Češi, nepřeháníte to se soutěžením?

(GOLF) Jaký je rozdíl mezi tím, jak hrají golf amatérští hráči v USA a v Česku? Zcela zřejmou shodu názorů na tento problém jsem vyčetl před pár dny ve dvou českých golfových časopisech.

V říjnovém vydání jednoho z českých golfových měsíčníků – Golf – najdete rozhovor s českým profesionálním trenérem Patrikem Kupcem, který do USA jezdí a o daném problému říká:

„Pokud se budeme bavit o amatérských hráčích, pak největší rozdíl spatřuji v nesmyslné honbě za výkonem u nás a absenci téhož v zámoří. V USA vidím více velice špatně hrajících golfistů, kteří si hru i přesto užívají a počet ran na jamce je až druhořadý, oproti českým slušně švihajícím hráčům, kteří i v momentě, kdy zahrají svůj životní výsledek, si poběží do lékárny pro antidepresiva. Za poslední dobu mám až neuvěřitelný počet případů, kdy musím člověka sáhodlouze přesvědčovat o tom, že by na hřiště měl jít, přičemž ho nikdo skutečně nezastřelí za to, že ideálně netrefil míček.“

A v rovněž podzimním vydání jiného časopisu – Golf Mania – najdete interview s Čechoameričanem Johnem (narodil se v Liberci, v roce 1980 emigroval), který na otázku týkající se srovnání golfu v ČR a USA odpověděl:

„Odlišné je skoro všechno. Patrně největší rozdíly jsou v koncepci stavby a provozování golfových hřišť, v organizaci hry – a největší rozdíl vidím v přístupu amatérských hráčů ke hře! (…) V USA hrají miliony amatérských hráčů, kteří v naprosté většině hrají opravdu jen pro radost a potěšení ze hry, a i když se pochopitelně snaží hrát dobře, výsledek pro ně není hlavním cílem a nijak se jím nestresují. Jde jim hlavně o to, projít se na čerstvém vzduchu a pobavit se s přáteli. V českém golfu je daleko více soutěživosti, lidé se při hře často vztekají, občas mlátí holemi a hlasitě nadávají a sami se tak vystavují škodlivému stresu. To je pro mě dost nepochopitelné.“

Je jistě shoda náhod, že se oba názory objevily v tutéž dobu, ale není vůbec náhodné, co sdělují. Oba jsou přesným pojmenováním jedné z viditelných nenormalit českého golfu. A také není náhodné, že oba zpovídaní to říkají víceméně stejnými slovy. To jen potvrzuje, že jde o reálný problém, nikoli jen dojem.

O přebujelé soutěživosti českých golfových rekreantů jsem psal už několikrát. Pět tisíc turnajů ročně, věčná otázka: „Jaký máš hendikep?“, urputná snaha snižovat, občas i to podvádění… Sebekriticky však uznávám, že etapou soutěživosti jsem si taky prošel. Trvalo mi asi tak čtyři roky hraní, než jsem se z této nemoci začal léčit. A vyléčen jsem až poslední tři čtyři roky z těch deseti, co hraju.

Nechci tedy moralizovat ani říkat, že soutěživost ke golfu nepatří, protože je to nesmysl. Patří, ale v USA se projevuje prakticky jen tím, že hrajete mezi přáteli. Výše hendikepu se tu navíc určuje jinak než u nás, hráč si ho může měnit mnohem variabilněji.

Důvod nadměrné, až nezdravé soutěživosti a prožívání „kvality“ vaší golfové hry spočívá podle mne v bazální nevyzrálosti českého golfového prostředí. Golf se stále bere společensky trochu „prestižně“, hrají ho lidé určitých sociálních skupin, individualisté. Soutěžení z běžného života přenášejí i do golfu.

Druhou věcí je, že v Česku je stále mnoho nových hráčů, kteří mají pocit, že musí hrát lépe a lépe. Čerstvý golfista se skutečně stále zlepšuje, hraje 120 ran, pak 110, pod 100, někdy i pod 90… Máte při takovém postupu, který trvá třeba tři až pět let, dojem, že to potrvá věčně. Teprve ve chvíli, kdy dojdete na mez své výkonnosti, pochopíte, že půvab golfu je v něčem jiném. Především v sociálním kontaktu, ve hře s přáteli.

A možná je v té hypertrofované soutěživosti českých golfistů i něco z pověstného českého mindráku malého českého člověka. Možná máme v sobě pocit, že musíme všem okolo pořád dokazovat, jací jsme borci. Třeba nedokážeme na život a jeho jednotlivé součásti hledět s větším nadhledem.

Ať už jsou ale důvody jakékoli, je dobré se nad sebou při golfu občas zamyslet. A zeptat se sám sebe, jestli se nechovám jako pošetilec. V horším případě jako pitomec.