejich mimořádný a přirozený talent byl rozpoznatelný už od nejútlejšího věku, však mají společnou i další věc: u obou hrál důležitou roli jejich otec, který převzal roli trenéra. Mickelsonův otec píše, že svého syna „dovedl“ až k nulovému hendikepu, když také vycítil, že mu víc dát nemůže.

Avšak to nejpodstatnější, co oba hráče spojuje, je obrovské množství času, které věnovali svému tréninku. Právě to je posunulo daleko před všechny jejich vrstevníky, v tom je podstata jejich úspěchů. Mickelson píše: „Moji rodiče podporovali můj trénink i hru, a tak jsem měl hodně dnů, které by dohromady vydaly na nějaké ty roky, pokud bych je sčítal, kdy jsem se takhle sám mohl učit krátkou hru.“

Je tedy trochu paradoxní, když Mickelson zároveň ke čtenářům své knihy píše: „Tahle kniha je snadný způsob, jak se tohle vše naučit, takže nebudete potřebovat tolik času. Když půjdete do prostoru pro trénink krátké hry, můžete rovnou pracovat na správných základech a dokázat zlepšit svoji hru nesrovnatelně rychleji, než tomu bylo u mě… Tahle knížka je navržena tak, aby vám pomohla vyvinout si krátkou hru na světové úrovni.“

Je samozřejmě potřeba udělat trochu self-promo své knize, jenže pravda spočívá právě v tom, co Mickelson zmínil předtím: v těch nekonečných trénincích. Ve sportu a golfu jakbysmet nic nejde rychle, člověk musí tréninku dát, co je potřeba – i když dnes by všichni chtěli snadné rady a rychlá zlepšení. Na dobrou a především onu „světovou“ úroveň se lze dostat jedině tak, že budete nekonečné měsíce a roky trénovat někde na dvorku nebo v obýváku.