G 189 / Chcete si pořídit vlastní hřiště?

Který golfista by nechtěl být majitelem golfového hřiště!? To přece musí být pohoda, nestarat se o nějaké rezervace časů, hrát si na vlastním a třeba se i podílet na tom, jak bude hřiště vypadat. U ostatních hráčů máte coby „pan majitel“ i jistý respekt a prestiž.

Ve skutečnosti to ale tak růžové není. Být majitelem hřiště znamená velkou starost a odpovědnost.

Při své novinářsko-golfové práci jsem se setkal už s mnoha vlastníky českých golfových hřišť. Někteří jsou bohatí jedinci, kteří do hřiště vložili – nejčastěji přes své společnosti – desítky, stovky miliónů. Někteří jsou „jen“ podnikatelsky nadaní lidé, kteří mají ke golfu vztah a řekli si, že to zkusí, uživit se golfem a uživit vlastní hřiště. Jiní zase měli k dispozici pozemky a nevěděli, co s nimi. Pak jsou i ti, kteří hřiště budují svépomocí, s minimem peněz v kapse. Takové lze nejčastěji vidět, jak jezdí na sekačce a své grýny a ferveje sami stříhají.

Všichni jsou ke svému hřišti připoutáni. A to je první úskalí, které si běžný hráč neuvědomuje. Zatímco vy si jezdíte během sezóny z jednoho hřiště na druhé, majitel se hřišti musí věnovat. Ať už řídí jeho obchodní provoz, anebo se stará o jeho herní kvalitu, stav. Žije hřištěm celý den, a protože už toho má večer plné zuby, ani si nejde zahrát. Jeden z majitelů mi prozradil, že na „vlastním“ nehraje proto, že „tady mi hra neuteče, doma si můžu jít zahrát kdykoli.“ Jenže to „kdykoli“ pořád odkládá. A buď nehraje vůbec, anebo hraje jinde.

Každý majitel také ví, že tráva roste pořád. Je to permanentní bič: každodenní údržba. K té jsou nutné peníze, ale ty už jako tráva nerostou. Stát se může cokoli – hráči přestanou jezdit, turnajový provoz kvůli konkurenci není velký, členstvo klubu neroste, přicházejí nečekané výdaje … Majitel si nikdy nemůže být jist, že na existenci a provoz hřiště bude mít dost financí. Tíživými nočními můrami o rentabilitě trpí v České republice asi třetina majitelů hřišť: přesně tolik hřišť je totiž podle výzkumů agentury KPMG pod hranicí výnosnosti.

Specifickým problémem je to, že některá hřiště mají majitelů více a ti se třeba začnou po nějaké době hádat. Často pak taková situace vede k potížím, ke stagnaci provozu. Většinou do doby, než jeden z majitelů hřiště ovládne. Jsou známy také případy, kdy jeden člověk hřiště z velké části vybudoval či zaplatil, aby pak o svou investici kvůli filutovství někoho jiného přišel. Křiklavé jsou události ohledně konkurzu na hřiště Ještěd, velice „zvláštní“ historii mají Cihelny, stále nejasné majetkové poměry jsou na Karlštejně atd. Nechci se v tomto směru mýlit, nejsou pro to ani žádné statistické podklady, ale můj subjektivní odhad je, že zhruba pětina českých hřišť prošla v minulosti (nebo stále prochází) dosti zvláštními majetkovými či provozními zákrutami. Ze zkušeností nasbíraných na českých areálech také mohu říct, že nejlépe fungují ta hřiště, kde je majitelů co nejméně a od počátku provozu hřiště se nezměnili.

Když si pak člověk sečte všechny možné problémy a potíže, dojde k závěru, že život bez hřiště je pohodlnější než s hřištěm. Je to asi podobné, jako když jste majitelem zámku: jistě krásný pocit, ale pokud vše vidíte zevnitř, je to stálá dřina.

Jedním z mála důvodů, kvůli kterému bych si pořídil či budoval hřiště, je to, že by se na něm mohl hrát golf tak, jak bych chtěl. Takové hřiště by se například vyznačovalo tím, že hned u klubovny by stálo: „Vítejte na našem hřišti. Hra je zde povolena komukoliv. Nemusíte mít hendikep ani členství v ČGF. Můžete hrát jak v modrých džínách, tak v tričku bez límečku. Majiteli je to fuk – odhoďte formálnost, golf má být zábava. Ovšem pozor: 1. Hřiště nesmíte jakkoli ničit. 2. Svým chováním nesmíte otravovat ostatní hráče. 3. Musíte hrát rychle. Pokud toto porušíte, přijede k vám maršál a napomene vás; pokud to uděláte podruhé, napomene vás naposledy; pokud to uděláte potřetí, vyhodíme vás ze hřiště, nevrátíme vám peníze a už nikdy vás na naše hřiště nepustíme.“

Tak co, nechcete si se mnou někdo postavit hřiště?