Adamstal: proč je to hřiště tak vyhledávané?

(GOLF) Podle některých je Adamstal vůbec nejlepší hřiště v Rakousku. Jeho jméno je Čechům známé, jezdí jich se sem skutečně hodně. Češi tvoří společně se slovenskými hráči skupinu 2 000 golfistů ročně, což je pětina všech fýčkařů, kteří sem za sezónu přijedou. V čem tkví tak mocná atraktivita hřiště, proč je Adamstal tak vyhledávaný jak mezi Rakušany, tak i cizinci?

Asi nelze objektivně říct, natož exaktně spočítat, které hřiště v daném regionu, zemi, je to úplně „nejlepší“. Nicméně podle serveru top100golfcourses.com, který mapuje hřiště celého světa a jehož tým odborníků také sestavuje patřičné žebříčky, je Adamstal číslem 1 v Rakousku.

Neodvažuji se tuto skutečnost potvrdit, hrál jsem v Rakousku minimum hřišť. Ale je zjevné, že Adamstal patří ke skupině pěti nejvýznamnějších hřišť v zemi. A pokud by někdo chtěl mermomocí vítěze v kategorii „nejzapamatovatelnější“, pak by to asi opravdu bylo toto hřiště. Důvod je nabíledni: poloha a umístění, plus způsob, jakým jsou jamky do krajiny vloženy a co nabízejí za pohledy.

Horské prostředí a okolí

Jde o areál horský, což už je samo o sobě spíše výjimečné. Kulisu tvoří velikáni s až 1 300 metry výšky, jedná se o alpské předhůří. V Kanadě či v USA je podobných horských areálů více, v Evropě najdeme například jihotyrolské horské hřiště Saint-Vigil Saints (blíže jsem o něm psal ZDE), známé je také hřiště ve švýcarské Crans-Montaně ve výšce 1 500 m. Ale Adamstal má oproti zmíněným jeden výrazný atribut. Je to nejen hřiště s efektními výhledy na hory okolo, ale leží také mimo jakékoliv obydlí. Kromě dvou tří vzdálenějších horských budov vidíte všude jen přírodu. I proto je Adamstal mimořádné hřiště v celém evropském kontextu.

Adamstal, respektive jeho klubovna, leží ve výšce 550 metrů na mořem. Klubovna je v historickém stylu, tak trochu utopena mezi vzpínajícími se horami vůkol. Nejvyšší vrcholek oblasti, který je také z hřiště viditelný, je Unterberg s 1 342 metry nadmořské výšky. Z hřiště to není vidět, ale na druhé straně Unterbergu je celá řada lyžařských sjezdovek a vleků. Prochází tudy také hřebenová horská cesta, ze které musí být nádherné výhledy po okolí i na hřiště, jeho jednotlivé jamky.

Pokud lze usazení areálu přirovnat k něčemu, co známe u nás, tak je to, jako kdybyste postavili hřiště na kopcích nad Harrachovem. Lesy jsou u Adamstalu podobné těm našim, ovšem vrcholy jsou u rakouského hřiště vyšší, nad Harachovem jen okolo 1 000 metrů. Navíc je dole městečko, jsou tu i vleky. U Adamstalu není nic. Je tu jenom golf, hory a stromy.

Areál leží v kraji civilizací méně zatíženou, ovšem je relativně blízko u Vídně. Z hlavního rakouského města je to sem 70 kilometrů, zhruba 1 hodina 10 minut jízdy. Je to blíže, než když pražský golfista jede na Ypsilonku (120 kilometrů, 1 hodina 25 minut jízdy). Srovnání s Ypsilonkou není bezpředmětné: obě hřiště využívají darů krajiny a hráči na ně jezdí právě kvůli tomu.

Z Prahy je to do Adamstalu 320 kilometrů, něco přes 4 hodiny jízdy. Z Brna 203 km, 2 hodiny 30 minut. Z Bratislavy 142 km, 1 hodina 44 minut. Důvodem poněkud delších časů je to, že se nejede po dálnicích. Spěcháním a rychlou jízdou však nic nezískáte, provoz je v Rakousku hustý, měření jsou častá.

Do Adamstalu se vyplatí jet buď na dvoudenní pobyt s možností hrát dvakrát velké osmnáctijamkové hřiště Championship-Course plus jednou menší devítku Wallerbach, anebo spojit návštěvu Adamstalu s některým hřištěm po cestě. Před pár týdny jsem tu psal o rakouském Diamond Country Clubu, kde se hrála European Tour; hřiště je od Adamstalu jen asi 60 kilometrů. Kombinaci Adamstal-Diamond mohu doporučit: obě hřiště jsou přírodním zasazením naprosto rozdílná, přitom obě velice kvalitní. Jde tedy o hodně pestrý golfový výlet.

Rodinná atmosféra na prestižním hřišti

Adamstal vybudoval bývalý rakouský automobilový závodník, mnohonásobný mistr v rallye, Franz Wittmann. Pochází z místního kraje, narodil se v roce 1950 v nedalekém městečku Ramsau. Jeho rodina žije v Adamstalu už od roku 1915, patří jim také místní pila. Wittmann se prosadil v rallye především v 70. a 80. letech; celkem získal 79 titulů, z toho 32 v evropských soutěžích, dvanáctkrát byl rakouským národním mistrem. Závodil ještě po roce 2000, to už svůj zájem ale napřel hlavně do golfu, do budování areálu v místě, kde také žije. Wittmann byl rovněž významným golfovým činovníkem: v letech 2006-2014 zastával funkci prezidenta rakouského golfového svazu.

Franze Wittmanna a jeho ženu Rolandu lze na hřišti, v klubovně, běžně potkat. S hráči a návštěvníky se tu baví, byť samozřejmě nelze chtít, aby s každým hráčem probíral své dřívější automobilové úspěchy anebo hovořil o hřišti. Ale na golfu a s golfem skutečně žije. Wittmann je sice v Rakousku velmi známou osobností, nicméně v Adamstalu a okolí to až tak nevnímají. Je místním, má horskou mentalitu v krvi a ví, jak je v tomto prostředí důležitá blízkost vzájemných vztahů.

To je bytostně znát na atmosféře areálu. Nemůžete ji poznat z žádného reklamního prospektu, žádný žebříček ani rating vám ji neodhalí. Adamstal má typicky rodinného ducha. Areál vybudovala jedna rodina, tato rodina ho vlastní a pracují v něm i její příslušníci. Ačkoli jde o evropsky známé, populární, úspěšné hřiště, je jasně spojeno s konkrétními lidmi, kteří utvářejí jeho tvář. Taková vídeňská Fontana je svojí atmosférou úplně někde jinde, to je klasický resort té nejvyšší úrovně, trochu odosobněný blyštivý golf. Ale když přijedete do Adamstalu, máte pocit důvěrnosti a domáckosti. Třeba jako na Čertově Břemeni… Stejně jako je dr. Němec spojen s tímto jihočeským hřištěm, je Franz Wittmann a jeho rodina spojena se svým Adamstalem.

Je to důležitá věc pro pochopení vzniku areálu, jeho podoby i úspěchu. Do Adamstalu jedete nejprve proto, že hřiště má pověst jedinečnosti díky své kulise. Ale vracíte se sem i proto, že je vám tu fajn. Když jsme sem přijeli, u stolku v klubovně zrovna seděla čtveřice místních seniorů a mastila karty. Hráli celý večer, popíjeli a asi to ani nebyli golfisti. Prostě štamgasti z hor.

Pokud byste také čekali v klubovně luxus, nenajdete ho. Běžná nabídka jídel a pití, normální dřevěné stoly a židle – žádný měkký plyš. Občas se tu zastavují i pěší turisté či cyklisté. Je vidět, že život v horách je jiný, nepotrpí si tu na zbytečnosti a vnější prezentaci. Určitě i proto sem čeští hráči jezdí rádi – připadají si tu jako v Krkonoších.

To domácké lze doložit i tím, že maminka Franzovy ženy Rolandy Herta, již důchodkyně, obsluhuje v domečku na deváté jamce místní „bufet“. V domku nabízí talíře plné chlebů s pomazánkami, které sama dělá. K občerstvení dostanete limonádu i trochu šnapsu, což se v chladnějším počasí hodí. A cena? Co dobrovolně dáte do kasičky, na „rozvoj dětského golfu“. Každý samozřejmě dá, a to dokonce víc, než kdyby si měl chleby platit podle pevných cen. Paní Herta také zná prakticky všech 950 členů místního klubu a u mnohých dokáže říct, jakou mají herní úroveň, jaký je jejich handicap. Adamstal je špičkový, ale zároveň vlídný golfový areál.

Franz Wittmann se ke golfu dostal v 80. letech a v roce 1995 v Adamstalu otevřel malé devítijamkové hřiště, dnes nazvané Wallerbach Course. Doporučuji si ho při návštěvě zahrát. Je zábavné, podobá se českým devítkám Podbořánky, Janov, Svratka, Cínovec a dalším neokázalým výspám golfu. Na Wallerbachu je jasně vidět, jak si Wittmannovi chtěli postavit malé hřiště pro sebe i blízké, kamarády i lidi z okolí, jak chtěli do rodného kraje přivést hru, která je uchvátila. Odráží se v něm osobní zájem i upřímný vztah ke golfu.

Hřiště Wallerbach zabírá nevelký prostor, jamky jsou v údolí potoka, délkově velmi přívětivé (čtyřpary 230-311 metrů, jen jeden pětipar). Hřiště je designově kvalitní, herně srozumitelné, dobře udržované. První jamku jdete prudce do kopce, třetí jamka je dogleg s bláznivou druhou ranou prudce z kopce, pak už jdete šest jamek víceméně po rovině: kousek do nitra horského údolí a zase zpátky. Na konci už je to trochu strašidelné, v temném lese, horští velikáni tu na vás padají… Wallerbach zvládnete za hodinku a půl, lze ho obejít pěšky a s bagem na zádech.

Když se Franz Wittmann pustil v roce 1998 do stavby druhé devítky, respektive prvních devíti jamek velkého osmnáctijamkového hřiště rozkládajícího se na úbočích protilehlých hor, musel být považován za pošetilého a za snílka. Horské prostředí s proměnlivým klimatem, ne úplně snadná dostupnost místa, otázka, zda a jak se podaří hřiště v takovém terénu postavit. A jak ho potom udržovat. Určitě to byl riskantní podnik. Ale vyšlo to. Prvních devět jamek Championship-Course otevřeno v roce 2002, kompletní hřiště bylo hotovo v roce 2005.

Své vizionářství dokládá Wittmann i odpovědí na otázku, jaký je jeho současný golfový sen: „Jednou bych chtěl, aby se v Adamstalu hrála European Tour a aby na odpališti stál Tiger Woods.“ Jenom sen nebo realizovatelná idea? Uvidíme.

Velké divadlo

Při hře na Championship-Course si mnohý golfista položí otázku: jak toto hřiště vůbec mohlo vzniknout? Jak tady, na prudkých stráních, mohly jezdit těžké bagry, buldozery a auta přesouvající zeminu? Jak se sem dostaly? A to zde ty mýtiny, na nichž jsou dnes ferveje, byly odjakživa? Anebo se muselo kácet?

U devítky Wallerbach se příliš s terénem nehýbalo, u Championship-Course už se krajina přizpůsobovala výrazně. Je to vidět na snímcích z výšky, jak se plochá rovina jamek zařezává do spádu terénu. Byla to skutečně obrovská práce. K obtížným patřilo i vybudování asfaltových cestiček, které jsou někde extrémně prudké. Bez nich by však byl areál ekonomicky nerentabilní: pěšky či s bagem na vozíku chodí toto hřiště jen minimum hráčů. Adamstal tak ukazuje, jaké jsou dnes technické možnosti při budování golfových hřišť, co vše je možné postavit. V podstatě cokoliv.

Pokud jde o les, tak už při stavbě hřiště Wallerbach se kácelo asi na 50% ploch. U prvních devíti jamek Championship-Course se kácelo asi na 70% ploch, u druhých devíti na 90%. Padly tisíce a tisíce stromů. Jak je to možné v Rakousku, zemi tak silně ekologicky zaměřené? Podle Wittmannova vyjádření s tím zelení a ekologové neměli problém. Okolní kopce jsou tak zalesněné, že volný prostor přírodě, zvířatům, jen prospívá. Les je vzdušnější.

Celý areál zabírá plochu zhruba 110 hektarů, z toho je však značná část les. Hřiště je velkoryse rozloženo v krajině, každá jamka má svůj vlastní prostor, jen na pár místech je vidět na sousední fervej. Hráč tu má všude pocit soukromí a oddělenosti. Hraje jen on sám, je sám v přírodě. Cena za to je, že některé jamky mají mimořádná převýšení a že přechody mezi jamkami jsou velmi dlouhé. Hřiště má při paru 70 délku z bílých 5 919 metrů, ze žlutých 5 582 metrů, nejvyšší bod hřiště leží ve výšce 740 metrů, celkový rozdíl mezi klubovnou a vrcholem je skoro 200 metrů. Pokud byste šli pěšky, nachodíte se tu 12 i více kilometrů. Bez autíčka, po svých, je to brutální celodenní horský výšlap.

Hlavním kouzlem Championship-Course je krajina. Adamstal je především přírodním zážitkem, většina jamek nabízí skvělé výhledy na hory okolo. Vidíte sice „jen“ jedno obrovské údolí, jste na úbočí jednoho horského masivu táhnoucího se nad jedním potokem, který teče dole u klubovny, ale je to strhující scenerie. Hory a stromy jsou všude, civilizace nikde. 

Reklamní fotografie ukazují Adamstal oslněný slunečními paprsky, já tu hrál v mírně pošmourném a zamračené podnebí. Bylo asi tak osm nad nulou. Prostě hory a chladno. A přesto byl můj dojem z hřiště a krajiny skvělý. Adamstal funguje i bez podpory počasí. Je to velké vizuální divadlo, případně panoramatický velkofilm působící na všechny smysly. A je také úplně jedno, jak tu hrajete, jakých výsledků dosahujete či kolik míčů poztrácíte. To vše vyrovná či přehluší dojem z prostředí, přírody okolo.

Se zelenou příšerou i amfiteátrem

Z architektonického hlediska je hřiště profesionálně navržené a perfektně postavené. Design přesně odpovídá místu, dává v prvé řadě vyniknout pohledům do kraje. Kanadský architekt Jeff Howes přitom jamky vytvaroval tak, aby byly dobře hratelné, přehledné i srozumitelné. Netrápíte se tu příliš složitými či nehratelnými místy. Skoro všude vidíte, co a jak hrát.

Jamka číslo 1 je na úplné rovině, u potoka, ale dvojka a čtyřka už vás zavedou prudce vzhůru. Hlavně dvojka, to je doslova stěna před vámi. Na hru velmi těžká, hlavně druhá rána do grýnu. Ale hráč nabere výšku a pak se už pohybuje spíše po vrstevnicích. Jamky a ferveje jsou široké, nikde nemáte stísněný pocit, efektních pohledů a výhledů jsou tu desítky – z odpališť, fervejí i grýnů.

Prvním vrcholem hřiště je pětice jamek 5-9. Pětka poprvé ukáže celý protější horský masiv v jeho mohutnosti, u ferveje jsou i zajímavé skalní výběžky. Šestka je efektní, oddychový třípar s ranou uvolněné plachtící dolů. Sedmička je nejslavnější jamka areálu: pětipar Green Monster, Zelená příšera; 526 metrů ze žlutých, 555 metrů z bílých. Jamka se nádherně vine coby dvojitý dogleg vlevo a pak zase vpravo, jednou dolů a pak zase nahoru. Je důmyslným a krásným dílem. Klíčová je už druhá rána na menší prostor v druhém lomu doglegu, hraje se do kopce. Když uspějete, čeká vás další těžká rána, do osamoceného grýnu přes zákrut s roklí. Kdo tu prý zahraje birdie (i při rekreační hře), má fýčko zdarma. I par tu má cenu hodně vysokou. Já si myslel, že bych mohl dosáhnout bogey. Skončil jsem s double bogey.

Tříparová osmička nabízí při slunečním svitu skvělou hru stínů zdejších stromů okolo grýnu, na devítce je zase široký prostor s panoramatickým pohledem na hory. Kochat se lze i u domečku  s občerstvením mezi devítkou a desítkou. Zastavte se, užijte si pohostinnost paní Herty. Nespěchat – myslete na to, že tu nejste jen kvůli golfu, ale i kvůli přírodě.

Velkou atrakcí na druhé devítce je čtyřparová jedenáctka. Ta se se hraje z vysokých odpališť, převýšení mezi fervejí a bílými odpališti je 40 metrů, i ze žlutých si připadáte jako na rozhledně. Míček letí při dobré ráně velmi daleko, i rekreant tu může dosáhnout drivu o délce 250 metrů. Jaká radost!

Druhým vrcholem hřiště je čtveřice jamek 13, 14, 15 a 17. Třináctka a čtrnáctka jsou v nevelkém údolí, odlišují se komornějším prostředím. Patnáctka míří vzhůru k výhledům a je proslulá i svým nebezpečným zakončením před grýnem, kde je spousta bankrů, vlevo aut a za ním prudký svah. Lze tu nalézt desítky a desítky ztracených míčů… Máte tu i skalnatou jeskyňku se stolečkem a židlemi – můžete se zde posadit, hru přerušit a jen se kochat.

Finále je pak nikoli osmnáctka, ale už sedmnáctá jamka. První část pravého doglegu vychází z obklopení stromů, ale druhá část jamky se otevírá jako velkolepé představení horských velikánů. Pro potřeby fotografování jsem vylezl do svahu vlevo a připadal jsem si jako v hledišti obrovského amfiteátru s jevištěm/grýnem dole a kulisami hor za ním. Opět: přerušte hru, nechte bag dole, vylezte si na stráň jen se dívejte na hráče i svět pod vámi. Cosi nadpozemského se vás bude dotýkat.

Hřiště končí tříparem č. 18, už bez výhledů, a ještě jedním tříparem č. 19, hraným prudce dolů. Devatenáctka je přidaná, abyste se při odchodu dolů z hor ke klubovně nenudili. Nejlepším koncem by asi byla sedmnáctka, ale to z krajinných důvodů nebylo možné. Po odehraných devatenácti jamkách jste dole na parkovišti a už víte, že to byl unikátní zážitek. A že se sem člověk chce vracet. Být Vídeňákem, tak sem jedu vždy jednou za rok, dám si to hřiště jako třešničku na celoročním dortu.

Pro rekreačního hráče událost i odměna, ale je toto hřiště vhodné i pro hru ryze sportovní, pro vrcholové turnaje? Challenge Tour se zde hrála, European Tour zatím ne. Údržba hřiště, kvalita ploch a grýnů, to by požadavkům European Tour odpovídalo. Ale pro hráče a hlavně jejich kedíky, nesoucí dvacetikilové bagy, by to muselo být nesmírně těžké. Obstáli by jen někteří, bylo by to o golfu i fyzické připravenosti. Svoji roli by mohlo hrát i počasí, v horách někdy zcela nepředvídatelné. Asi by byly i problémy s dopravou, diváci by se obtížně šplhali po stráních.

Řekl bych, že Adamstal je především skvělým zážitkovým hřištěm pro rekreační golf, ten vrcholový sportovní stojí až za ním. V tom se Adamstal rovněž podobá české Ypsilonce, která hostila Challenge Tour, ale pro European Tour by už asi vhodná nebyla.

Adamstal je sice krajinným profilem náročný, ale herně není těžkým hřištěm. Ze žlutých odpališť jsou jamky délkově většinou zvládnutelné, je tu hodně prostoru a ani grýny nejsou nadmíru komplikované. Tabule rekordů v klubovně říká, že v rámci turnaje zde bylo nejmenší skóre 62 ran, tedy 8 pod par. Já tu zahrál 87 ran, tedy 17 nad par (včetně jednoho pětipatu). Průměrně hraju hřiště s parem 72 za 88 ran, nehrál jsem tu tedy hůře než obvykle. A to bylo chladno a mokro. I to dokládá, že hřiště je koncipováno relativně vstřícně.

Jako hudební mistři

Hledal jsem po hře nějakou charakteristiku, stručné a nápadité vystižení obou hřišť. Nakonec mne napadl příměr vycházející z velké hudební tradice Rakouska. Příměr, který pochopí nejen Rakušan, ale i ten, kdo trochu zná vážnou hudbu.

Tedy: malé hřiště Wallerbach je jako zábavná a lehká Malá noční hudba od Wolfganga Amadea Mozarta, zatímco velký Championship-Course je velkolepá Beethovenova symfonie anebo nějaká ještě rozmáchlejší symfonie od Gustava Mahlera. V každém případě jsou to díla (hřiště) skvělá, která posluchače (golfistu) pobaví i strhnou, potěší i uchvátí. Výtvory mimořádné i krásné.

Malý dovětek. Nemám moc rád označení „must-play“, tedy že nějaké hřiště musíte hrát, že bez jeho návštěvy jste ochuzeni, něco vám chybí. Spousta markentingových materiálů vám samozřejmě řekne, že právě Adamstal je „must-play“. Já bych ale spíše řekl, že zahrát si tento areál vám přinese vedle zážitku i rozšíření obzorů. Uvidíte jiné než malé české kopce a kopečky, uvidíte jeden velký sen neobyčejného člověka-sportovce, a jak tento sen došel svého naplnění. Ano, chce to myslet jinak, někdy i dost odvážně. Chce to mít své sny a věřit v jejich uskutečnění.

A klidně bych věřil, že se tu Tiger Woods jednou na první týčko postaví. I když spíš než jako turnajový hráč by mohl být v pozici amerického golfisty na výletě po Evropě. I jemu by se tady určitě líbilo.