Úžasná Babička, co vypadá jako chlap

Kdy jste naposledy četli Babičku Boženy Němcové? A co pro vás tahle kniha znamená? Pamatujete si ještě ten možná protivný (protože nucený) čtenářský zážitek, kdy jste měli tuto knihu číst jako školní četbu?

Babičku jsem četl naposledy někdy před patnácti lety, kdy jsme na jednom literárním semináři na filozofické fakultě dostali úkol napsat na tuto klasickou knihu recenzi. Jako kdyby Babička vyšla dnes a my měli čtenářům popsat, o čem to je a jaké to je. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že to není žádná „veliká“ literatura, román a lá Balzac nebo Tolstoj, ale působivost knihy plyne právě z její „malosti“, z harmonické nostalgie a prostoty. V tom je Babička i ryze česká. A pak je tu samozřejmě fakt, že institut „babičky“ je univerzální, babičku jsme měli nebo máme skoro všichni, a proto se k tomuhle tématu rádi vracíme.

V Babiččině údolí, poblíž zámku Ratibořice, stojí jeden pomník. Někde je nazýván Babička s dětmi, jinde Babička s vnoučaty. Jeho autorem je sochař Otto Gutfreund (1889-1927), jeden z čelných představitelů českého moderního umění, průkopník sochařského kubismu u nás. Gutfreundova Babička, která vznikla v roce 1922, nicméně kubistickým dílem není. Je to pomník „bez ostrých hran“, formálně spíše klasický. A přesto je to – alespoň podle mého soudu – dílo vysoce moderní a navíc zcela nadčasové.

Pamatuji si, že když jsem Gutfreundovo dílo uviděl poprvé na vlastní oči, okouzlilo mě. Už jen třeba tím, jak sochař pojal celou koncepci. Nikoli samotná postava, jak by se nabízelo, ale stará žena a čtyři malé děti, navíc ještě dva psi. Postavy jsou rozmístěny přirozeně, oba konce sousoší rámují psi coby ochránci. Stejně tak babička je umístěná až vzadu – dospělý chodí většinou za dětmi, má o nich přehled. Opravdu jedinečně ztvárněný je výraz v dětských tvářích: naprosto čistý, dětsky upřímný a bezelstný. Gutfreund navíc pojal děti jako skutečné živé bytosti, nikoli panáčky: prozrazuje to například Janovo gesto (stojí nejvíce vpředu), který má frajersky ruce strčené do kalhot. Stejně tak malý Vilém si po způsobu předškolních dětí strká ruku do pusy.

Čtvrtá v řadě je Barunka, z dětí nejstarší. Její otevřené ruce explicitně vyjadřují to, co je všem dětem společné: něčím jsou fascinovány, něco je uchvátilo. Co? Pomník údajně zobrazuje scénu, ve které babička dětem vykládá o tom, že každý má svou hvězdu – lidé Bohem vyvolení ji mají krásné, lidé jako Viktorka zakalené. I když ale tento fakt neznáte, není těžké z dětských tváří vyčíst, že jsou skutečně konfrontovány s něčím, co vyvolává úžas, obdiv. Krátce: s něčím nadpozemským. Ať jsme věřící či nikoli, každý vnímavější pozorovatel pochopí, že tenhle pomník se dotýká čehosi, co je nad člověkem a co je věčné.

V babiččině výrazu podobný úžas nevidíme. Její tvář je spíše neutrální, má ruce klidně složené a dívá se před sebe. Ale právě v tom je ten vtip: je to skutečně ta moudrá a „šťastná“ žena, která došla poznání. Její síla pramení nejen z životní empirie, ale také z neochvějné víry v Boha a jeho spravedlivý řád. Nicméně nemůžu si odpustit škodolibou poznámku: babička tu nevypadá vůbec žensky, její rysy jsou jako u chlapa. Že by to byl cimrmanovský dědeček?

Ale to sem nepatří. Gutfreundovo sousoší je geniální v tom, že v něm zcela chybí národovecký patos, není to naivní památníček. Je v něm ale obsažena podstata celé knihy. Stejně jako je text Němcové nekomplikovaný, je to spíše záležitost osobní a citová než racionální spisovatelský konstrukt, i Gutfreund „jen“ zobrazil jeden výjev, pár postav. Nesnažil se být moderní za každou cenu, vložil do sousoší přesně to, co mu náleží: jednoduchost a emoci.

Je až neuvěřitelné, že studený kámen může být tak hřejivý a plný života.