Rozhledník: Co Mohamedu Mekka, to Čechu řepa. Vlastně Říp.

Kdopak by neznal cimrmanovskou slovní hříčku o Češích, řepě a Řípu? Samozřejmě jsem si na ni vzpomněl, když jsem na Říp minulý víkend vylezl. Jaké vyhlídky vlastně skýtá tenhle nejslavnější z českých vrchů?

Říp od západu

Na Říp jsem se poprvé vydal někdy před patnácti lety na kole. Jel jsem cestou od západu, po polní žluté turistické značce. Vypadalo to, že nahoru to bude snadné. Ale prudkým svahem na úzké pěšině jsem kolo mezi stromy musel tlačit. Ten 460 metrů vysoký kopec se nezdá, ale dá zabrat.

Teď jsem vyrazil na typický rodinný výlet, s miminem v kočárku a skoro tříletým dítětem. Autem jsme dojeli pod horu a chtěli zaparkovat. Vyhrazené parkoviště, cena 50 korun. Nemálo peněz za ten kus vyasfaltované návsi.

Podřipská pole

Výlet na Říp je výletem pro nejstandardnějšího výletníka. Lepší než sedět doma na zahrádce u modravého bazénu, ale… Ale je to takové konvenční. Cestou nahoru k vrcholku také potkáváte jiné turisty, než když jezdíte někde v Brdech nebo Krušných Horách. Šli lidé poněkud neturističtí, starší, nebo rodiny s malými dětmi.

Lipová alej, první část cesty

Cesta vzhůru směrem z východu, kterou jsme šli i my, je ta hlavní a vlastně jediná „normální“. Nejprve kilometr pozvolně vzhůru po vyasfaltované cestě až k úpatí kopce, kde také začíná les. Mimochodem stromy zde byly vysazeny až v 19. století, dřív byla hora holá. To také vysvětluje, proč na ni praotec Čech vůbec lezl – dneska by ho zalesněný kopec, ze kterého není kruhový výhled, určitě nelákal.

Výšlap po betonu

Jestliže první část cesty na Říp je poklidná jako procházka městským parkem, druhá už je přece jen sportovnější. Kilometr prudce vzhůru. Někde jsou kameny, ale většinou je to betonová cesta s příčnými pruhy. Zcela nepřírodní, ale funkci betonu brzy oceníte. Někde totiž cesta stoupá tak strmě nahoru, že by to pořádně klouzalo.

Rotunda na vršku

Vytlačit nahoru kočárek byla docela námaha. Tričko jsem měl úplně mokré. Cyklisté mířící vzhůru museli v těch nejtěžších pasážích slézt a tlačit. Ani sjezd dolů si moc neužijí, protože cesta je plná pěšáků, musíte jet krokem. Příhodnější než výšlap na kole je ten pěší.

Jak upřímné…

Na vrcholku Řípu to žije. Turistická chata je v obležení turistů i bzučících vos. Rotunda je přesně jako z fotografií, a tak mi jediné překvapení přichystal legrační nápis na chatě: Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp. Vlastenectví ve své půvabně upřímné, ale dnes už lehce komické podobě. Ryze cimrmanovské.

Chalupa jako perníková

Kdyby se výlet na Říp sestával jen z té návštěvy chaty a lízání zmrzliny zde zakoupené, asi by nemělo cenu sem lézt. Ale jsou tu naštěstí také vyhlídky směrem do kraje. A právě kvůli nim má cenu těch 460 výškových metrů až na vrchol zdolat.

Mělnická vyhlídka

Už cestou se vám naskytne hezký pohled z jednoho místa směrem na Mělnicko. Tedy hezký… Vidíte v dáli elektrárenské věže. Ovšem pohled z tzv. pražské vyhlídky, která je asi sto metrů pod vrcholem, je impozantní. Jestli tohle opravdu viděl praotec Čech, zákonitě byl unešen. Krajina pěkná, harmonická.

Pražská vyhlídka

I když se říká, že Říp má díky svému geologickému složení na některé citlivější jedince svůj vliv, i když ho můžeme brát jako horu magickou, tajemnou i mýtickou, já tu žádné taje ani mystiku necítil. Kouzlo Řípu spočívá hlavně v tom, že stojí osamoceně, vyčnívá nad rovinatou krajinu a má velmi souměrný tvar. Připomíná – s prominutím – cedník nebo nočník položený obráceně na zemi.

Pod-večer pod-Řípem

Když jsem tak na pražské vyhlídce koukal do kraje, říkal jsem si: jak asi vypadala krajina před 1 400 lety, kdy ji viděl praotec? Jak moc byla zalesněná? Kam všude až dohlédl? Bylo ten den hezké počasí, bylo jaro nebo léto? A šel praotec nahoru po té turistické značce, nebo po asfaltu? A uhasil pak žízeň pivem nebo limonádou?

To jsou, panečku, zapeklité otázky naší minulosti.