Češi opět zůstali v síti evropského cutu

(GOLF) Českým hráčům se v evropské konkurenci zase nedařilo. Pokolikáte by už tuhle větu bylo možné použít, pokolikáte ji lze okopírovat? Tentokrát to byl turnaj Challenge Tour na Kunětické hoře.

Letos bylo sice hřiště ze všech ročníků D+D Real Czech Challenge, které se na Kunětické hoře v posledních letech konaly, připraveno jako nejlehčí (rough byl kvůli slabým srážkám řídký), ale českým hráčům to stejně nebylo nic platné. Ze šestnácti adeptů prošel cutem jen jediný, navíc amatérský hráč. Velmi bizarně pak musí působit slova Ondřeje Liesera před turnajem, že pokud bude hrát dobrý golf, měl by se dostat v konečném pořadí do TOP 10. Tváří v tvář minutému cutu působí jeho slova přinejmenším jako netaktická.

Asi ne všichni Češi mají tak velké oči. Mnozí si jistě velmi dobře uvědomují svoji herní úroveň. Někoho dokonce možná ta až přílišná skromnost a strach před „velkými“ turnaji paralyzuje. Jiný nastupuje herně nepřipravený, třetí je až moc lehkomyslný, čtvrtý je překvapen odlišností úpravy hřiště, pátému nejde patování, šestý se rozpadne na posledních jamkách atakdále. Stál jsem loni v novinářské zóně na Albatrossu při European Tour a poslouchal odůvodnění jednotlivých hráčů, proč se jim nedařilo, a každé argumenty a výpovědi byly úplně jiné.

Má vůbec smysl hledat společné příčiny toho, proč čeští golfisté nejsou schopni ani na domácí půdě prorazit do druhé evropské golfové ligy, proč jsou stále na úrovni té třetí a ani v ní žádných výrazných výsledků nedosáhli? Nejsem Děd Vševěd, a kdybych příčiny znal, snažil bych se svých znalostí nějak využít a dal bych se na koučování. Můžu jen jakožto novinář přemýšlet a domýšlet se, a to hlavně na základě toho, co člověk ví o sportu obecně.

Češi mají už minimálně deset let k dispozici velmi solidní golfovou infrastrukturu, dostatečný počet kvalitních osmnáctijamkových hřišť evropské úrovně. Sezóna je sice krátká, ale ještě kratší je všude ve Skandinávii – a jejich hráči patří už dlouhá léta k evropské špičce.

Co českému prostředí ale chybí, je vrcholová příprava a zahraniční trenéři. Jde o systém trénování na té nejvyšší úrovni i o to, že když by nějaký kluk (či jeho rodiče) chtěl v šestnácti letech poskočit ve své hře na vyšší úroveň, nemá ho tu kdo učit – a hlavně předávat zkušenosti. Italové ani Portugalci nemají v poměru na obyvatel víc golfistů v populaci než Češi, přesto jejich hráči hrají na European Tour. Důvodem je to, že golf tu má (byť v úzké společenské špičce) stoletou tradici a především: v zemi působili vždycky hráči a trenéři ze zahraničí, z Británie. A Angličané sem vždycky jezdili hrát.

Tohle v Česku zatím stále není. Jeden Keith Williams to nezměnil a ani jeden David Carter to nemůže změnit. Cesta samouků je možná, ale je vždycky těžší a výjimka pak také vždy potvrzuje pravidlo. Výjimkou je určitě Martina Sáblíková, stejně jako samouk Bubba Watson. Základní masa kvalitních hráčů se však vytváří vždy na základě široké fungující platformy a systému. České prostředí zatím vyprodukovalo „jen“ Kláru Spilkovou, což je spíš výjimka než pravidlo.

Českých hráčů ve špičce je především velice málo. Jde o pár desítek jedinců, kteří jsou v Česku stabilně schopni hrát náročnější hřiště v paru. Takových hráčů musí být o řád víc, tedy minimálně několik stovek, aby pak z nich 100-200 mezi sebou soupeřilo už jen o to, aby mohli na nějaký challenge pořádaný v Česku jet. Ti hráči se už v domácích kvalifikacích musí „rvát“ mezi sebou, v nichž se naučí hrát i vyhrávat pod tlakem.

Kvalita se rodí jedině a pouze z kvantity a i když v Česku hraje už docela dost lidí golf, jde stále o docela malou společnost. Navíc golf nehraje nijak velký počet dětí a mládeže – a pouze velký počet v této skupině může zajistit budoucí širokou špičku. Není jistě náhodné, že do současné české golfové špičky se mohou dostat hráči, kteří se závodním golfem začali třeba i po dvacítce svého věku, případně k němu přešli od jiného sportu. Tohle se mohlo ve sportu obecně dít možná někdy mezi válkami, naposledy asi v 60. letech 20. století. Dnes je to absolutně nemožné.

Pokud chce někdo v jakémkoli sportu dosáhnout nejvyšších met, musí začít brzo. A nejde jen o sport – platí to pro jakoukoli lidskou činnost. Pokud znáte teorii 10 000 hodin, pak víte, o čem mluvím (ti nejlepší věnovali do svého 20. roku své činnosti 10 000 hodin, což znamená cca 4 hodiny denně 5 dní v týdnu po dobu 10 let). Z tohoto úhlu pohledu by bylo zajímavé zjistit, kolik vlastně současní nejlepší čeští hráči své hře v minulosti věnovali. Pokud by to bylo méně, jsou už předem bez šance. A to hovořím o těch mladých; hráči jako Šebrle nemají šanci zcela automaticky, i kdyby se dnes tréninkově sedřeli.

Ale lze se danému stavu divit? Copak máme nějakou představu o tom, na jaké úrovni se v současnosti hraje lední hokej ve Velké Británii? A kdo by od Britů chtěl, aby v tomto sportu něčeho dosáhli? Spíš to vše vidíme naší optikou. Chtěli bychom – ale neumíme, nemáme. Nezbývá než věřit v budoucnost. Naděje tu vždycky budou.