Hendikepové číslo je docela vstřícné numero

(GOLF) Golfový hendikep se od letoška sice počítá novým způsobem, ale nemění se jeho podstata: stále nám bude HCP číslo neboli hendikepový index (HI) ukazovat tu lepší stránku naší golfové výkonnosti.

Hendikep se v golfu zrodil proto, aby se mohli vzájemně poměřovat hráči rozdílných výkonností. Původně, v 19. století, bylo v klubech golfistů tak málo, že jejich herní úroveň byla všem známa a rány si darovali na základě zkušeností. Nicméně konkrétní jednání o tom, kolik hráči obdrží v zápasech ran k dobru, bývala divoká, takže se říkalo, že některé zápasy byly vyhrány či prohrány už na prvním odpališti.

Jednoduchým a logickým modelem pro výpočet hendikepu by byla metoda: „Kolik ran průměrně hraji nad par hřiště, tolik mám hendikep“. Pokud tedy hraji na hřišti s parem 72 průměrně 79 ran, mám HCP 7, pokud 92 ran, mám HCP 20 atd. Jenže už na konci 19. století se ve Velké Británii hendikepy určovaly tak, že se vzal průměr tří nejlepších hráčových skóre za rok. Také v USA už před první světovou válkou počítali hendikepy ze tří nejlepších výsledků, aby se v roce 1947 počet změnil na průměr z deseti nejlepších. Již před sto lety byl tedy vytvořen systém, který je k hráčům příznivý – odráží to lepší z jejich výkonnosti, nikoli obecný průměr.

To platilo i pro evropský systém EGA, který stál na stablefordovém a iteračním principu, nikoli na ranách a průměrech. I laik cítil, že systém je k němu milosrdný. Jestliže jste jednou zahráli velmi dobře, váš hendikep se rychle snížil. Pokud jste jednou zahráli velmi špatně, zvýšili jste o pouhou desetinu. Většina hráčů se také domnívala, že pokud zahrají 35-36 stablefordů, zhruba to odpovídá jejich reálné výkonnosti. Nikoliv… Systém byl nastaven tak, že průměrné hráčově výkonnosti odpovídal zisk 32-33 stablefordů. Základní model vycházel z faktu, že má hráč asi v 10-15% případů zlepšit, zhruba v 25% zůstat na svém a v 60% by měl zhoršit. Adekvátně tomuto modelu tedy hráč s HCP 18 neměl průměrnou výkonnost 90 ran (72 + 18 = 90), ale někde okolo 94 ran (o 4 rány víc, tedy o rozdíl mezi 32 a 36 stablefordy).

Podobně vstřícný je i WHS. Je sice založený na počtu ran a jejich zprůměrování, což je o něco tvrdší než EGA systém, ale ani on neukazuje běžnou hráčovu výkonnost. Je zde totiž základní klauzule počítající pouze osm nejlepších výsledků z dvaceti odehraných. Tím automaticky dochází k redukci špatných výsledků.

Můžeme si samozřejmě položit otázku: proč nepočítáme průměr dvacet z dvaceti? Odpověď je snadná: protože by se to spoustě hráčů na světě nelíbilo, protože by to bylo moc kruté, protože by to mohlo některé hráče od hry dokonce odradit…

Zkusil jsem si spočítat, jak to s mým vztahem mezi hendikepem a skutečnou výkonností je. Dle nového systému počítání WHS mám HCP nyní 9,9. To je oněch „osm z dvaceti“. Nicméně kdybych počítal průměr všech dvaceti výsledků, rázem jsem na hendikepu 14,8. Převedeno na rány, měl bych hrát asi 87 ran (72 + 14,8 = 86,8; zaokrouhleno na 87). Ale ve skutečnosti je to ještě více, pokud bych si počítal prostý průměr ran, které jsem v těch dvaceti hrách zahrál. Mým nejlepším výsledkem bylo 80, nejhorším 100 ran. Celkový průměr je pak 88,7 ran, což při zaokrouhlení znamená 89 ran. Takže můj úplně „spravedlivý“ hendikep je 17 (89 – 72 = 17). To jsem se z původních 9,9 posunul docela vysoko…

Co byste tedy říkali na to, kdyby se hendikep počítal právě takto „tvrdě“ a přitom jednoduše? Byl by asi docela povyk, kdyby golfistům na celém světě teď někdo řekl, že mají HCP náhle o šest i sedm ran horší. Kdyby ze 7 skočili na 13 nebo z 18 náhle na 25.

Ve skutečnosti to ale mnozí hráči sami vidí. I když má někdo HCP třeba 9, nepřináší z hřiště běžně výsledky okolo 80 ran. Ví, že hraje někde okolo 84 ran – a to mu ještě hra vcelku jde. Ale je schopen zahrát i nad 90. Stačí, aby jel na méně oblíbené hřiště, aby více foukalo nebo ferveje byly měkčí a bez doběhu, aby šel s méně příjemnými lidmi ve flajtu…

Hendikepové číslo při současném způsobu počítání tak nadále zůstane vstřícným numerem, které nám ukazuje naše dobré a nejlepší golfové chvíle. Neukazuje nám náš průměr, ale to, jak hrajeme, když nám okolnosti přejí. A to nemluvím o situaci, kdy byl měl rekreační hráč striktně dodržovat pravidla – tedy např. za jakékoli pohnutí míčku při založení hole by si měl připsat ránu, dvě trestné by si měl připsat, pokud si cvičnými švihy výhodně „vysekává“ trávu v okolí nebo všelijak láme větve keřů atd.

Už dlouhé roky se proto neptám svých náhodných spoluhráčů ve flajtech, jaký mají hendikep. Většinou člověk kvalitu jejich hry pozná podle jejich švihu, podle jednotlivých výsledků na jamkách, podle zasažených fervejí a grýnů v regulaci, nebo podle toho, jak míjejí paty. Prostě podle konkrétních situací na hřišti. To mi řekne o jejich skutečné výkonnosti nejvíce.