Cesta nedovoleným lomem

V minulých tipech na výlety jsem většinou psal o standardních cílech. Region, město, rozhledna, muzeum… Dneska jsem si vybral místo, které je nezvyklé. A taky do něho nevede žádná turistická cesta. A vlastně se tam asi ani nesmí. Ale oplocené to není a zajímavé je to rozhodně.

Takhle jde „vykousat“ krajinu

To místo je totiž lom. Kamenný lom u obce Tachov. Ale není v západních Čechách, nýbrž na rozhraní středních a severních Čech. Tachov je malá vesnice ležící zhruba dva kilometry od Doks, vzdušnou čarou pět kilometrů od Bezdězu. Tachovem prochází cyklotrasa, okolí je rozmanité. Z jedné strany jsou vidět kopce a homole Českého Středohoří, z další strany sem zasahuje lesnaté Kokořínsko. Jiným směrem zase vidíte roviny okolo Ralska. A v dáli jsou vidět ostré vrcholky Lužických hor.

Všechny výhledy, které jsem teď popsal, jsou ovšem viditelné za jednoho předpokladu. Že vjedete do lomu a vyjedete na jeho okraje, odkud je skvělý rozhled. Lom je totiž uprostřed kopce, který se nad Tachovem i celou krajinou zvedá. Kopec je zvnějšku a z jedné strany normálním kopcem, ovšem zevnitř a z druhé strany je vidět, jak je vykrojený, „vykradený“. Ano, je to lidskou činností výrazně proměněné místo, trvalé a nevratné poničení krajiny. Ale to místo má právě díky lomu svou zvláštní atmosféru.

V lomu se stále pracuje, proto je samozřejmě lepší se sem vydat v okamžicích, kdy tu nikdo není. Tedy o víkendu, v neděli. Nikdo vás pravděpodobně nezastaví. V každém případě dávajte pozor a mějte na mysli, že jste tu na vlastní triko, riziko i nebezpečí.

Soutěska na divokém Západě? Kdepak, v Česku.

Z Tachova vede do lomu asfaltová cesta mířící vzhůru, míjíte při ní zvláštní ceduli; při jízdě dolů pak druhou, sesterskou. Jsou ostatně na fotografiích, připadaly mi vtipné. Lom poskytuje skutečně skvělá místa pro fotografování. Nejen co se týče výhledů do kraje, ale také pokud jde o místo samotné. V lomu jsem si také všiml zvláštních kovových válců, jakýsi buněk – s největší pravděpodobností jde o „kryty“ pro okamžiky, kdy se v lomu odstřelují kusy kamene. Do válců se schovají … střelmistři? Nevím, nejsem odborník.

Do lomu jsem pohodlně vjel na kole, po prašných cestách se dá jezdit bez problému, ale když jsem se chtěl dostat na nejvyší bod areálu, musel jsem už po svých. V cyklistických botách se nechodí ideálně, naštěstí jsem nemusel až tak složitě šplhat. Nakonec jsem se dostal k jakémusi ostrohu, který vypadal jako nejvyšší. Rozhled fascinující. Ovšem pohled na některé strany a hlavně dolů není pro slabší žaludky, stráně tu jsou skutečně na mnoha místech vykousané. Kdo ví, jak to vše drží.

Výhled směrem ke Kokořínsku

Nakonec to době dopadlo. Z lomu jsem odcházel zdráv. A mimochodem, kdysi jsem podobným způsobem navštívil povrchový hnědouhelný důl na Sokolovsku. To jsem naopak nejel na nejvyšší bod, ale na ten nejnižší. Až na dno té obrovské jámy. A byl to taky zážitek jedinečný.

Někdy prostě ty nejzajímavější věci nenajdete na trasách, které jsou značené. Někdy se vyplatí najít si vlastní cíl i cestu.