Jeďte za Němci do Českého lesa

Pokud máte pocit, že rozdíl mezi námi a západními zeměmi už je malý, jeďte se podívat do Českého lesa. Je to vlastně severní kus Šumavy, táhne se od Domažlic až k Chebu.

Panorama českého lesa, v dáli vrch Zvon

Já byl nedávno právě kousek nad Domažlicemi, ve vesnici s poetickým názvem Rybník. Je skoro u hranic s Německem, okolo jen hory a lesy.
Český les na české straně je pustý, vybydlený sudetský kraj. Bývalé pohraničářské baráky stále stojí a jsou stále ošklivé. Sem tam nějaká zrenovovaná hospoda, penzión, ale to je tak vše. Tichá příroda vůkol. Je to opravdu krása – ale trochu bez života.
Stačí vjet do Německa a připadá vám, že jste zase překročili už neexistující železnou oponu. Silnice kvalitnější, vesnice živé a upravené. Jsou to známé věci, ale skutečně mne překvapilo, že dvacet let od pádu komunismu je ten rozdíl mezi námi a západem pořád tak očividný.

Věž na Zvonu, pohled z Německa

Někdo možná namítne, že německá upravenost, vypiplanost, je tak trochu nepřirozená, je to i znak většího postupu civilizace na úkor přírody. Ano, na české straně jsou lesy rozlehlejší, je tu méně obyvatel a tím i méně ruchu. Jenže na německé straně jsem se cítil svým způsobem příjemněji. Jezdil jsem na kole v počasí spíše nevlídném, a tak vědomí, že jsou tu nějaká sídla, kde se dá schovat, přišlo vhod.

Rozhledna Böhmerwaldturm, na vrchu Ebene v Německu

Důkaz stále rozdílného přístupu k tomuto kraji mi přinesly dvě věci. Tou první jsou dvě výškové stavby, od sebe vzdálené jen asi tři kilometry. Na německé straně je to turistická rozhledna Böhmerwaldturm, na vrchu Ebene (894 m). Byla postavena na počátku 80. let, i proto, aby se rodáci z bývalých Sudet mohli dívat do kdysi rodného kraje, do Čech. Rozhledna je to dobře udržovaná, stále otevřená a stojí na skutečně příhodném místě s velkým rozhledem. Je to stavba se skutečným „lidským“ rozměrem. Naopak na české straně se tyčí poněkud „nelidský“ výtvor: vojenská věž na vrchu Zvon (862 m). Kdysi výzvědné centrum vojáků, dnes stále nepřístupný objekt. Stavba předimenzovaná, skoro hrozivá, věčné memento totalitního režimu. Těžko říct, proč z ní už taky dávno není rozhledna.

Hřbitov v Pivoni

A druhým důkazem byly dva hřbitovy. Jeden je ve vesnici Pivoň, kde stojí i zbytky kláštera. Klášter byl zničen po druhé světové válce, na hřbitově jsou prakticky všechny náhrobky povalené. Leží tu především Němci. Jejich příbuzní byli odsunuti, kdo by se tedy staral… Je to místo plné zmaru, velmi smutné. Ale opět jen kousek odtud, přímo u hranic, v bývalé vesnici Pleš-Plöss je další hřbitov. Protože je jen dva kilometry od nejbližší německé obce, je tenhle hřbitov zrenovovaný, upravený. Pleš byla kdysi jednou z největších vsí v okolí, žilo tu ve sto domech přes 700 obyvatel. Dnes z vesnice zbyl jen ten hřbitov a základy kostela. Je ale vidět, že potomci či přátelé odsunutých se o své mrtvé starají. Tráva posekaná, náhrobky udržované. Tiché, klidné místo, na kterém zdaleka necítíte takový pocit nicoty jako v Pivoni. Tudy také přešly dějiny, i zde je vidět zásek poválečného rozdělení světů. Ale někdo dal na tuhle ránu náplast. Někdo se snaží propast překlenout. Jsou to ovšem Němci, kdo tyhle kroky dělají – ne Češi.

Upravený hřbitov v Pleši

Se smíšenými pocity jsem z Českého lesa odjížděl. Přemýšlel jsem o historii 20. století, o národní mentalitě, o německo českých vztazích v minulosti a dnes. Ale nedošel jsem k jasným soudům, hodnotícícm znaménkům. Jen jsem viděl, že na jedné straně bývalé železné opony se pořád žije jinak, než na té druhé.