Tam jedu, o tom jsem četl
(CYKLO) Mám rád spojení umění a cyklistiky, i když obě sféry mají k sobě daleko. A mám také rád jízdy v krajích, které se váží ke spisovatelům a jejich knihám.
Umění je věc vnitřní, intelektuální, duchovní a poněkud „statická“ – naopak jízda na kole je dynamika, pohyb, tělesnost a přímočarost. Špičkové, nadčasové umění a špičkový, závodní sport mají společné právě jen to, že jde o dosažení vrcholů, něčeho výjimečného. Jinak jsou to jiné planety. Venuše a Mars. Naštěstí rekreační cykloturistika nabízí možnost obě oblasti propojit.
Berounka u přívozu V Luhu
Nedávno jsem opět zavítal na Berounku a dojel k Luhu, kde kdysi měla přívoz rodina Proškových. (Více fotografií najdete v přiložené galerii – ta obsahuje fotky celé oblasti Střední Berounky. Viz také rubrika 50 tipů: Celé cykločechy, zde číslo 4; fotky z Berounky ale najdete i u tipu č. 3, Křivoklátsko a Kladensko.)
Jezdil jsem pak ve stráních, kde maminka spisovatele a novináře Oty Pavla našla v roce 1938 stovky hříbků a pojal jí strach, že bude válka. A taky byla. Hned po dojezdu domů jsem si ty dvě slavné Pavlovy knihy – Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby – znova musel přečíst. Když máte ještě v živé paměti právě ta místa, jaká Pavel popisuje, je váš čtenářský zážitek jiný a silnější.
Prioškův převoznický domek, dnes muzeum Oty Pavla
Podnikl jsem už mnoho desítek výletů s podobnými cíli. Jel jsem na Lipnici nad Sázavou, abych se podíval, v jakém domku tu psal Jaroslav Hašek Švejka. Kousek odtud má i hrob, taky památník. V létě je tu krásně, ale v zimě tu musí být trudno. Samozřejmě jsem navštivil nedalekou Sluneční zátoku Jaroslava Foglara na Sázavě. Viděl jsem i spoustu míst Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera na Šumavě. Mám projeté Hrabalovy cesty podél Labe na Nymbursku a křížem krážem Kerskem. Jel jsem za Karlem Čapkem na Dobříš, na Strž, ale také do Malých Svatoňovic na východě. Také jsem se vydal za blízkým Jiráskovým krajem u Náchoda, který zrodil i Josefa Škvoreckého. Anebo do Podkrkonoší, v místě příběhů Jaroslava Havlíčka. A kdo by si neprojel Babiččino údolí, kde stojí i to zvláštní Gutfreundovo sousoší, kde děti v geniálním údivném výrazu vzhlížejí na nebeskou hvězdu a babička nemá rysy milé stařenky, ale spíš horala s tvrdým pohledem.
Vodáci a v pozadí Proškův domek
Umění, spisovatelé a jejich díla mi dávají skvělé cíle. A jezdit s cílem je většinou lepší než jen bezcílně putovat. Dosažené místo mě pak zpětně inspiruje k tomu, že se do autorových knih znovu začtu a hledám třeba i ty, které jsem ještě nečetl. Právě se zmíněným Adalbertem Stifterem mám zkušenost: to když jsem si během cyklodovolené koupil v jeho rodném domě v Horní Plané knížku Hvozd, jejíž děj se odehrává v místech okolo Plešného jezera. Právě tam jsem zrovna jezdil. Nikde jinde jsem nečetl tak básnický, barvitý popis lesa a horské krajiny s jezerem, jak to Stifter dokázal na několika stránkách hned v úvodu své novely, která je stará více než jedno a půl století.
Tenhle vodák byl tak laskavý, že mne převezl. I s kolem. Díky!
Knihy autorů, po jejichž stopách jezdíte, si můžete číst i na podzim a v zimě, kdy se venku moc pobývat nedá. Vyvolávají vzpomínky i chutě k dalším cílům. Objevují vám i nové krajiny, do nichž pak lze na jaře a v létě zavítat. Je to vzájemné obohacování, Mars a Venuše se tu šťastně potkávají.
Psáno pro časopis Cykloturistika
Komentáře k článku