Zelený Baull 155 / Heroická rána

Tyhle rány si člověk obvykle pamatuje. Dostali jste se na čtyřparu či pětiparu do problémů, vypadá to na špatný výsledek. Grýn je kdesi v dáli, vy vezmete do ruky dlouhé železo, dřevo či hybrid, zacílíte a … Plynulý švih, po kterém míček vystřelí směrem ke grýnu a dopadne na něj.

Odvážné, heroické rány jsou krásnou záležitostí. Obdivujeme je u profesionálních hráčů, dlouho si pamatujeme ty vlastní, které se nám povedly. I já má takovou v paměti. Zhruba 180 metrů od grýnu, osmnáctá jamka na Kunětické hoře, míček ležel v hustší trávě a před ním čtyři, pět stromků s nevelkými mezerami. Normálně bych hrál krátké železo šikmo na fervej, pak na grýn. Ale tady nebylo co ztratit, hráli jsme dvoučlenný texas-scramble. Tak jsem vzal do ruky trojku dřevo, švihl, míček proletěl mezi stromy a přistál na grýnu. I díky téhle ráně jsme s kolegou celý turnaj vyhráli.

Jenže to je výjimka. Pro mě fantastická rána, jakých jsem dal dosud jen pár. Vím, že s dlouhými holemi to moc neumím, hraju s nimi jen na vzdálenost, ne na přesnost. Tady to vyšlo, ale většinou bych to topnul, šlajsnul, byl krátký, ve stromech, v bankru…

Mám teorii týkající se heroických ran. Vím, že něco takového se mi podaří maximálně jednu za kolo. Když se například rozhodnu použít tuto ránu už na čtvrté jamce a ono to vyjde, nesmím se do žádného podobného risku po zbytek kola už pustit. Je totiž velká pravděpodobnost, že ránu zkazím a ztráta bude dvě i více ran.

Prakticky všichni rekreanti tyhle rány ale hrají. Je to chvíle, kdy se mohou předvést před ostatními hráči, kdy mohou aspoň na chvíli zazářit při své jinak šedivé hře. Odvážlivec, který z odpaliště zahrál divnoránu jen sto metrů před sebe, náhle třímá v rukou trojku dřevo a jeho cvičné švihy sviští vzduchem jak stíhačka. Je jasné, že do toho chce dát „všechno“. V dálce před ním je vlajka… Obrovské úsilí však korunuje jen špatně trefený, přízemně letící banán, který míč spolehlivě zanese do autu po pravé straně. No, nevyšlo to…

Heroická rána je ve své podstatě pro každého rekreanta taktická nerozvážnost, hloupost. Je to risk, kdy téměř vše je proti vám: poloha míče, vzdálenost, vaše technická nedostatečnost, psychická nejistota a přebytek emocí. Přesto dnes a denně chtějí rekreanti nerozumně napravovat, co předchozí ranou ztratili. Výsledek bývá téměř vždy předem jasný: další chyba, další problém. Samozřejmě, když to vyjde, člověk pak podlehne iluzi: dokážu to i podruhé, potřetí… Nedokáže. Kdyby to uměl, nehrál by rekreační, ale profesionální golf.

Ti nejlepší světoví hráči také občas zariskují, ale moc dobře přitom vědí, co činí: hrají hop nebo trop, hrají na vítězství. Musí občas riskovat, ale moc dobře vědí, že takový přístup přináší větší ztráty než hra na jistotu. To je stará pravda potvrzená statistikou i vítězem 18 majorů Jackem Nicklausem, který byl mistrem nehrdinského, tzv. percentuelního golfu. Mimochodem, pro jeho nástupce Tigera Woodse snad heroické rány ani neexistují – on je prostě tak výjimečný a technicky zdatný, že i ta nejodvážnější, nejriskantnější rána je pro něho jen trochu „náročnější“ než ty běžné. Ani Woods podle mne nikdy nejde za hranici svého golfového rozumu, nehraje nad své možnosti.

Tuhle hranici má ovšem každý hráč jinde, a tak je nejdůležitější si bez iluzí říct, kde ji vlastně máte. Co dokážete a co už ne. Kdo se nenechá strhnout emocemi a nebude tuto hranici překračovat, ten bude vyhrávat. A bude ji bude zároveň svými výsledky stále posouvat kupředu.