Jako doma, Herr Halada

Když na výlet, tak do města! Pro někoho nepochopitelné heslo, ale v mém případě platí. Tedy pokud jde o zahraniční výlety, resp. dovolené.

Karlskirche, jedinečná barokní památka z 18. století

Město mě prostě baví. Kdybych si měl vybrat mezi týdenním pobytem u moře v hotelovém středisku, v nějaké světové metropoli, anebo absolvovat výpravu v horách, volil bych město. Je tam toho totiž nejvíc k vidění. V přírodě je samozřejmě krásně, rád do dní prakticky každý týden vyrážím na kole, za golfem, ale i jen tak, ale do zahraničí jedu nejraději do měst. Jakoby právě v nich bylo koncentrováno to „jiné“, čím se daná země liší od Česka. Ve městech vidíte nejvíc „jiných“ lidí“, nejvíc jiných staveb, je v nich vždy také otisk tamní mentality.

Před pár dny jsem byl ve Vídni (viz rovněž článek z minulého týdne To je strašidelná památka). I když je tahle dunajská metropole od Prahy jen kousek, teprve teď jsem město poznal blíž, byl jsem tu na víc než jeden den. A skutečně mě velmi zaujalo, přitáhlo, zajímalo, bavilo.

Klasika: kolo v Prátru

Vídeň možná není tak hezká jako Praha – české hlavní město je na kopcích a jsou tu mnohem atraktivnější výhledy. Také jsou tu jednotlivé stavební slohy více promísené. Vídeň je naproti tomu velkosvětštější – a také větší. Třeba co se výšky budov nebo paláců týče. V Praze jsou v centru domy vysoké tři, maximálně pět pater, ve Vídni sedm. Stavebně tu převažuje především 19. století se svými historizujícími styly. Na Vídni je vidět, že lesk hlavního města podunajské monarchie stále zářil, i když Rakousko-Uhersko už pomalu ztrácelo sílu evropské velmoci.

Zahrada paláce Belveder

Co mě na tomto městě zaujalo na první pohled? Třeba to, že v něm lze spatřit i kus české historie. Když procházíte Paříží, město vás fascinuje svojí rozmáchlostí i originalitou. Ale francouzská kultura a styl života jsou jiné než naše. Řím je také jiný, hraje v něm hlavní roli antika a její dědictví. Amsterdam se sice podobá Praze, ale holandské dějiny šly svobodnějšími cestami než ty české. Berlín je kosmopolitnější, Londýn imperiálnější, New York už je úplně odlišný svět. Ale ve Vídni je to „tak trochu“ jako v Praze.

Hundertwasserův dům

Nejde jen o tu fůru poněmčelých českých jmen typu Machatzek a Nowotny. Jde o to, že když vidíte pomník Marie Terezie nebo Josefa II., vzhlížíte i k někdejším českým panovníkům, o kterých jste se učili v dějepise. Jména spojená s rakouskou minulostí jsou vám důvěrná známá, dokážete si události a osoby lehce zařadit do kontextu. A co teprve kulturní oblast: hned naproti Hofburgu stojí dům (dnes Raiffeisenbank), jehož autorem je Adolf Loos – a kdo by neznal střešovickou Loosovu vilu! S Vídní jsou spojena i jména českých či moravských rodáků, ať už je to Mahler nebo Freud. Ať narazíte na jakoukoli významnou vídeňskou osobnost, každá druhá se nějak váže k českému prostoru.

Loosův dům z počátku 20. století

Vídeň mi připadala jako zvláštní kombinace domova i ciziny. Na ulicících potkáváte lidi, jejichž tváře mají stejnou fyziognomii jako chodci v Praze, slovanské předky tu má kdekdo. Ale je tu také hodně těch, kteří vypadají ryze německy, anebo těch s balkánským profilem. V hotelu Sacher jsem si dal zdejší dort, a číšník se jmenoval Stephan Kanyi. Byl to takový švihácký týpek, něco přes čtyřicet. Výslovnost ryze vídeňská, ale už od pohledu jsem tipoval, že jeho předci přišli odněkud ze slovensko-maďarského pohraničí.

Café Central se sochou Petera Altenberga

Společného ducha vám připomene třeba i slavné Café Central. Ne snad proto, že je hnedka naproti českému kulturnímu středisku. Ale proto, že si tu připadáte jako v kavárně Slavia nebo v Café Louvre na Národní třídě. Jako doma… Spojitost rakouské metropole s českou se projevuje třeba i v tom, že vídeňské tramvaje jsou podobné pražským. Nejen červenobílou barvou, ale i tím, že v těch starších jsou mnohem praktičtější sedačky než v těch novějších. V Praze jezdí pořád staré modely T3 s nezničitelnými červenými a šedivými sedačkami, ve Vídni mají ve starých vozech zase dřevěné sedačky. Nové vozy jsou sice nízkopodlažní, vypolstrované, ale bez šmaku. Ostatně výraz šmakovat -ten přece pochází z němčiny…

Náměstíčko před Albertinou, vzadu Opera

Původně jsem si myslel, že Vídeň je stejně jako Praha spíše temnější a dekadentnější město, ale byl jsem vyveden z omylu. Možná v tom hrálo roli pěkné počasí – ale faktem je, že otevřený vídeňský prostor působí vzdušněji než pražská kotlina. Blízko jsou už také hory, ve městě je hodně parků. Provoz sice hustý, ale všudypřítomní cyklisté dělají město mladším. Ano, ve Vídni se dá žít příjemně. Je to ostatně z hlediska kvality života po Ženevě druhé „nejlepší“ evropské město.