Na vzduchu Beřovic

(GOLF) Hřiště jsou jako lidé: někomu byl dán do vínku dramatický osud plný vzestupů i pádů, jiný jde životem klidně a vyrovnaně. Golfový areál Beřovice patří do té druhé skupiny, rostl postupně a byl budován uvážlivě. 

Dnes, po téměř dvacetiletí existence, se stal pro pražské a středočeské golfisty spolehlivým přístavem. Beřovice jsou praktické, vždy po ruce. Zdejší jistoty přitom čerpají z dobrých rodinných vztahů a silného osobního angažmá.

Krajina okolo beřovického hřiště má jasný, znělý tón. Volný prostor, širé lány a sytá půda, kterou kdysi lidé vyklučili v Čechách jako jednu z prvních. Potoky zařezávající se do mělkých údolí a nad nimi krajinné „vlny“, z jejichž horizontů je vidět daleko: České Středohoří, Říp, Bezděz, Ještěd a někdy i Krkonoše. Země holá a bez lesů, pro někoho fádní. Pro jiného bohatá a inspirující. Vyrostl zde skladatel Antonín Dvořák a hned jeho první symfonie se také jmenuje podle nedalekých Zlonic. Měl to tu rád malíř Kamil Lhoták, jezdil sem na kole i motocyklu. Červenobílé větrné pytle zdejších letišť jsou poznávacím znamením mnoha jeho kreseb, obrazů.

Jedna taková větrná směrovka je i na druhé jamce beřovické osmnáctky. Hodí se sem, je obrazným spojovníkem mezi přírodním živlem, větrem, a světem lidí a jejich výtvorů. A když jsme u symboliky: všimli jste si, že beřovický terén podél fervejí je tvarován jako nedaleký Říp? Mýtický kopec a golfové kopečky. Byl tohle záměr anebo jen shoda okolností?

Malé hřiště

Beřovický příběh se začíná už před rokem 1989, kdy rodiny sourozenců Jany Jonášové (Koukolové) a Pavla Koukola začaly hrát v Mariánských Lázních golf. Vír posametových možností je sice golfu vzdálil, ale podnikání tehdy Janu Jonášovou zavedlo do ryze zemědělské vesnice Beřovice za Slaným. Právě zde, v jednom ze statků, měli sklad i prodejnu bílé elektroniky.

V půlce devadesátých let si Jonášovi řekli, že by nebylo špatné se k hraní golfu vrátit. A proč ne rovnou na poli za statkem? Uděláme pár krátkých jamek, budeme tu mít golfovou školičku. A kdyby to náhodou nevyšlo, alespoň si sami potrénujeme. Žádný div nad tehdejší nejistotou, vždyť šlo o vesnici ospalou, neznámou, na silnici pouhé III. třídy. Jenže doba přála připraveným. Zdejší hřiště-akademie s jamkami 43-200 metrů bylo otevřeno v roce 1999, a to se už začal zájem o golf zvedat. Do vesničky ani ne střediskové tak začali jezdit hlavně ti, kteří se hru chtěli naučit a nepotřebovali k tomu výhled na středověký hrad za řekou.

Akademie byla budována v zásadě svépomocí. Nikdo z rodiny sice přesně nevěděl, jak hřiště udržovat, ale naučili se. Do Beřovic si našli cestu i profesionální trenéři (tehdy úzkoprofilové zboží), zdejší klub se utěšeně rozrůstal (v roce 2002 cca 150 členů). Základním cílem bylo vytvořit v daném místě skutečně pospolitou golfovou atmosféru. Golf nikoli jako prostředek k společenskému vzestupu, ale coby motiv lidského setkávání. Zosobněním byla vždy aktivní prezidentka klubu Jana Jonášová, beřovický důraz na výuku, osvětu a výchovu dětí nešlo přehlédnout. Někdo postaví hřiště a klub bere hlavně jako ekonomickou součást, v Beřovicích si ale dali záležet na silném lidském propojení.

Velká devítka

Od malého hřiště vede vždy cesta k většímu. Nejinak v Beřovicích. Po roce 2000 se do golfového života mnohem víc zapojuje rodina Pavla Koukola. Právě on byl motorem dalšího rozvoje, viděl před sebou skutečné golfové hřiště. Ale nebude to příliš velké sousto? Máme stavět jen devět jamek nebo plných osmnáct? Naštěstí do firmy vstoupili další společníci a i díky nim se mohlo hřiště začít tvořit. Byť na začátku byl ukrojený krajíc jen poloviční, s vědomím vlastních limitů. Devět jamek bylo otevřeno v roce 2004.

Už tehdy myslel Pavel Koukol dopředu a na plnou osmnáctku, i proto byl design devítky svěřen zahraničnímu architektovi, Hansi-Georgu Erhardtovi. Líbil se způsob, jakým designér pracoval s podobnou krajinou bez lesa na tehdy novém Slavkově. V Beřovicích bylo cílem vytvořit jamky tak, aby se vyznačovaly intimitou. Proto ty oddělující kopečky, terénní vlny podél fervejí.

Sportovních hřišť vzniklo v Česku v letech 1990-2000 minimum, proto první beřovická devítka měla dát hráčům možnost pořádně si „zahrát“. Tedy pět odpališť včetně černých a jamky žádná selanka. Syn Pavla Koukola Adam Koukol, který je dnes ředitelem beřovického areálu, říká: „Koncepce hřiště je přesným odrazem doby svého vzniku, co hráči požadovali. Všichni měli tehdy velké ambice! Pro mě je zajímavé vidět, jak se za tu dobu golf proměnil. Dnes totiž hráči preferují hřiště spíše rekreační, klidná a rovinatější. Chtějí hrát pary, chtějí být na greenu v regulaci, chtějí se bavit. Ne bojovat o výsledek. Ale je dobře, že hřiště bylo postaveno velkoryse, může nabídnout i pohodovou hru: stačí si prostě vybrat ta správná odpaliště.“

Představy Pavla Koukola se ukázaly jako správná cesta, protože Beřovice nemusely řešit problém jiných českých devítek, kterým „rodinný“ design první devítky při stavbě té druhé svázal ruce. To pak samozřejmě ovlivňuje hospodaření areálu, kdy jen „velké“ a sportovní hřiště umožňuje pořádání reprezentativnějších a finančně výhodnějších turnajů.

Devítka za vodou

Druhá devítka byla otevřena v roce 2008 a rovněž vyšla z Erhardtovy dílny. Zajímavostí je, že existovaly dvě varianty, kam zbylých devět jamek umístit. Buď na protilehlý svah (dnešní stav) anebo vést hřiště stále po levém břehu údolního potoka. Po sedmé jamce by se tedy hrálo z odpališť dnešní osmičky, ale na opačnou stranu. O výsledku spolurozhodla i otázka pozemků, jejichž výkup byl díky vytrvalé práci sice relativně rychlý, ale samozřejmě si prodávající říkali o větší peníze než u první devítky.

Dílo bylo dokončeno a obě devítky splynuly v přirozený celek. Ale je dobré, že ta druhá je o kousek snadnější než první. Dnes už se hřiště jen cizeluje a mírně přetváří, jako například nová vodní plocha na jamce číslo 9 (vznikla v r. 2015). Výhledy do budoucna směřují třeba k nové klubovně, kde by byly v nabídce i další volnočasové aktivity. Klub patří v Česku k nejpočetnějším, má přes 900 členů. Většinu z nich tvoří Pražáci, zbytek Slaný, Kladno, Kralupy a okolí.

Jak se změnil golfový život v Beřovicích v poslední době? „Lidé dnes konzumují golf jinak,“ říká Adam Koukol. „Mají méně času, chtějí stihnout vedle golfu během dne ještě další věci. I klubový život je už trochu odlišný, aktivní členské jádro se mírně přetváří. Není třeba už takový zájem o sranda turnaje a více je oblíben formát na úpravu HCP. Stále se však snažíme ukazovat lidem, že golf je především zábava – hlavně novým začínajícím golfistům.“

Beřovice tak jako mnohé jiné kluby cítí, jak se svět, golf i lidé mění. A jak asi končí i jedna etapa, ta zakladatelská, gründerská – a začíná nová, ta udržovatelská, s druhou generací. Důkazem proměny je nakonec i fakt, že žezlo šéfa areálu předal Pavel Koukol svému synovi Adamovi, a že Jana Jonášová, prezidentský symbol zdejšího klubu, svoji funkci už rovněž přenechala mladší generaci, Aleši Libecajtovi. I on ostatně před pár lety přebíral v ČGF po Karlu Vopičkovi funkci předsedy STK.

Časy se vskutku mění. Ale větrná letecká směrovka nad beřovickým hřištěm i zdejším vzdušným krajem stále vlaje. Je dobře, že kontinuita není přerušena a některé jistoty přetrvávají.

Vyrůstal jsem na golfu – Adam Koukol

Nynější ředitel areálu Adam Koukol, syn jednoho ze zakladatelů hřiště, prožil v Beřovicích velkou částí dětství a mládí. „Pro mě byly Beřovice jako chata, byli jsme tu skoro každý víkend. A samozřejmě jsem se taky naučil hrát golf,“ říká dnes třiatřicetiletý muž, jehož HCP se pohybuje okolo čísla 2. „Dodnes vzpomínám třeba na ruční sbírání míčků na drivingu nebo na to, jak se prvními sekačkami upravovala akademie. Mám v paměti první klubové turnaje a ligové zápasy, zábavné akce se skvělou atmosférou. Třeba rychlostní rekord při hře na akademii. Vždycky jsem cítil, že vedle pochopitelného investičního záměru tu byla ze strany rodiny a společníků láska k věci a vztah ke golfu, která pomohla hřiště vybudovat. Vystudoval jsem sice design, dělal jsem v reklamní agentuře, ale cesta mě přirozeně zavedla zase zpátky do místa, které mě provází už víc než půlku života a které mám rád.“

Já a moje Beřovice – Jana jonášová, bývalá prezidenta Golf Clubu Beřovice, spoluzakladatelka areálu

„Jen pro upřesnění, Beřovice mi nepatří. Patří každému, kdo právě toto hřiště hraje, tedy někdy i mně.  A právě s tímto záměrem bylo hřiště navrhováno a myslím, že se to povedlo uskutečnit.

Naše rodina patřila kdysi k malé skupině golfistů, kteří se seznámili s tímto krásným sportem už v době tuhého socialismu. Toužili jsme bydlet někde u hřiště, ale těch bylo tehdy jen několik a všechny byly daleko od místa, kde jsme žili a pracovali. Nakonec jsme si přece jenom tento sen splnili, jenže obráceně. Hřiště vzniklo v místě, kde jsme byli my. Začátky byly dobrodružné, prodali jsme byt, chatu a pustili se do budování akademie. Měli jsme štěstí, protože doba golfu přála, našli jsme i spojence mezi novými golfisty, kteří se projektu chtěli zúčastnit. Tak postupně vznikl celý golfový areál. Nejdříve malá akademie, pak osmnáctijamkové mistrovské hřiště.

Nedávno jsem četla o milionových dotacích do golfu. Tak tedy Beřovice nikdy nedostaly ani korunu… Myslím, že mě to nijak nemrzelo. Prostě bylo od začátku jasné, že se musíme spoléhat jen sami na sebe, a to podporuje dobré hospodaření. Kromě toho s každou dotací souvisí i řada nepříjemností, z nichž nejhorší je vždycky závist.

Beřovice pro mě znamenají opravdu hodně. Nejcennější je asi to, že si vynutily radikální změnu mého tehdejšího životního stylu. Místo vysokých podpatků pohodlné golfové boty, místo kanceláře pobyt na vzduchu, místo sezení na židli pohyb na hřišti. Všude kolem zajímaví lidé. Samozřejmě, zajímavé lidi potkáte kdekoli, ale na golfu jsou lidé většinou příjemní, zejména před hrou, protože ještě doufají, že právě tentokrát jim to půjde mnohem líp než normálně. A pokud jsou nepříjemní, tak to není osobní, je to jen výraz jejich frustrace nad tím, že to tentokrát mnohem lepší nebylo. To přece každý golfista důvěrně zná.

Poslední dobou se všechny sporty obávají fenoménu počítačů, který konkuruje pohybové aktivitě hlavně u mládeže. A protože mládež znamená budoucnost, tak jde o důležitou otázku. Nikdy bych dětem nerozmlouvala tablety a mobily. Je to zábavné, taky si ráda s tabletem hraji. Jen bych se snažila o určitou rovnováhu mezi pobytem v přírodě na golfu a u počítače. Vysvětlovala bych hlavně rodičům, že golf by měl patřit mezi všeobecné vzdělání dětí. Hlavním důvodem je jeho cenná vlastnost, na kterou má každý golfista občas vztek. Úspěch střídá neustále neúspěch a tím se golf podobá životu. Učí nás, že si s neúspěchem nemáme dělat starosti, protože to jednoduše můžeme zkusit znovu. Rodiče to mohou vysvětlit svému potomkovi třeba na počítačové hře, tu přece taky lze zkusit znovu. Tak proč ztrácet nervy, lámat hole a nechávat se odradit? Přeji Beřovicím hodně osvícených rodičů a dětí, které budou bavit počítače a taky golf.“

Článek vyšel v časopise Golf Digest