V boji proti odpadu povinně na kolo

Začátky bývají většinou nejhezčí a duben je začátkem cyklistické sezóny. Čtvrtý měsíc je také nejproměnlivější v roce. Začíná na apríla ještě studenými dny, kdy jízda v přítmí lesa nebo v údolích docela chladí. Ale třicátého dubna už se jezdí v jarním a příroda se radikálně proměňuje: hnědá pole se zelenají a stromy šumí listím.

V dubnu mě vždycky šokuje jedna věc: viditelný a odhalený nepořádek podél silnic a cest. Na ještě šedém listí svítí taková barevná pet lahev jako stowattová žárovka (než je EU zakázala). Milosrdná příroda pak tyhle odpadky sice přikryje, ale těch pár dubnových týdnů obnažuje lidskou nezodpovědnost v celé nahotě.

Osobně jsem ještě neviděl člověka, který by podél silnic něco odhazoval. Kdo to tam asi hází? Řidiči z okénka? Nebo nějaký pešák? Či dokonce cyklista? A co teprve celé pytle s odpadky – to je tam vyváží někdo přímo z vlastního domku? Anebo z firmy? Jednou jsem takhle viděl podél cesty pneumatiky vyházené v pravidleném rytmu každých patnáct, dvacet metrů. Někdo jel s náklaďákem, parťák stál na korbě a házel pneu do lesa. Bylo jich snad dvacet, třicet. Opravdická hrůza.

Jeden vtipný aforismus říká, že kolik má společnost géniů, tolik má taky – s prominutím – debilů. V každé společnosti je také určité procento lidí bezohledných, stejně jako osob s výrazným sociálním cítěním, altruistických. Chtělo by se říct, že stejně jako existují lidé chovající se k přírodě nešetrně, tak se vyskytují lidé přírodu respektující a chránící.

Jenže je to jinak. Vztah k přírodě není něco daného a „hotového“ jako například IQ. Je to pouze věc výchovy, osvěty, pravidel a vnitřní kázně. Důkazem jsou například skandinávské státy nebo Švýcarsko, kde se k přírodě chovají skoro všichni velmi dobře. Prostředí těchto horských a chladných států lidi zjevně formuje tak, že mají k přírodě úctu. Jiná je obvykle situace v jižních státech, kde je civilizačního odpadu mnohem víc.

Věřím, že mezi cyklisty je naprosté minimum těch, kteří přírodu zavážejí odpadky. Cyklisté snad vědí, co vše jim příroda poskytuje. Aby se do ní zase mohli vrátit, aby z ní mohli čerpat zážitky i sílu, přece si ji nezničí. Možná by z tohoto hlediska bylo vhodné, kdyby všichni obyvatelé této republiky čas od času „povinně“ vyrazili na kolo a viděli, co vše naše krajina poskytuje. Snad by pak také věděli, jak se v ní a k ní mají chovat.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika