Golfová sex bomba v Jižním Tyrolsku

(GOLF) Druhé pokračování výletu po Jižním Tyrolsku (které není v Rakousku, ale v Itálii), je zde. Dnes vám představím hřiště, které je tak trochu Ypsilonka –  a v něčem ještě mnohem efektnější. Ale pokud ho chcete hrát a jít pěšky, tak si do begu dejte co nejméně holí. Abyste si nepřipadali jako himalájští šerpové.

Hřiště se jmenuje St. Vigil Seis, od Bolzana je vzdálené 20 kilometrů a je u malé vesničky St. Vigil a zároveň pod větší obcí Seis am Schlern. Ta leží ve výšce 1 000 metrů nad mořem. Klubovna hřiště je zhruba ve výšce 850 metrů nad mořem – to je střední výška hřiště, jamky jsou také o dost výše i níže.

Nad celým hřištěm se tyčí horský masiv Sciliar, což jsou typické dolomitské skály s ostrými hranami a špičkami, prudce se vzpínající. Nejvyšší vrcholy jsou 2 500 metrů vysoké, jde o impozantní a důstojný přírodní útvar, který hřišti dodává na jedinečnosti.

Obecně se říká, že 30 % golfového zážitku tvoří právě příroda okolo hřiště, ale v tomto případě bych ještě přidal: horská krajina tu dělá minimálně 50 %. Zatímco masiv a hřeben Sciliaru mají charakter vysokohorský, okolní zelené kopce a vrchy trochu připomínají některé partie našich Krkonošů. Nicméně v rozlehlejším, rozmáchlejším podání.

Postavit v této lokalitě golfové hřiště automaticky znamená nutnost přizpůsobit se plně terénu. Nějaké velké přesuny zeminy nejsou ani možné, ani vhodné a ani ekologicky přípustné. Hřiště skutečně ctí krajinu – je to stále nahoru nebo dolů. I proto nenajdeme mezi zdejšími jamkami skoro žádnou (vybavuji si vlastně jen jednu), která by byla na rovině a hráč nemusel zvažovat, zda hůl přidat či ubrat.

Celkové převýšení hřiště je 120 metrů. Hřiště má kvůli zasazení do terénu ne zcela krátké přechody, takže v klidu a pohodě je hratelné pouze s autíčkem. Jakmile jdete pěšky, je to … v podstatě šílené. Kopce jsou prudké, strmé, náročné. Neodkážu si představit, jak tohle někdo může chodit s bagem na zádech.

Zmínil jsem Ypsilonku: k téhle severočeské krásce se dá St. Vigil Seis přirovnat, ovšem ta italská/jihotyrolská je ještě o řád působivější, spektakulárnější. Je to jako srovnávat decentní půvabnou ženu s pravou sexbombou, která upoutá každého. Na jednu stranu je tedy možné říct, že hřiště je „ješte-lepší-než-ypsilon“, na druhou stranu česká osmnáctka je trochu vyváženější a uměřenější.

Hřiště má par pouhých 69 ran, což se může zdát málo. Ale věřte, že při hře vás to zajímat vůbec nebude. Budete totiž ohromeni jednotlivými jamkami, budete uchváceni přírodou okolo. Délkově má hřiště také jen 5 017 metrů ze žlutých, jamky jsou spíše kratší – čtyřpary většinou mezi 250-300 metry. Když jdou z kopce, je někdy green zasažitelný první ranou.

Celá první devítka, to je ohromující film jedné krásnější jamky za druhou. Každá je jiná, výrazná, každá má svůj intimní a uzavřený prostor. Druhá devítka je už méně pestrá, jamky jsou také na otevřenějším prostoru. Jediným rušivým, nepřírodním elementem je betonárka, která leží přímo uprostřed areálu: když pracuje, je to celkem randál. Když ne, vůbec si jí v záplavě okolní zeleně nevšimnete.

Na hřišti je bezpočet míst, která nabízejí nádherné výhledy do okolí. V podstatě se pořád kocháte a koukáte na panorámata. Odpaliště jsou umístěna přesně tak, aby takové pohledy umožňovala. Designově je to dobrá a hlavně nápaditá práce, jamky mají i přes negolfový terén svoji logiku a nejsou tu herní schválnosti. Hra je tu zábavná a díky výtečné údržbě hřiště také vysoce komfortní.

Nikoli nejkrásnější, ale patrně nejzapamatovatelnější je tříparová jamka č. 15, která má ze žlutých délku 183 metrů, ale já ji hrál sedmičkou železem, se kterou za normálních okolností dopálím 135 metrů. Tady jsem s ní green trefil – protože výškový rozdíl mezi odpalištěm a greenem je 50 metrů. Je to skutečně rozdíl pěti (!) holí, které vám jamka nabízí. Na většině hřišť bývají výškové rozdíly mnohem menší, většinou dvou, maximálně tří holí.

Green patnáctky na St. Vigil Seis je vidět i z odpaliště předchozí jamky č. 14, a dalo by se odtud při nějakém cross-country hrát. Vzdálenost je 240 metrů, ovšem převýšení/výškový rozdíl 77 metrů – tedy rozdíl asi osmi holí. Zahrát 240 metrů je na rovině pro rekreanta skoro nemožné, tady by to bylo na nějaký hybrid. Pohled na green kdesi dole je unikátní, doslova to láká ránu zkusit. Malé srovnání: pamětníci si možná vzpomenou, že čtyřparová dvojka na Karlštejně se hrála při European Tour v roce 1997 jako třípar; v tomto případě byl ale výškový rozdíl jen přes 40 metrů, jamka měla délkově cca 225 metrů.

Jamka č. 15 také odhaluje „divadelnost“ celého hřiště St. Vigil Seis, důraz na efekt a dojem, na hráčský zážitek běžného golfisty-turisty. Při jejím hraní si člověk uvědomí, že z hlediska sportovního golfu je to už poněkud přehnané. Opět můžeme srovnávat s českou Ypsilonkou: ta sice není tak efektní a neleží v Alpách, nýbrž „jen“ v Jizerkách, ale dají se zde hrát sportovní turnaje Challenge Tour (byť i Ypsilonka má své limity). Do jisté míry lze hřiště přirovnat i k známému a rovněž turisty vyhledávanému rakouskému areálu Adamstal Franze Wittmanna. Zeleň i hory vůkol, byť i tady jsou určité rozdíly: Adamstal je sportovně čistší, ferveje jsou tu rovnější.

Na St. Vigil Seis by asi nemělo cenu hrát nějaký vyšší sportovní turnaj, protože špičkoví hráči by hřiště kvůli krátké délce rozstříleli, navíc hornatý profil a celková namáhavost by takovou hru posouvala mnohem více do fyzična, než je v golfu běžné. Areál byl stavěn především jako volnočasový cíl pro hráče z Bolzana i turisty z celého světa. Krajina, respektive unikátní místo, tu hrály dominantní roli. A tento svůj účel plní hřiště skvěle, má velký turistický potenciál.

Osmnáct jamek St. Vigil Seis je originálem, který ve střední Evropě jinde nenajdeme. Pokud budete trávit dovolenou v Jižním Tyrolsku, tak zahrát si golf v St. Vigil Seis má smysl. Zážitek se vryje do paměti. Jen nezapomeňte: vezměte si na hru autíčko, jinak zde můžete zanechat duši.