Zdravíte se při jízdě?

Když jsem začal jezdit na kole, zjistil jsem, že mě protijedoucí jezdci zdraví. Je to zvláštní pocit: dotyčného neznáte, je to třeba i pán okolo padesátky, a on vám najednou s úsměvem lehce pokyne. Zvedne ruku, pohodí hlavou, dá nějaké znamení.

Netrvalo mi to dlouho, potlačil jsem ostych a začal zdravit taky. I když jsem tehdy byl jenom obyčejný rekreant s kolem za pár tisíc, který jezdil bez klipsen, v bavlněném triku a bez helmy. A nejenže jsem na pozdravy odpovídal, ale začal jsem zdravit i jako první.
Vždycky na jaře, při prvních vyjížďkách, je to hezký pocit. Všichni ti anonymní protijezdci jako by se náhle stávali vašimi známými, se kterými se po dlouhé zimě zase shledáváte. Řeknete si „ahoj“ a říkáte tím vlastně „ahoj“ celé cyklistice: to jsme všichni rádi, že je zase hezky, že můžeme jezdit. Říká se, že dnešní svět je individualistický, ale faktem taky je, že lidé potřebují mít nějaký pocit sounáležitosti s ostatními. A tak ho projevují i tímto malým gestem.
Přiznávám ale, že nezdravím úplně všechny cyklisty. Je to asi nefér, ale některé „z hospody-domů“ jezdce nezdravím. Taky některé ryzí chatařské jezdce. Snažím se naopak zdravit i závodní jezdce na silničních kolech, ale když jedu na horském, někdy na pozdrav neodpoví. Jedou tak rychle, že si mě nevšimnou? Nebo jsou zastánci horsko-silničního antagonismu? Tohle dělení mi připadá hloupé, a proto cyklisty podle stroje nesoudím.
A pak je tu ještě jeden problém: všimli jste si, že se muži se sice zdraví v hojném počtu navzájem, ale když jede v partě i žena, nějak to zdravení vázne? Je to projev „mužského šovinismu“, anebo přirozený ostych, že ženy nezdravíme? Aby si třeba žena nemyslela, že ji muž chce hned balit…? V každém případě: zdravení je fajn věc a budu v něm pokračovat. Bez ohledu na to, zda jede žena nebo muž, zda sedí na silničním, horském nebo jakémkoli jiném kole.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika