Pozor, jedou koně i kola

Říká se, že nejhezčí výhled na svět je z koňského hřbetu. Nepolemizují s tímto názorem; někteří lidé milují jezdectví stejně, jako jiní mají rádi cyklistiku. Je to určitý styl života a nelze ho vcelku nijak zpochybnit.

Kůň je bezpochyby ušlechtilé zvíře, citlivé a krásné. Jenže když se potká svět cyklistů se světem koní, není to vždycky setkání bez třecích ploch. Nejvíce je to znát na úzkých lesních cestách, pěšinách, která jsou od koňských kopyt často pořádně rozrytá. Povrch je hrbolatý a kolo na něm špatně jede, což se nám, cyklistům, vůbec nelíbí. Stejně nepříjemnou věcí jsou matlavé a smradlavé koblížky neboli koňský trus. Když si ho včas nevšimnete a projedete jím, čištění vzorku pneumatik pak trvá věčnost.

Koblihy. Netřeba komentáře…

Mnohokrát jsem už v duchu proklínal „koňáky“, kteří rozjezdili původně hladkou cestu a udělali z ní solidní tankodrom. Vícekrát jsem se musel obratně vyhýbat obrovským koblihám, které ležely uprostřed pěšiny. Naštěstí jsem se zatím s koněm na kole fyzicky nestřetl, vždycky jsme se vcelku bez problémů vyhnuli. Snad jen jednou došlo k ostřejší výměně názorů, když jezdec měl pocit, že jedu moc rychle a cestu si přivlastňuji, zatímco já měl zase dojem, že kůň s jezdcem jsou ve své pomalé vznešenosti zcela nevšímaví, ačkoli na cestě je i někdo druhý.

Reprezentanti cyklo i koňo-světů mají někdy pocit, že krajina je tu hlavně pro ně. Koňáci mohou argumentovat trochu přesvědčivěji, kůň do přírody coby živý tvor patří více než „kus železa“. Ovšem dnešní vyjížďky v sedle okolo rančů a farem mají k původnímu vztahu člověk-kůň-příroda taky už dost daleko. Je to především volnočasová aktivita, kterou provozují ryze městští lidé.

Asi by bylo absurdní vytyčovat v přírodě speciální cesty pro koně a jiné pro cyklisty. Tak rozsáhlými přírodními prostory nedisponujeme, musíme se do malé české placky vejít všichni. Jedinou cestou, jak tam společně existovat, je zvýšená míra tolerance. Nejen ta mezi cyklisty a koňáky, ale stejně tak směrem k pěším. Ti jsou vlastně těmi prvotními, původními uživateli cest, stezek a silnic, jsou také nejpomalejší a nejzranitelnější. Pokud mi vadí rozbitá cesta od koní, pak i pěšákům určitě vadí – a navíc je jim i nepříjemné, když jim každou chvíli okolo nosu přefrčí cyklista.

A pokud jde o ty koblihy, tak ty většinou rychle vyschnou nebo je déšť snadno rozplaví. Psí výkaly jsou v tomto směru i přes svůj menší rozměr mnohem zrádnější. A taky častější. Ale to je už jiná kapitola.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika