Na golf nikdy sám

(GOLF) Je možné pojistit se proti nevěře v manželství? I tato otázka padla v rozhovoru s generálním ředitelem pojišťovny Generali ing. Pavlem Menclem (49). Sportovec, který s golfem nezačínal jen jednou, ale rovnou dvakrát. A který si na rozdíl od mnoha hráčů nechodí vyčistit hlavu na golf, ale na ryby a s flintou do lesa na posed.

Vystudoval jste strojní inženýrství a zaměřoval jste se i na konstrukci raket. Co vás k tomu přivedlo?

Na počátku byla klasická dětská představa o povolání, něco mezi bagristou a kosmonautem. Jako kluk jsem modelařil a to mě nasměrovalo, šel jsem na strojní průmyslovku. Zhmotnil jsem si svůj sen. V dospívání také máte představu, že ideální prací bude to, co vás baví – tedy většinou váš koníček. Teprve pak zjišťujete, jestli vás to uživí nebo ne. A většina koníčků tuto schopnost nemá. Pro mě ale nastal hlavní zlom ve chvíli, kdy mi došlo, že ke své práci potřebuji být s lidmi, něco s nimi vytvářet. To konstruktér většinou nemůže, pracuje sám. Byl to klíčový bod, sebepoznání, a od něj se odvíjely posuny v mé kariéře. I díky němu jsem se nebál změny, protože ta patří k životu.

Co vám ze studií strojařiny zůstalo dodnes?

Pečlivost. V těchto oborech nesmíte udělat chybu, po technické ani lidské stránce. Znamenalo by to zhroucení projektu. Dodnes mám rád detail, dotáhnout věci do konce. Vyžaduju to v rámci svého týmu i po své rodině. Manželka mě za to ale moc nechválí, protože to očekávám třeba i ve vaření. Preciznost je však v dnešní době důležitá. Ďábel se přece skrývá v detailu.

Věnoval jste se také programování, pak jste však přešel do oblasti automobilismu.

Po roce 1990 nastal v autoprůmyslu velký boom, západní technologie se stěhovaly za levnější pracovní silou na východ. Dělal jsem ve firmě, která například vyvíjela systémy pro automatické stahování okének. Říkal jsem si: Budu věrný strojařině a zároveň budu moci vést tým, tedy spojení technického a lidského aspektu. Už tehdy mi ale v průmyslu chyběla vyšší ochota firem investovat do dalšího rozvoje lidí. Ta ochota, kterou jsem viděl například u bank nebo pojišťoven. Když pak po dvou letech přišla nabídka z pojišťovnictví, přijal jsem ji. Kdyby ale přišla z banky, jsem dnes patrně v bankovním sektoru.

Nebylo vám líto, že úplně opouštíte sféru techniky?

Mám rád všechna zaměstnání, která jsem zkusil. Ale v danou chvíli jsem šel za určitým cílem. Byl jsem schopen rozpoznat své slabé a silné stránky a řekl jsem si, že budu podporovat ty silné. Chtěl jsem poznat, jak se pracuje s lidmi, jak se řídí tým, jak vést větší skupinu lidí tak, abychom byli úspěšní. Do Generali jsem nastoupil v roce 1995. Prošel jsem skvělým časem růstu pojišťovnictví jako celku. Začínali jsme s dvěma šanony předpisů a legislativy, dnes jich jsou na dvě stovky. Budovali jsme pobočky, stavěli celou firmu. Sféru jsem pak už ani nechtěl opustit, protože jsem si čím dál víc uvědomoval, jakou hodnotu měl a stále má tým, se kterým jsem pracoval a rostl.

Když se řekne pojišťovna nebo pojišťovací agent, tak to nezní zrovna lákavě a sexy – přinejmenším pro mladého člověka, který zrovna dokončil školu. Oponoval byste?

Je třeba to vidět v několika rovinách. Za prvé: Neprodáváme produkt, ale službu. To je vždycky složitější, protože to není něco hmotného, nejsou tam tvary ani barvy. Tato konkrétní služba je navíc spojená s negativními událostmi: poškozením, nemocí, havárií, obecně se ztrátou. To velmi ovlivňuje obecný pohled.

Druhá věc: Je to profese, která je legislativně velmi náročná a složitá. Dobře se naopak prodávají produkty s jednoduchým poselstvím či sdělením, vnitřně srozumitelné. My prodáváme to, co definují a popisují odborníci na právo. A lidé často zaujímají odtažitý postoj k věcem, kterým nerozumí a připadají jim složité.

A třetím faktorem, který pohled na pojišťovnictví ovlivnil, byl historický vývoj po roce 1990. Tehdy mohl pojišťovacího poradce dělat téměř kdokoli a také si to obrovské množství lidí vyzkoušelo. Samozřejmě tím pohled na sféru do jisté míry pokřivili a uškodili trhu. Pokud něco děláte „jen tak“, je úspěch skoro vždy vyloučen. Kvalitě lidí bohužel v té době odpovídala i kvalita služeb.

Základní pohled na pojišťovnictví asi nelze nikdy změnit, sféra má nějaké neměnné konstanty, ale postupem doby se kvalita posunula velmi významně kupředu. Obor jako takový je dnes úplně jinde, než na začátku 90. let. To platí i pro poradce, na které jsou dnes kladeny vysoké nároky. Posunul se také způsob administrace smluv. Od papíru k digitalizaci. Sféra je nesrovnatelně modernější, členitá, s mnoha tvářemi a vysoce profesionální.

Je dnes velký zájem o práci v pojišťovnictví?

Asi to není tak, že ve dvaceti člověk ví, že chce dělat v pojišťovně. Ale když k nám někdo během vysokoškolského studia či krátce po něm přijde, je překvapen, co všechno mu můžeme nabídnout ve smyslu profesního růstu. Spolupracujeme s několika vysokými školami, máme úzké spojení například s programátory na škole v Hradci Králové, jsme v kontaktu s ekonomickými obory. Je přitom nutné oddělit pozici specialisty pro práci ve firmě a ryzího pojišťovacího poradce. Ten by měl být rád mezi lidmi, měl by být výřečný, musí mít důvěryhodné vystupování a znát produkty a služby, které nabízí. Vzdělání a průběžné vzdělávání je samozřejmostí. Řada zmíněných vlastností je často otázkou přirozeného talentu. Dají se těžko někde na škole naučit. Obecný náhled zužuje pojišťovnictví jen na poradce. Ve skupině ale například máme přes 3 500 zaměstnanců a najde u nás uplatnění dost široké spektrum profesí. 

Proti čemu všemu jste vy sám pojištěn?

S nadsázkou říkám, že jsem skoro všechny pojišťovací produkty zkoušel sám na sobě. Mám životní pojistku, úrazovou, na majetek, na auto, cestovní…

Kolik je vlastně těch hlavních pojistek?

Zhruba šest nebo sedm. Být pojištěn takto také dává smysl pro každého, kdo se nevěnuje nějaké specifické práci a žije běžný život. Samozřejmě existují i nestandardní typy pojištění – fotbalisté si nechávají pojistit nohy, modelky tvář, lékař-chirurg nebo umělec-hudebník si pojistí ruce. U nás je takto pojištěn například houslista Pavel Šporcl, který má u nás kromě rukou pojištěny i své slavné modré housle.

Napadá mne: Lze se pojistit i proti tomu, pokud by mi manželka byla nevěrná?

Obecně platí, že se lze pojistit proti všemu, co má nějakou hodnotu, cenu. Zásadním bodem je však otázka, jak prokázat, že jde o čin nahodilý? Protože my nepojišťujeme proti činům, které někdo udělá úmyslně. Jak bychom tedy například zjistili, že nedošlo k pokusu o podvod a že nešlo o domluvený plán? Klíčová je i otázka: Jak vyjádřit vaši újmu? Pouze psychická, anebo i finanční? Snad by bylo možné vést analogii: Pokud pojedete na zájezd, který se nepovede, můžeme vyčíslit vaši psychickou újmu ze zkaženého zájezdu. Pro případ nevěry bychom proto vytvořili kategorii „psychická újma ze zkaženého manželství“. Ale samozřejmě se nabízí otázka, nakolik si svého manželství ceníte? Jak vyčíslit hodnotu vašeho současného života, o který byste případným rozchodem přišel? Velice složité by bylo také dokazování, tedy zjišťování okolností nevěry – kdo by to vedl a z jaké funkce by do toho mohl vstupovat? A nakonec je tu otázka náhrady. Chtěl byste od pojišťovny peníze? Případně návrat vaší ženy do spořádaného manželství? Anebo rovnou zajistit novou manželku? Třeba jako v případě totálně zničeného auta po nehodě? Na každý pád: Je to zajímavý podnět, budeme o tomto produktu přemýšlet…

Vidím, že pojišťovnictví skutečně nemusí být oblast šedivá… Pojďme teď ke sportu, kde se Generali výrazně angažuje. V sezóně 2016/2017 jste byli hlavním sponzorem hokejové Extraligy. Splnil tento krok vaše očekávání?

Sponzorsky jsme hokej převzali po České pojišťovně a šli jsme dvěma cestami. Jak pasivní reklamy, tak aktivní spolupráce s fanoušky na stadionech a přes sociální sítě. A jsme spokojeni. Znalost značky šla nahoru, dostali jsme se mezi fanoušky. Bude teď důležité všechny tyto investice správě zužitkovat.

Fungují nová média z hlediska reklamy tak silně, jak se o nich hovoří? Sociální sítě jsou stále jen pro určitou klientelu – například věkovou.

Dnes je to tak půl na půl. Umíme žít bez sociálních sítí, ale pro mladší generaci jsou už samozřejmou součástí života. Jsou přes ně schopni komunikovat, sdílet emoce, nakupovat, přijímat informace, akceptovat novinky. Většina firem už učí své klienty tomu, že tam nebudou jen vtipy, fotky a videa k ničemu, ale půjde o běžné prostředí pro obchod. Pro moji generaci je to možná trochu složitější akceptovat, protože já mám stále klidný spánek, přestože na sociálních sítích každý den aktivní  nejsem. Ale pro budoucí generace už to bude jiné. Možná budou bez možnosti být on-line nejistí a bezradní.

Sponzorujete také pražskou fotbalovou Spartu. Proč tento klub a proč vůbec fotbal?

Fotbal stejně jako hokej jsou dva v tuzemsku nejpopulárnější sporty a nám jde v reklamní strategii o průnik k co nejširším vrstvám společnosti. Sponzorujeme ale také golf, například spolupracujeme s Loretou Pyšely, která dnes patří mezi top hřiště v Čechách. Nevyhýbáme se ovšem ani umění, dlouhá léta jsme partnerem Národního divadla.

Se Spartou trvá spolupráce přes sedm let, klub je fenoménem, má velkou skupinu loajálních fanoušků a je klíčový nejen z pražského, ale i celorepublikového hlediska. Důležitá je také jeho herní kvalita. Nám nejde jen o to, aby byla Sparta každý rok mistrem, to ostatně asi nedokáže žádný klub, ale podstatné je, že se pohybuje stále v popředí tabulky.

Když dnes vidíte, co se ve fotbale děje, tedy korupční aféry a další nepoctivosti – vnímáte to nějak citlivěji?

Samozřejmě, všichni to vnímáme. Žádný sponzor nechce být spojován s oblastí, která vykazuje znaky korupčního jednání. A velmi nás mrzí, že činy jednotlivců poškozují tento sport jako celek. Fotbal není jen první liga, ale také mládež, venkovské kluby. Jak potom mají rodiče posílat děti do fotbalu?

Uvažujete, že byste fotbal sponzorsky opustili?

Předně musím říct, že my sponzorujeme Spartu, která není s kauzami poslední doby nijak spojena. Vždy hodnotíme a zvažujeme, zda aktuální stav nemůže poškodit naši značku – protože jde o značku tradiční, kvalitní a její spolehlivost musí být stoprocentní.

Je podle vás golfový svět výrazně odlišný od toho fotbalového, i hokejového?

Řekl bych, že golf je jiný svět v tom, že to není tradiční český sport. Je to individuální, nikoli kolektivní sport, k jeho většímu rozšíření došlo až v posledních deseti, patnácti letech. Vnímám, že je specifický svými finančními nároky – dokonce i nemalá část samotných golfistů si klade otázku, zda by měl či mohl být levnější. Golf vnímám i jako prostředí, které je přece jen pro určitou vyhraněnější skupinu lidí. Pro ty, kteří vyznávají profesionalitu, individualitu, kteří jsou schopni a ochotni se nějak chovat, respektovat pravidla. Pro mě osobně je golf zajímavý především tím, že umožňuje sociální komunikaci: Nejsem při něm sám, hraju s lidmi a mám dost času si s nimi povídat. Golf je poněkud jiný druh sportu, má například blízko k lyžování: Podobné jsou náklady i logistika a náročnější je i cesta ke zvládnutí techniky.

Kdy jste se s golfem poprvé setkal?

Začal jsem s ním už v roce 1998, zkoušel jsem tehdy různé sporty. Vnímal jsem dvě skupiny hráčů z doby před rokem 1989 a pak ty nové. Po roce hraní jsem skončil. Mnozí z těch „nových“ hráčů  mi připadali, že nehrají pro hru samotnou, ale pro sociální status. Aby se prezentovali auty, holemi, hodinkami. Aby se pochlubili: „Já hraju golf.“ Cítil jsem, že do tohoto světa nepatřím. Tak jsem s golfem přestal.

Kdy jste se ke hře vrátil?

Někdy před sedmi, osmy lety. To už byla situace mnohem lepší. Daleko víc lidí hrálo golf kvůli radosti ze hry. Vrátil jsem se i proto, že počet lidí, které mám rád, uznávám jejich postoje a názory, a kteří mezitím s golfem začali, narostl natolik, že mne to přesvědčilo o celkové proměně stavu. Od té doby mám v golfu spoustu kamarádů a je mojí současnou sportovní aktivitou číslo jedna.

Čím si to především vysloužil?

Hlavně tím, že se dá nejvíce spojit s mou prací. Jsem na golfu schopen využít kontaktů, pracovat a mít kolem sebe lidi. A samozřejmě můžu hrát i s vlastní rodinou. To je velké pozitivum, pokud máte ke hře partnera. Každý také soutěží sám se sebou. Není to konfrontační sport, při kterém musíte stále někoho porážet. Hraje se v hezkém prostředí. Většina hřišť je v dobrém stavu, mají hezké clubhousy, je tu intenzivní spojení s přírodou. To se mi líbí.

Děláte ještě jiné sporty?

Občas hraju tenis, jezdím na kole. Také se věnuju myslivosti nebo si zajdu na ryby. Tam si skutečně vyčistím hlavu. U golfu se musíte koncentrovat na úder, zatímco u ryb a myslivosti úplně vypnu a jsem spokojený – protože jsem sám. Naopak na golf jsem snad nikdy nešel sám, vždycky musím někoho „uhnat“. To je pro mě, jako kdybych měl jít sám do hospody na pivo.

Má golf v Česku svá specifika?

To hlavní je podle mne klima. Zimní výpadek poznamená všechny. Je to vidět i na relativně úzké golfové špičce, která se prosazuje obtížně. Dnes si také nejsem jistý vývojem ohledně počtu hráčů a hřišť. Máme mnoho hřišť a to bude mít a má vliv na cenu za hru. Půjdeme cestou levných fíček, cestou public hřišť jako v USA, anebo budeme cílit na vysokou kvalitu, špičkový servis, exkluzivitu – ale také za vysokou cenu? Další vývoj českého golfu v sobě skrývá plno otázek. Včetně té, zda všechna současná hřiště přežijí.  

Na začátku jste říkal, jak je pro vás důležitý detail, přesnost. Jenže golf je hrou věčných nepřesností. Jak se s touto skutečností vyrovnáváte?

Taky mě golf hrozně stresuje, když se mi nedaří! Při hře se na to snažím nemyslet, vytěsnit, protože bych nezahrál nic. A zároveň se snažím zlepšovat.

Ale při vašem pracovním vytížení nepředpokládám, že byte mohl být každý druhý den na drivingu.

Ano, to jde těžko… Samozřejmě je to frustrující. Jako většina golfistů si i já říkám, že by bylo fajn žít tak dva nebo tři životy – a jeden z nich plný golfový. Ale jako každý musím přistoupit na kompromisy. Mám ovšem výhodu v tom, že jsem si už vyzkoušel, co taková snaha o zlepšení znamená. Když jsem hrál tenis, v jednu dobu jsem začal systematicky trénovat, den co den. Velmi rychle mně to přestalo bavit. A tuším, že podobně by to dopadlo s golfovým tréninkem. Takže nakonec hraju dle svých možností a s radostí.