Jedu v mlíku

K podzimu patří mlhy a to není zrovna ideální počasí pro jízdu na kole. Ale někdy přinese zážitky, s nimiž se jindy nesetkáte.

Podzimní mlha bývá často inverzní, což znamená, že v nížinách je husté mlžno, nad ním však svítí slunce. Jednou jsem vyjel v listopadu autem na Šumavu, kde jsem pak jezdil na kole. Okolo Prahy bylo pět nad nulou, zatímco o tisíc metrů výš, kdesi u Březníku, bylo patnáct. Úžasný výlet, který měl jen tu chybu, že z Prahy je jednodenní výlet na Šumavu opravdu dost daleko.

Minulý víkend mi nezbylo nic jiného než vyrazit do mlhy v okolí Prahy, neměl jsem čas na delší výlet. Vlakem do Kladna a odtud přes přírodní park Džbán do Loun a pak zase na vlak do Lovosic. Jezdím teď na podzim prakticky jen na silničním kole, lesní cesty jsou rozmoklé a bahno všude. Když má člověk rodinný dům, následné mytí kola není problém. My bydlíme v činžáku.

Na Kladně to ještě šlo, v městech nebývá mlha hustá, ale jakmile jsem jel dál, viditelnost se zhoršila. Že je cyklista v mlze opravdu hodně špatně vidět, to si uvědomíte, pokud proti vám nějaký další jezdec vyjede. Nejdřív nic – a pak se vynoří podivná postava matné barvy. Naprosto chápu řidiče, kteří na neosvětlené cyklisty nadávají (bohužel i na mne, protože na silničce blikačku nemám).

Inverzní mlha má tu vlastnost, že v úplných nížinách se přece jen trochu zvedne, vidět je na půl kilometru. V třech či čtyřech stovkách metrů je ale pořádně hustá, aby se zase někde okolo sedmi, osmi stovek metrů vytrácela. Od tisíce metrů pak už skoro všude svítí slunce.

Když jsem vjel právě do té výšky okolo čtyř set metrů, kapičky vody jsem cítil na obličeji. Bunda začala vlhnout. Na kole se taky objevily kapky, z helmy mi sem tam nějaká ukápla na nos. Mel jsem pocit, že jedu ve velmi řídkém bazénu. Viditelnost asi tak sto metrů.

Při takové mlze ztrácíte pojem o krajině jako celku, jedete trochu poslepu. Jste také překvapeni, proč vám najednou šlapání jde tak ztuha – a hele, on je to kopec, a docela pořádný! Pokud je viditelnost výrazně snížená, nemáte ani šanci uvědomit si sklon stoupání.

Jízda tou nejhorší mlhou nakonec trvala asi jen půl hodiny, pak jsem sjel trochu dolů a už se jelo relativně „viditelně“ a snad i bezpečně.

Mlžné ježdění má nicméně jeden nedostatek – nemáte skoro žádný zážitek z krajiny. Pro cyklistu závodníka, který sleduje hlavně svůj výkon, to možná není podstatná věc. Pro mne ano. Kolo je mi hlavně prostředkem k výletu do přírody – a když přírodu nevidno, je to výlet trochu ochuzený.

Při jízdě jsem potkával skoro výhradně silniční cyklisty, většinou to byli zkušení borci, oblečení ve „správných“ trikotech. Viděl jsem jediného jezdce na horském kole, které ovšem bylo pod nánosem bahna zcela neidentifikovatelné. Taky to asi vzdal a pokorně se šel projíždět po asfaltu.