Kdo najde zlatou přehradu?

Znáte film Jiří Menzela Kdo hledá zlaté dno? Asi ne, je to jeden z jeho méně vydařených snímků a také netypický. Normalizační dílko, které natočil v roce 1974, aby se tímhle filmem „vykoupil“ z klatby po roce 1968. Díky němu pak mohl dál točit.

Film se odehrává během budování velké přehrady. Na stavbu přichází mladý pracovník (Jan Hrušínský), který právě tady najde své místo v životě i sám sebe. Ano, takhle napsané to vypadá hodně hloupě, ale ve skutečnosti ten film nebyl až tak pitomý. Byl prostě jen poplatný době, Menzel se snažil podprůměrný námět jakž takž oživit. S dialogy vypomohl Zdeněk Svěrák, docela pěkné jsou záběry ze stavby. Dodnes mám v paměti především sekvenci, ve které je nákladní auto neseno jeřábem přes hluboké říční údolí. Hezky kameramansky pojaté.

Právě tenhle záběr z filmu, který jsem viděl někdy v půlce 80. let, mne inspiroval k návštěvě přehrady, kde se film točil. Jmenuje se Dalešice a před dvěma týdny jsem se o ní už zmínil v článku o mohelenské handcové stepi, resp. atomové elektrárně Dukovany. Dalešice jsou odtud jen pár kilometrů, přehrada byla stavěna na přelomu 60. a 70. let i kvůli chystané stavbě elektrárny. Společně s hrází Mohelno vytvářejí tyhle dvě hráze přečerpávací soustavu.

V Menzelově filmu je hráz Dalešic ještě nehotová, je to obrovské a rušné staveniště-mraveniště. Když dnes přijedete na hráz, je tu úplně pusto a ticho. Jen dole to trochu hučí, od zdejší vodní elektrárny. Dalešice jsou jednou z našich nejvýkonnějších vodních elektráren, jsou tu čtyři turbíny. Většinou ale běží jen jedna nebo dvě, při provozu všech čtyř by voda z nádrže příliš rychle ubývala.

Dalešická hráz je nejvyšší u nás, má přes sto metrů výšky a je to sypaná hráz (Orlík je betonový a má přes 90 metrů). Z hráze je krásně vidět dolů po proudu řeky. V dálce také vidíte komíny odpařovacích věží Dukovan. Na hrázi jsou také dobře patrně kontrolní body, díky nimž se zjištují možné průsaky vody. Je skutečně děsivé – i vzrušivé – představit si, co by se asi dělo, kdyby ta masa vody provalila hráz. Co by asi udělala s údolím dole a vším, co v něm stojí a žije. Ale tohle drama ponechme spíš fantazii.

Mimochodem – je zajímavé, jak odlišně filmově lze téma „přehrada“ uchopit. Zatímco běžného hollywoodského scenáristu by určitě napadlo právě téma protržení přehrady a vznikl by z toho spektakulární katastrofický film, socialistický režim vyplodil film o budování, vzniku přehrady. Ano, socialisté měli na svém štítu bohulibou myšlenku budování, nikoli destrukce – jenže v realitě to bylo úplně jinak. Kuriózní je i to, že podobný budovatelský film jako ten Menzelův vznikl také o blízké elektrárně Dukovany. Příznačně se jmenoval Atomová katedrála a natočil ho v roce 1984 Jaroslav Balík. Tenhle film je ještě o něco slabší než Menzelův, ale opět si z něj pamatuji tu zvláštní, obrovskou stavbu. A taky docela ucházející výkony Josefa Vinkláře a Jiřího Krampola.

To všechno odnesl čas, stavby dnes stojí tiše, jako je tichá voda v dalešické nádrži. Pamětníci časů, kdy se řeka točila údolím, určitě litují míst, které byly zplaveny. Ale i dnešní jezerní hladina je docela pěkná. Vedle hráze tu najdete několik zajímavých míst, které lze v létě objet na kole. Teď v zimě to je možná lepší vzít autem a chodit jen v jejich bezprostředním okolí.

Rozhlednu Babylon, která je pár kilometrů od hráze, na levém břehu, můžu doporučit jen v létě, v zimních měsících je zavřená a výhled od její paty není žádný, okolo rostou stromy. Když ale pojede směrem na západ, proti proudu Jihlavy, určitě navštivte Wilsonovu vyhlídku. Je to skalní ostroh tyčící se nad vodami přehradního jezera, ze tří stran obklopený vodou. Nejlépe se k němu dostanete od obce Hartvíkovice.

Dále proti proudu jsou pak hezké pohledy z mostu, který spojuje Hartvíkovice s obcí Dalešice. Když jsem tu byl o nedávných vánočních svátcích, byla hladina asi o pět metrů níž, než je obvyklé. Z jezera hodně vystupoval malý ostrov, je dobře viditelný z mostu i ze stráně u silnice. Točí se zvláštním způsobem do oblouku – takový bumerang nebo písmeno C. A propos, nedaleko odtud, ve vesnici Biskoupky, se v roce 1900 narodil Vítězslav Nezval, autor legendární poetistické Abecedy.