Golfová cesta na západ, se skvělými zážitky: z jídla, golfu i ubytování

(GOLF) Západem teď nemyslím západní Evropu, ale český západ, tedy golfovou oblast Karlovarska. Ta disponuje šesti osmnáctkami a třemi devítkami. Ve svém všudehrálském seznamu je mám už odehrány všechny, teď o prázdninách jsem opět navštívil některé z nich. A byl to zážitek velmi pozitivní. Navíc okořeněný pobytem v jednom z nejhezčích a nejlepších hotelů v Mariánských Lázních.

Na cestu na západ jsem myslel už dlouho. Jet v jeden den z Prahy vždy dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky – a zahrát si třeba Kynžvart (150 km), Sokolov (145 km) či Františkovy Lázně (180 km) – může být poněkud únavné. Proto jsem naplánoval několikadenní cestu s přespáním v lokalitě. Zvolil jsem třídenní pobyt v Mariánských Lázních, přičemž hrát jsem chtěl především dvě hřiště: Kynžvart a Sokolov. Obě stojí trochu ve stínu historicky starších a slavnějších Mariánek či Varů, jsou také z Prahy o něco dál než třeba Cihelny.

Kynžvart i Sokolov jsem hrál již před deseti lety, byl jsem tedy zvědav, jak se hřiště proměnila a vyvinula. A jen tak na obhlídku bez hry jsem navštívil i devítku Luby, v mariánskolázeňském areálu jsem byl na obědě i na kávě a zajel jsem si i do Teplé, kde ještě před dvěma roky stávala devítka.

Zámecká klasika v klasicistním duchu

Začínal jsem na Kynžvartu. A hned na první jamce jsem si znovu připomněl, čím je toto hřiště unikátní: dokonalá propojenost golfu a zámeckého parku, aristokratického areálu. Metternichovský klasicistní zámeček s parkem z 18. a 19. století (národní kulturní památka) vytvářejí s golfem dokonalou symbiózu. Jednička a dvojka jsou jako vstup do hry úžasné, vznešené a elegantní, uklidňující přírodní vyladěností. A zrovna tak sedmnáctka a osmnáctka, jamky s výhledy na zámek. Esteticky neopakovatelné.

Byl to výtečný nápad od profesionála Jiřího Zavázala, který už v 90. letech chtěl ve zdejším prostoru golfové hřiště vystavět. Návrh pochází od německého architekta Christopha Städlera, dotvořil ho další český profesionál Jaroslav Peterka. Hřiště bylo otevřeno v roce 2010, hlavními investory byli Martin Štěpánek a Miloš Pavlík.

Kynžvart byl zpočátku těžkým hřištěm, realita provozu ovšem dovedla management ke zkrácení délek a tento trend nadále pokračuje. Když jsem zde nyní hrál, na některých jamkách se hrálo z odpališť modrých, nyní se žlutými kameny. Ve skórkartě je délka ze žlutých 5 865 metrů a z modrých 5 398, reálně jsem hrál hřiště s délkou cca 5 500 metrů – a to bylo ono.

Do budoucna se chystá i zkrácení některých červených odpališť, a to někde i o desítky metrů. Také dojde ke zrušení celkem 16 bankrů, které hráčům buď hru nadměrně komplikují, anebo stojí neefektivně mimo hru.

Nepřipadalo mi, že by Kynžvart byl v dnešní podobě těžké hřiště. Ferveje jsou dostatečně široké, tráva v okolí vysekaná. Grýny čitelné, rychlost pro běžného rekreanta vstřícná, cca 7-8 stop. Psychologicky velmi těžký je třípar 178 metrů hraný přes vodu, ale v reálu – protože se hraje z kopce – to zdaleka není tak obtížné. Nakonec jsem hřiště zahrál za 87 ran, můj letošní obvyklý průměr. Dokonce s dvěma birdie, obě na kratších čtyřparech 1 a 10. Obě jamky jsou ryze zámecké a možná zde moje okouzlení prostorem hrálo roli: byl jsem z celého místa nadšený, a proto při ráně do grýnu uvolněný a železy přesný.

Za deset let od mé první návštěvy se z hlediska přírodního příliš nezměnila parková část – pro stromy staré jednu i dvě stovky let je desetiletí chvilka. Do krásy ovšem roste ta část hřiště, která vznikla na lučních plochách, s výhledy na pohraniční vrch Dyleň (940 m). A i tady už je to krása vůkol, stromy jsou vyšší, plné, takže vzniká nová část zámeckého parku. I zde byly vysázeny nejrůznější druhy dřevin, pestrost je tedy to, co celý areál zdobí a dodává mu na jedinečnosti.

Při hovoru s manažerem Martinem Mňahončákem přišla řeč samozřejmě i provoz hřiště, zájem hráčů. Změny na jamkách jsou dány i očekáváním zahraničních hráčů, kteří sem jezdí často. Obecně těží všechna západočeská hřiště ze zájmu Němců. Jde také často o hráče ve věku 50+ s hendikepy okolo 30. Bohužel letos kvůli koronakrizi přijíždějí Němci v menším počtu, propad zaznamenaly prakticky všechna zdejší hřiště.

Ale Kynžvart chce cílit i na pražské hráče, středočeské, kterých je v republice z celkového počtu 52 000 minimálně polovina. Kynžvart proto nabízí balíčky v hodnotě okolo 2 000 korun pro dvě hřiště: Kynžvart + Mariánské Lázně, také Kynžvart + Sokolov. Při ubytování v místě je i sleva 20%. V zásadě je zdejší cena tisíc korun za hru adekvátní a psychologicky přijatelná.

Zmínit musím i místního šéfa greenkeeperů, Karla Witteka, který se o areál stará. Podle Mňahončáka jde o člověka, „který se snaží nacházet řešení tam, kde se to zdá jen těžko řešitelné“, je pro svojí práci nadšený a areálu jeho přítomnost velmi pomáhá. S relativně malým týmem dokáže hřiště dostat do potřebné kondice.

Kynžvart mne i po deseti letech nezklamal, znovu mě okouzlil svým geniem loci. Podobný pocit důstojné aristokratičnosti zažijete jen málokde. Propojení kulturního, historického, architektonického i duchovního dědictví je tu asi vůbec nejsilnější v Česku. A to ještě musím prozradit jedno unikum: na osmnáctce jamce jsem na bílých odpalištích skočil do vody, a zatímco manželka jela s autíčkem na žlutá odpaliště, já na ně těch asi 130 metrů doplaval. Úžasné osvěžení ke konci hry! To si vážně připadáte jako kníže, když si tu jen tak plavete, koukáte na zámek a hrajete golf…

Hotel s vůni fin de siècle

Teď něco o tom, jak se v Mariánských Lázních bydlí. Možností ubytování pro golfisty je pochopitelně mnoho, ale hlavně: Mariánky jsou dobrým výchozím bodem pro všechna golfová hřiště v regionu, na žádné odtud není delší cesta než padesát minut, spíše jen do čtyřiceti minut. Na osmnáctku Mariánské Lázně je to minut pět, na Kynžvart ani ne patnáct.

Tři noci jsme s manželkou měli za ubytovací základnu hotel Falkensteiner Spa Resort Mariánské Lázně. Patří do řetězce hotelů se sídlem v Rakousku, další hotely jsou vedle Česka a Rakouska na Slovensku, v Itálii či Chorvatsku. Jestli vás napadne, že jde o region bývalého Rakouska-Uherska, tak to není až tak od věci. Historie celého řetězce Falkensteiner Hotels and Residences také začala v oblasti patřící kdysi do císařství, v Pustertalu v Jižním Tyrolsku. Tady v roce 1957 Maria a Josef Falkensteinerovi otevřeli malý pension. Dnes má řetězec tři desítky hotelů a všechny se mohou pochlubit špičkovou kvalitou.

Mariánskolázeňský Falkensteiner je jedním ze tří nejlepších hotelů v městě a v rámci skupiny Falkensteiner je součástí Premium Collection. Ptáte se kolik má hvězdiček? Pro mě jich měl víc, než má Velký vůz na hvězdné obloze… Nicméně oficiální certifikace na pět hvězdiček proběhla letos 13. srpna.

Hotel mě ovšem zaujal už jen tím, jakou má historii. Na podlaze hned za vchodem do hlavní budovy se skví mozaikou vyložený nápis 1910, stavělo se ale už na konci 19. století. Budova má stále mnoho prvků předválečné epochy, časů fin de siècle. Secese se tu snoubí s klasicismem, moderní prvky jsou do původního stylu dobře včleněny. Původní název byl Hotel Casino, spravovala ho rodina Petzoldtů. Do řetězce Falkensteiner byl zařazen po roce 2000, respektive před 15 lety. Letos byla dovršena jeho modernizace, kdy se také rating hotelu zvýšil o jednu hvězdičku.

K původní hotelové budově byly připojeny další budovy, dnes jsou zde čtyři hlavní, vzájemně propojené. Aby byl výhled z pokojů pro hosty příjemný, nechal hotel na své náklady obnovit omítky okolních budov, které obklopují vnitřní dvoranu areálu.

Na ní se nachází jeden z celkem pěti (!) bazénů v hotelu. Je to vůbec nejvíc v Mariánských Lázních. V jednom je i slaná voda, další slouží k plavání pro lidi, kteří se nemohou pohybovat tak, jak by možná chtěli a je tu samozřejmě i vířivá voda. U venkovního bazénu je přírodní část osázená stromy, keři a květinami – je to něco jako malý vnitřní parčík s posezením.

Co mě v původní budově hotelu okouzlilo, byl zdejší Library Bar. Ne, nejsem milovník drahých vín a skoro nepiju tvrdý alkohol, ale mám rád knihy. A hned vedle baru nazvaného „knihovní“ je skutečná knihovna. Největší část tu zabírají knihy německé: stará vydání i nová, velký počet slovutných autorů, mezi nimiž samozřejmě nesmí chybět klasik z nejklasičtějších: Johann Wolfgang Goethe. I proto, že právě on v Mariánských Lázních v letech 1820-1823 čtyřikrát pobýval, právě tady prožil svoji poslední lásku k Ulrice von Levetzow. Goethovy spisy zabírají ve falkensteinerské knihovně plné tři police. A samozřejmě jsou vedle nich police dalšího německého klasika, Goethova přítele Friedricha Schillera.

Na četných regálech nechyběly ani knihy anglické a samozřejmě české. Jejich výběr je pro znalce literatury víc než dobrý, jsou tu především nejlepší čeští autoři 20. století: Čapek a Vančura, Hrabal, Kundera, Škvorecký, Parál… Ten, kdo knihy do této nádherné knihovny v nádherném sálku vybíral, skutečně o literatuře něco věděl. Všechna čest tomuto intelektuálnímu počinu. Proseděl bych tu v příjemných plyšácích hodiny a hodiny.

Hotel nabízí hostům početné balneologické programy. Je zde Spa Medical Center, celkem je k dispozici přes 2 500 metrů čtverečních pro léčebné a ozdravné procedury. Těch je nabízeno na devadesát druhů. Je tu k dispozici kosmetika, masáže, minerální vany, koupele, zábaly, elektroterapie, magnetoterapie, oxyterapie, skotský střik… Že by koupel ve whisky? Abych pravdu řekl, ani nevím, na které neduhy jsou všechny tyto procedury určeny, ale zní to mimořádně pestře a bohatě. Ale protože whisky nepiju, nedokážu ten skotský střik příliš ocenit…

Co jsem ovšem ocenil plně, bylo zdejší jídlo. Abyste pochopili: nejenže příliš nepiju alkohol, ale jsem gurmán toho typu, kterému ke štěstí stačí dva rohlíky, bílý jogurt a kobliha. Tuhle kombinaci ostatně občas snídám před golfovou hrou. Jenže to, co mi bylo servírováno ve zdejším hotelu, to jsem musel i jako negurmánský neználek ocenit. Něco takového jsem už dlouho nejedl.

Jídlo tu nemá nutně punc vídeňského řízku velikosti golfového grýnu či českého smažáku, po němž si připadáte jako plně naložený bag. Jí se tu zdravě a dobře. Večeře o třech chodech dokonale připravených z prvotřídních surovin. Francouzský styl, lehký pocit v žaludku. Pravda, ztížil jsem si ho obrovským počtem sýrů, které jsem si vybíral ze švédských stolů. Zdejší sýrová nabídka čítala na desítky druhů a já okusil snad všechny. A všechny mi chutnaly.

Zdejší jídlo pochází výhradně od místních dodavatelů, sýry přivážejí místní farmáři, celý kulinářský program má příznačný název Vital Balance. Vyváženost, čerstvost, zdraví. Když říkám, že mi tu skutečně chutnalo, berte to opravdu jako ocenění: mé chuťové pohárky jsou těmi jogurty a koblihami dost úzce formované, takže když už na ně něco zapůsobí, musí to být už něco extra. A tuhle kvalitu poznaly. Byla to kulinářská jízda luxusním mercedesem.

Co nabízí hotel golfistům? Golfový program je jednou ze tří hlavních tematických nabídek, v ceně pobytu jsou dvě fýčka s možností využití na hřištích v Mariánských Lázních, Kynžvartu, Sokolově, Cihelnách či Františkových Lázních. Jen pro zajímavost dodávám, že obec Sokolov se kdysi jmenovala Falkenau, německý výraz Falke znamená sokol, Falkensteiner je pak sokolí kámen. Spolupráce hotelu se sokolovským golfovým resortem je tedy přímo povinná.

Nakonec se určitě budete ptát, kolik vlastně tenhle hotelový a golfový ráj stojí? Za hubičku to jistě není… Ale k mému překvapení netvořili osazenstvo hotelu jenom Němci, západní hosté. Bylo tu i dost Čechů, české rodiny, které si dopřály pár dní luxusního pobytu. V letošním roce poznamenaném covidem jsou cenové nabídky skutečně výhodné a zajímavé, i pro Čechy je zdejší ubytování cenově dostupné. Internet nabízí různé možnosti, jak si i běžný golfista, nikoli golfista milionář, může výlet na západ s pobytem ve Falkensteineru užít.

Ovšem jestli si někdo zdejší pobyt opravdu užil, tak to byla moje žena. Zatímco já byl na golfu, ona coby negolfistka trávila čas na procedurách. A večer jsme se sešli na vynikajícím jídle. Pro oba příjemné.

Sokolovský vzestup, od dolu nahoru

Pro osmnáctku Sokolov jsem měl vždy slabost, protože mám rád kontrasty i industriálno. Hřiště vzniklo na místě bývalého dolu Sylvestr. Těžit se zde začalo už roku 1939, po vytěžení 90 milionů tun uhlí a 50 miliónů tun skrývky tu zbyla v roce 1981 krajina zvrásněná a bez nikoho. Revitalizace v 80. letech neproběhla kompletně, o golfu se už tehdy uvažovalo, ale realizovat ho začala až na přelomu tisíciletí těžební společnost Sokolovská uhelná. V roce 2001 je vypsána soutěž na projekt, v roce 2006 je hřiště otevřeno.

Německý architekt Christoph Städler s revitalizací důlních výsypek neměl žádné zkušenosti, ale „když jsem ten areál poprvé viděl, došlo mi, jak velká šance se tu nabízí. Bylo to ovšem nejtěžší, co jsme kdy projektovali. Samotný design nebyl zvlášť složitý, na rozdíl od stavebně technického plánování. Podle výpočtů mělo být během stavby přemístěno 295 000 kubíků materiálu. Museli jsme se hodně snažit, aby se auty převáželo jen 80 000 a zbytek se přesouval jen lokálně pomocí buldozerů.“

Od počátku byl Sokolov hřiště monumentální, jehož silnou devizou je krajina. Zprvu šlo o místo plné surového kamení a lesklých břidlicí, s pasážemi zelených fervejí. Šumí zde i březové hájky z doby náletů dřevin v 80. letech. Ale po těch více než deseti letech, co jsem hřiště neviděl, se udála velká proměna: areál je skoro celý zelený, nová výsadba zesílila a stop po důlní těžbě už mnoho není. Historii místa tak připomíná hlavně důlní vozík na první jamce a vkusná moderní kaplička svaté Barbory, patronky havířů, mezi fervejemi jedničky a desítky.

Kontrasty tu vytvářejí blízký hustý les Slavkovského lesa, důlní historie, daleké výhledy na část Krušnohoří, také na panelové domy Sokolova, komíny a průmyslové stavby, které jsou ze hřiště vidět. Původní syrovost je pryč i proto, že na hřišti je vidět velká práce a péče minulých let. Je to dáno i dostatkem financí ze strany majitelů. Když mi ředitel areálu Tomáš Sklenička při rozhovoru říkal, že má dojem, že letos je hřiště ve skutečně nejlepším stavu za celou dobu své historie, tak jsem po hře musel jeho slova jen potvrdit.

Sokolov je dnes areál první třídy, hřiště designově a přírodně skvělé. Je to kombinace modernity i přírodní klasiky, parkový areál s množstvím zeleně, vody, s místy intimními i velkolepými. Úprava je výborná, seká se přívětivě na široké ferveje. Míč se tu moc nehledá. Jistě, je tu dost hájků, roklí, keřů, kam se lze zatoulat (taky jsem tam byl). Ale lze tu zahrát solidní výsledek; já dosáhl opět svých průměrných 87 ran.

Sokolov je svým jádrem sportovní hřiště, na důmyslně tvarovaných grýnech je vidět, že lze umisťovat pin pozice do mimořádně komplikovaných partií. Ale je to hřiště architektonicky tak dobře a zajímavě postavené, že si tu skutečně může zahrát každý. Na grýnech jsou i četné lehké a přívětivé pozice.

A především, je to hřiště ve své velikosti mnohotvářné, herně velice pestré. Spousta jamek nabízí až divadelní zážitek, proměna scén je častá: na úvod pozvolně se vinoucí klidný pětipar (č. 1), dále čtyřpar se zvláštní kulisou panelových domů (č. 3), pak relativně kratší pětipar, ovšem s nesmírně obtížným koncem grýnu (č. 4), poté dramatický třípar z kopce dolů (č. 5). V druhé půlce hřiště vyhlídkový třípar s pohledem snad až do Německa (č. 11), strategicky zajímavý pětipar s megabunkerem o délce 72 metrů (č. 12), čtyřpar začínají úzkým průstřelem mezi stromy, pak se rozvírající do uvolněné šíře (č. 16), nakonec krásné finále s heroickou ránou přes stromy, po níž můžete být jen pár desítek metrů od vlajky (č. 18).

Sokolov má svojí kombinací sportu a rekreace blízko ke Kunětické hoře, navíc je tu spřízněnost daná i tím, že v obou případech jde o výrazně ekologické projekty, které poničenou krajinu zrekultivovaly. Být Sokolov blíž u středních Čech, rozhodně nemá nouzi o české hráče. Takto sází podobně jako další místní areály hodně na německé turisty. Ale i pro českého golfistu stojí za to sem jet, hra je výtečná a hřiště je nyní ve skvělé kondici.

Když jsem se dověděl, že roční green fee tu stojí jen 13 000 korun a hráči nad 60 let platí pouze 7 500, tak jsem si uvědomil, že golf můžete hrát i na vynikajícím hřišti za málo peněz. Ano, je to samozřejmě dáno krajem, skladbou místních, zdejšími socioekonomickými podmínkami. Ale hřiště podobného typu a úpravy v okolí Prahy by mělo roční fee rozhodně nad 20 000 korun. Také cena za jednotlivou hru tu není vysoká, například hráč nad 50 let zaplatí v úterý a ve čtvrtek jen 700 korun za osmnáct jamek.

Snad postupně budovaná dálnice Praha – Karlovy Vary v dalších letech Sokolov přiblíží českým golfistům. Předpoklad dokončení je rok 2026. Z Varů ovšem už vede dálnice k areálu nyní. A hřiště si návštěvu zaslouží.

Jen tak na kouknutí

Na tři hřiště jsem se jel podívat jen na kouknutí, bez hry, byť i tady jsem kdysi hrál, někde i několikrát. To je případ klasiky nejrenomovanější, Mariánských Lázní. Hřiště jsme si nyní s manželkou prošli obhlídkou, v jeho centrální části. Ale co by to bylo za procházku na golfu, kdybych při ní nenašel několik míčů… Stačilo vstoupit do hluboké trávy po pravé straně na obávané jedenáctce, strašidelném čtyřparu o délce téměř 400 metrů ze žlutých, a během pár minut jsem našel pět míčů.

Na hřiště jsem však nešel sbírat balónky, nýbrž okusit atmosféru jako lázeňský host. Posezení na terase před historizující klubovnou (větší část je moderní, ale cihlový styl vychází z původního návrhu) bylo milé, navíc jsem tu mohl od profesionála a klubového manažera Oldřicha Nechanického získat spoustu informací týkajících se provozu. Na hřišti se buduje nový rybník, jen kousek od klubovny, v prostoru po levé ruce při příjezdu na parkoviště. Hřiště bylo sytě zelené, je v dobrém stavu, i když na začátku letošního května tu ještě ležel sníh. Samozřejmě i zde pocítili úbytek německé klientely. Ale snaží se – naštěstí se mohou opřít o zhruba pět stovek věrných místních členů, kteří zvýšení ročních poplatků přijali s pochopením.

Pokud by někdo žehral na vysoké ceny na golfu, respektive v golfových restauracích, tak ani v prvotřídních Mariánkách nemusí: výběr z hotovek neboli jídlo za dvě stovky rozhodně nesignalizuje něco nadbytečně drahého. A za ten pocit, že sedíte na místech, kde se golf hraje už přes 115 let, ta návštěva bez hry i holí určitě stojí. Je tu klid a důstojno.

Cesta mě zavedla také na dvě devítky. V Lubech bojuje už od roku 1994 udatný golfový bard Karel Hemr o to, aby golf žil a přežil téměř u německých hranic. Hemr je také stavitel a designér několika hřišť, navrhl vedle vlastních Lubů např. Alfrédov, šest jamek v Hradci Králové a především osmnáctku Česká Lípa. Luby byly jeho prvním pokusem a dodnes je to hřiště svérázné, s prudkými stoupáními a také mega tříparem na úvod, jamkou dlouhou 234 metrů. Ovšem hranou prudce dolů, s dlouhým doběhem míče.

Luby za více než čtvrtstoletí vyrostly, stromy zde zasazené jsou už vysoké, takže dojem letitosti nevytváří jenom krásná alej, která hřištěm vede ve spodní části. Luby jsou sice golfovou výspou, ale zároveň mají punc lidskosti a upřímnosti. Je na nich vidět obrovská práce, kterou do areálu Hemr a jeho rodina vložili. A stále tu mají snad nepoetičtější značky na odpalištích: jsou to horní části hudebních nástrojů, „šneci“ držící struny (odhaduji na velikost basy, už červených možná violoncella).

Závěr západočeského putování obstaral poněkud smutný pohled: na zrušenou devítku Teplá. Hřiště u zdi zdejšího slavného kláštera zahájilo provoz v roce 1997, ale v roce 2020 se zde už nehrálo. Finančně nebylo možné správu areálu utáhnout, klub už nebyl schopen provoz pokrýt z členských poplatků, hráčů ubývalo.

Pohled na louky o velikosti 15 hektarů ale nebyl depresivní. Viděl jsem kus přirozené krajiny, kde stopy po hřišti už skoro nebyly znát. Teplá neměla klasicky založené grýny, nebylo tu mnoho bankrů, takže uvést plochu do původního stavu nebylo obtížné. Lidskou práci a golfovou činnost nyní připomínají především stromy, jež zde byly vysázeny. Jde o více než stovku kusů nejrůznějších dřevin, mnohdy přímo okrasných, které budou růst další desítky let. Luční plochy mezi nimi se nyní sekají, jen po grýnech jsou při pohledu zblízka vidět stopy, roste tu jiná tráva.

Zaniklá Teplá je ukázkou toho, že golf krajině skutečně nijak neškodí, návrat k plně přírodnímu využití je možný i relativně snadný. Moje vzpomínky na zdejší hru byly při pohledu na negolfovou louku sice melancholické, ale nedá se nic dělat: život jde dál a stejně jako jsme v letech 1995-2015 byli svědky vznikání mnoha hřišť, budeme asi nyní svědky zanikání některých.

Ze západního výletu mi ale v mysli nezůstaly pocitu zmaru. Naopak jsou to dojmy životnosti a chuti pokračovat, viděl jsem je všude. I přes covidové potíže, i přes chybějící německé hráče, i přes nelehkou ekonomickou situaci hřišť. Kdo se tedy vydá Go West neboli hrát golf na Karlovarsko a do Mariánských Lázní, neměl by být zklamán.

Andrej Halada